JIŘÍ JÍROVEC

Letos uplyne 10 let od mého rozhodnutí vrátit se z Kanady domů. V ontarijském maloměstě Deep River jsem už neměl co dělat a můj syn mi nabídl byt v Praze.

Českou společnost jsem našel jinou než při prvních návštěvách kolem roku 1992. Zbytky posametového nadšení se postupně proměnily v šeď.

Člověk nikdy nevstoupí „do stejna“ a tak se změnila i parta bývalých nestraníků z Geologie, kterou jsem opustil, když mi bylo 45 let. Věk se zastavit nedá, ale smutné bylo, že zmizely tehdejší diskuse o politice i kultuře.

Někdy v polovině sedmdesátých let jsem byl na koncertu Spirituál kvintetu. Přeplněný sál se mohl utleskat, když se ozvalo: Chci klidně chodit spát a beze strachu vstávat, až se k nám právo vrátí, své děti po svém vychovávat, až se k nám právo vrátí. Jenže o jaké právo šlo a o čí strach?

Žil jsem v té době, ale naše nestranická rodina strach nepociťovala a otec ateista a maminka praktikující katolička nás vychovávali po svém.

Doba se změnila: Svůj názor smíme mít, ale sám Vůdce hrozí bojem, budeme-li se mu něco domnívat nesprávně.

Kdosi po svém vychoval dítě ve spratka, který udal učitelku a slouhovská ředitelka ji za nesprávný názor promptně vyhodila z práce. O tom ale Tichota přece nezpíval.

Nikdo se nepostavil za Karla Kryla, odstaveného za verš Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem: pod střechou jedné partaje se u koryta sejdem. Kdo rozhodl, že Ludvík Vaculík, autor 2000 slov, nesměl jako nepotřebný na balkon na Václaváku ani na tribunu na Letné? Znelíbil se holoubek, který kdysi požadoval demokracii bez přívlastků. Nejsme jako oni, znělo tehdejší polistopadové heslo. Bylo naprosto pravdivé, noví mocní byli horší, protože začali dělat, co dříve považovali za nemravné.

Kdysi jsme měli statečné spisovatele, měli jsme i vědce. Kam se poděli?

Svaz spisovatelů byl již v prosinci 1989 nahrazen Obcí českých spisovatelů, která se zbavila několika set nepotřebných kolegů. Ti po několika letech vytvořili Unii českých spisovatelů, kterou doplnila jakási Asociace českých spisovatelů, která se odštěpila, když se Obci podařilo rozfofrovat Literární fond.

Rozštěpené literární frontě se lépe panuje. Spisovatelé spolu nemluví, aby si nepoškodili ideovou čistotu a jeden od druhého se neumazali. Národ ztratil jejich svědomí, kdežto oni odvahu, za národ se brát.

Sám jsem o národu nikdy nepřemýšlel. Něco se ale změnilo po setkání, které jsem zachytil v této pohádce:

Byl jednou jeden žid. Pravda, nevypadal na to. Neměl pejzy ani zahnutý nos a takové ty znaky, podle kterých se kdysi i děti učily dělit svět na nás a na ně. Nenosil kaftan ani černý klobouk a nebylo o něm známo, že by půjčoval peníze, natož za lichvářský úrok. Vypadal jako jeden z nás. Říkejme mu třeba Jean. Vědělo se o něm, že je přes matematiku daleko chytřejší než většina lidí široko daleko.

Není divu, že jednoho dne dostal pozvání, aby svůj um předvedl v zemi kanadské.

A tak se Jean, jeho žena a tři děti vydali na cestu. On, aby rovnice vymýšlel, čísla do nich dosazoval a o své práci učeně promlouval, děti, aby se jazyk přiučily, a jeho žena teplo domova, v zemi jinak chladné, udržovala.

Rok uběhl jako voda a Jean stál před rozhodnutím, co dál. Vrátit se, nebo zůstat, o to začalo běžet. Jean některým kamarádům svěřil, že když se vrátí, jeho dospívající děti čeká rok v izraelské armádě.

Nehledal radu, jak dál, tu mu stejně nikdo nemohl dát. Potřeboval posluchače, aby o všech pro a proti mohl přemýšlet nahlas.

Jednou se zmínil o svých rodičích. Vyprávěl, že toužili po tom, aby se z Francie dostali do země, pro ně zaslíbené. Nechtěl rodiče zklamat a tak se rozhodl k návratu.

Znělo to současně přesvědčivě i podivně. Meditoval totiž před lidmi, kteří se kdysi rozhodli odejít ze své země. Nenašli vždy zem zaslíbenou. Ke své volbě se ale nikdy nevraceli. To jen Jean, snad proto, že byl žid.
V roce 1986 jsme s ženou Madlou a malou Kristinou opustili Prahu. Nebyli jsme disidenti, jen nás u piva napadlo zkusit pro změnu něco jiného. Odjeli jsme bez lítosti. Koncept vlasti a národa nám byl cizí už doma a nepotkali jsme se s ním ani v emigrantské komunitě.

