VLADIMÍR SLOBODZIAN

Karel Sabina se narodil před 210 lety. Patří k nejrozpornějším postavám české kulturní historie. Jak už to bývá, mnohými zatracován až nenáviděn, dalšími obdivován a ceněn. Ani po 146 letech od úmrtí není – a zřejmě již nikdy nebude – přesně zhodnoceno a pochopeno jeho životní selhání, které mu nasadilo nálepku konfidenta. Proto se podívejme blíže na život muže, který takřka upadl v zapomnění.

Svého času radikální demokratický politik, publicista, básník, operní libretista, spisovatel, vynikající řečník, ale také vězeň odsouzený k trestu smrti. Propagátor utopického socialismu, průkopník českého sociálního románu, skvělý znalec díla K. H. Máchy, ale také „zrádce národa“, vyděděnec, konfident rakouské policie.

Všestranný talent

Rozpornost jeho povahy snad byla zakódována hned v nemanželském novorozenci, který se narodil 29. prosince 1813 pradleně Josefíně Sabinové, dceři ředitele cukrovaru Antona Sabiny.

Jako otec byl uváděn Johann Hausmeister, ale vychovával ho příbuzný Sabinové, domovník a zedník Jan Sovina, pocházející z obce Lobeč nedaleko Mšena.

Existuje však také verze, kterou vyprávěl Sovina svému příteli Josefu Kynzlovi: „Bydlel jsem s Josefou v Hlemejžďové ulici v Praze blízko Haštalského náměstí. Jednou jsem uslyšel zvonek, šel ven a našel přede dveřmi odložené děcko. Vedle ležel dopis s penězi a žádost, aby bylo dobře vychováno. Další peněžitá podpora byla pravidelně zasílána.“

V matrice pražské fary u sv. Haštala se uvádí jméno Karel Bor. Jan Sabin.

Buď jak buď, sudičky mladému Karlovi nadělily nevšední inteligenci, výbornou paměť, literární talent a řečnické umění.

Rodiče se museli hodně uskromnit, aby mohl vystudovat. Nejprve Akademické gymnázium a potom strávil dva roky (1831–1833) na filozofii. Od roku 1834 studoval práva, která však nedokončil.

To již hodně koketoval s literaturou, psaní článků, veršů a prózy mu šlo nesmírně lehce. Anonymně přispíval do německých časopisů Der Komet, Der deutsche Planet a almanachu Mefistofeles, které byly zaměřeny silně protirakousky. Už v roce 1935 se objevily jeho články v českých časopisech Kwěty a Včela.

Střety s cenzurou

Poprvé se dostal do konfliktu s režimem, když byl vyšetřován za báseň Ku vzdáleným. A od této chvíle už nezmizel z hledáčku rakouské policie a veškerá jeho publikační činnost byla pečlivě kontrolována.

Sabina se domníval, že když se usadí přímo v lůně rakouské monarchie, ve Vídni, tak unikne pozornosti cenzorů. Od roku 1838 se stal redaktorem listu Der Adler, který byl vysloveně proněmecký. Když však vyšlo v časopise několik Sabinových revolučních statí, musel v něm skončit a vrátil se do Prahy.

Do střetů s cenzurou se však dostával nadále, hlavně v německém časopise Ost und West vycházejícím v české metropoli. Překládal do němčiny slovanskou prózu a poezii a poté, co článkem Erwiderung argumentoval proti napadání českého národa v článku Adria, ho policie v roce 1839 opět vyslýchala.

Radikalismus a vězení

Revoluční rok 1848 znamenal pro Sabinu vzestup a na řečnických mítincích se cítil jako ryba ve vodě. Pamětníci zaznamenali, že jeho projevy byly plamenné, sugestivní až démonické. Redigoval Pražské noviny a Včelu.

Za protirakouské postoje byl na konci června 1848 zatčen a tři měsíce vězněn.

Už tři roky předtím se stal členem spolku Repeal, což bylo protirakouské demokratické a revoluční hnutí. V roce 1848 se z Repealu stala strana Demokraticko-radikální, která již hlásala některé myšlenky socialismu.

Sabinu věznění neodradilo od jeho protirakouských postojů a hned po propuštění stál u vzniku obrozeneckého spolku Slovanská lípa (vydával Noviny Slovanské lípy).

Přílišný radikalismus Sabinovi vytknul sám Karel Havlíček Borovský.

Sabina oponoval: „Naše opozice proti vládě není smyšlenina okamžitá, ani klamný prápor, jenž časem podle větru se zatočí, ona jest nám nutností a svatou povinností. Jsou však mnozí, již k hanbě a ku škodě vlasti, v nečas a bez míry se bojí sami o sebe a mlčí; k těm nikdy náležeti nebudem.“

Když byl opět vyšetřován pod černožlutou orlicí za otištění Bakuninova spisu Hlas k Slovanům (kritika českých poslanců v Říšském sněmu), musel skončit v redakci Novin Slovanské lípy. Jeho reakcí bylo vydávání sborníku Tábor.

V květnu 1849 byl zatčen a ve vyšetřovací vazbě pobyl tři a půl roku (Co by na to dnes řekl D. Rath?) a poté odsouzen k trestu smrti. Ten byl později změněn na 18letý žalář, který vykonával v Olomouci. Po pěti a půl letech byl omilostněn a propuštěn.

Absolutismus opět držel pevně otěže rakouského mocnářství…

Dramaturg Prozatímního divadla

Po propuštění byl Sabina důrazně upozorněn, aby bez oficiálního souhlasu rakouských úřadů nic nepublikoval.

Nejprve byl obezřetný a začal se více věnovat literatuře a myšlenkové souznění našel s májovci. Vždyť už v roce 1845 vydal podrobnou monografii o Máchovi.

Postupně se zapojoval do veřejného života. V redakci Národních listů se objevil v roce 1861, své rétorské schopnosti uplatňoval v dělnických spolcích a na různých akcích, např. při položení základního kamene Národního divadla. V roce 1866 se stal dramaturgem v Prozatímním divadle, v roce 1871 redigoval časopis Slovan.

O rok později, v létě 1872 se však pro Sabinu vody veřejného života uzavřely. Byl prohlášen za zrádce národa a Sabinovo jméno zmizelo rovněž z pultů knihkupectví.

V osidlech konfidenta

Co přivedlo revolučního radikála ke spolupráci s rakouskou policií? Byla to vynucená kolaborace, finanční nouze? Nebo jiné důvody?

Nicméně existují známá fakta. Český historik Karel Kazbunda (1882 – 1982) se ponořil do vídeňských archivů a významně doplnil do té doby pouze tušené skutečnosti.

Sabina začal s policií spolupracovat v polovině roku 1859. Za informace dostával měsíčně 100 zlatých – tedy nebývale velkou odměnu. V policejních záznamech je veden pod krycím jménem Roman. A tak Sabina psal hlášení na mladého Jana Nerudu, Josefa Václava Friče a Erazima Sojku, který mu mimochodem dával plat za spolupráci na knize Naši mužové. Také o Boženě Němcové měla policie zprávy od Romana.

Sabina se prozradil vlastně sám, když mu dal Bulhar studující práva v Praze Vasil Dimitrov Stojanov přečíst dopis o připravovaném povstání Bulharů. Stojanov věděl, že ho ukázal pouze Sabinovi, který si ho opsal a doručil na komisařství. Ale obviněn byl za jiný udavačský skutek.

Anarchisté bratři Körberové se po pumovém útoku na pražské policejní ředitelství dostali před soud po udání konfidenta. Vídeňský list Vaterland o případu napsal a mezi řádky si zasvěcení mohli vydedukovat toho, kdo udával.

Sabina list Vaterland v roce 1870 zažaloval a …soud vyhrál!

Definitivně spadla klec na Sabinu o dva roky později. Propuštěný policejní úředník ukradl spis Stojanova a prodal ho Juliu Grégrovi, vydavateli Národních listů.

Předposledního července 1872 se sešla v bytě pražského advokáta Jana Kučery česká intelektuální elita, mj. Julius Grégr, Jan Neruda, Vítězslav Hálek, J. V. Sládek a …Sabina. Ten byl konfrontován s policejními záznamy od Romana z roku 1861.

Sabina měl na vybranou: buď okamžitě opustí Čechy a nebude se o jeho vině mluvit, nebo bude veřejně odhalen jako konfident. Vybral si první možnost a odcestoval do Saska.

Případ však nešlo zamlčet a brzy se z německých novin dozvěděl, že je doma prohlášen za zrádce.

Policista František Jawurek, který se s ním stýkal, Sabinu charakterizoval takto: „Za peníze je k mání ke všemu…“

Měl pravdu, protože Sabina v konfidentské činnosti pokračoval v Sasku i po odhalení v Čechách. Což mu nebránilo v sepsání spisku Obrana proti lhářům a utrhačům. Chabě se v něm bránil nařčením a své selhání zdůvodnil chudobou a starostmi o živobytí.

Smetanův libretista

O co hůře se projevil Sabinův lidský charakter, o to příznivěji lze hodnotit jeho dílo literární. Již jsme se zmínili o studii Úvod povahopisný o K. H. Máchovi. Prózu Hrobník napsal již v roce 1837. Nejzdařilejší je však román Oživené hroby (1870), v němž popisuje prostředí věznice v Olomouci.

Nesmazatelně se do dějin naší kultury zapsal jako libretista Smetanových oper Prodaná nevěsta a Braniboři v Čechách (obě 1866) a také Blodkovy opery V studni (1867). Z publicistiky je nejvýznamnější Duchovní komunismus (1861).

Hledání ztraceného hrobu

Před 15 roky jsem sepisoval knížku o historii obce Lobeč.

Ovdovělá Sabinova manželka Josefa se domáhala domovského práva (v dnešní terminologii trvalý pobyt) ve vesnici nedaleko Mšena, aby mohla žádat o pomoc v chudobě. Se Sabinou, který měl domovské právo svého času také v Lobči (jako jeho otčím), měla syna Aloise (1846) a dceru Eufrosinu (1844). Ta se provdala za Emanuela Vávru a žila s ním v Rusku. Churavá Josefa Sabinová zemřela 31. 7. 1887, deset let po skonu svého manžela…

Sabina opustil tento svět 9. listopadu 1877. Zapomenut, ve velké nouzi a podle úmrtního listu „vysílením“.

Jediné Dělnické listy našly odvahu napsat o jeho smrti nekrolog: „Karel Sabina, nadaný spisovatel, výtečný řečník a nejhorlivější zastánce a bojovník svobody, zemřel. Pohřeb zesnulého konal se z Mariánské ulice za slabého účastenství obecenstva. Kdyby dělníci, kteří položili krásný věnec na rakev zesnulého, a několik studujících smýšlení sociálnědemokratického nebyli se k pohřbu dostavili, bylo by rakev provázelo 8 až 10 osob. Nehynoucí paměť Karlu Sabinovi!“

Všechny další noviny přešly smrt libretisty Prodané nevěsty zlověstným mlčením.

Karel Sabina byl pohřben na III. Olšanském hřbitově v 6. oddělení v hrobě č. 187, ale protože hroby nebyly číslovány za sebou, zub času způsobil, že na místo jeho posledního odpočinku se zapomnělo. V roce 1906 dokonce došlo k tomu, že hrob bez pomníku byl prodán rodině Khelerů.

V roce 1934 byla na hrob umístěna opravená deska se Sabinovým jménem. Zasadila se o to jedna obdivovatelka jeho literárního díla, která vypátrala místo původního hrobu a požádala správu hřbitova o úpravu.

Po 64 letech jsme znovu objevili jeho hrob.

Okolí zpustlé. Na náhrobku šlo přečíst pouze nápis KAREL SABINA a za pomocí hmatu další slova SPISOVATEL – PUBLICISTA, LIBRETISTA PRODANÉ NEVĚSTY, *1813 +1877.

Pod jeho jménem jsou zapsáni tři členové rodiny Khelerů, kteří neměli se Sabinou nic společného… Po 15 letech! Na desce jsou obnoveny nápisy. V rámci projektu Adopce významných hrobů se stala nájemkyní slečna Lucie Malá. Okolí nadále zpustlé…

Až po letech se Sabiny zastali někteří literáti, např. J. V. Sládek, Jaromír Čelakovský nebo Jakub Arbes, který o něm napsal: „I s nesmazatelným Kainovým znamením na čele zasloužil se o národ nepoměrně více nežli sto jiných velebených diletantíčků.“