Po návratu v roce 2014 jsem po „jeanovsku“ začal hledat národ, do jehož lůna jsem se po 28 letech navrátil.

Milan Kundera mluvil v roce 1967 na IV. Sjezdu československých spisovatelů o nesamozřejmosti existence našeho národa.

Národní obrození, První republika i období vlády jedné strany se mi postupně posouvaly do minula, aby se občas vynořily ve zparchantělé podobě. Zůstal mi pocit, že sebranka u moci systematicky ničila nejen dědictví sametu, pokud vůbec nějaké bylo, ale zašlapává český národ do zapomnění.

Za Rakouska-Uherska to prý bylo skvělé a tak na pomyslné hřiště dějin přišla ze střídačky Marie Terezie, kdežto Koněv dostal doživotní červenou kartu. Slavně jsme zrestaurovali Mariánský sloup, opláchnutý od nánosu utrpení. V Panteonu Národního muzea máme Starýho Procházku a jeho manželku Sissi. Místo nezbylo pro S. K. Neumanna, Fučíka a dokonce ani pro Karla Čapka.

Tatíček Masaryk, ten člověk, který po roce 1918 prohlašoval: Tož, demokracii bychom již měli, teď ještě nějaké ty demokraty, je pomalu zapomenut.

Občas se mluví o zlínském Baťovi, který se zpronevěřil správnému továrnictví, stavěl pro ševce domky a vedl jejich prvomájové průvody. A to je zhruba všechno.

Nesluší se mluvit o době krize, o stávkách se střelbou do živých terčů, která nasrané V+W odvedla od bezpředmětného humoru. Nesluší se vědět, že na každém jejich představení byl cenzor, který sledoval dodržování schváleného textu. Nesluší se připomínat levicovost podstatné části kulturní fronty ani existenci fašizující pravice.

S obdobím 1948-89, které jakýsi hňup považuje za hnus a devastaci, jsme se vypořádali způsobem, který patrně nemá ve světě obdobu: Potlačili, co se dá, a zbytek zakryli nánosy špíny. Je tedy těžké psát o době, kterou hloupost spojená s připlácnutou protiprávností posunula nejen na hranu zákona, ale především mimo kontext dějin minulého století.

V naší společnosti platil a platí dávný bonmot Jiřího Suchého: Je nebezpečné domnívat se cokoli. Dnes je dvojnásobně nebezpečné domnívat se, že historie let 1948-89 vlastně byla fascinující, přestože jsme byli (mám na mysli svůj ročník 1942) svědky takměř kontinuální proměny tehdejšího systému.

Neznamená to, že ta doba byla bezproblémová. Proměňoval se poválečný svět, tedy i Evropa, přišla šedesátá léta a s nimi uvolnění mezi Západem a Východem. Vznikla hnutí studentů v Německu a Francii, protesty proti válce ve Vietnamu a nová kulturní vlna.

Měnila se i politická situace v Československu. Úpěli jsme, volali mnozí po listopadu 1989, když do proudu řeky odhazovali s různými metály i vlastní malost. Potřebujeme pravdivou historii, říkají moderní badatelé a rozvíjejí ad absurdum slova hnus a devastace. Jsou to slouhové, vytípávající z historie jen to, co se jim právě hodí.

Padesátá léta by měla být vysvětlována v kontextu geopolitické situace té doby. To se nestalo, protože KSČ to považovala za zbytečné a KSČM svoji sebezáchovnou příležitost, patrně z hlouposti, propásla.

Jenže co když historii nepotřebujeme a vystačíme si s bulvárními drby, pohledem na silikony odhalené shora, zdola ze strany anebo úplně, a informacemi o prodejných čárkách mezi nohama?

Vynikající pohled na poúnorovou historii nabízí film Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci. Varhaník a dva další převzali moc a odcházejí z radnice po ulici, jejíž liduprázdnost symbolizuje tehdejší odpor veřejnosti. Podporu mají jen v revolučním pochodu zaznívajícím z amplionu.

Jenže mocenskou pyramidu časem zaplňovali kvalifikovanější lidé a společnost se nakonec vyvíjela pro dobro všech. Vznikla zemědělská velkovýroba, byla odstraněna nezaměstnanost a průmysl byl v řadě odvětví schopen proniknout na zahraniční trhy. Byl vyřešen bytový problém, zaveden univerzální zdravotní systém i penzijní pojištění. Existovalo kvalitní školství, zejména učňovské.

Koncem padesátých let se začala měnit i kultura. Už nebylo zapotřebí přesvědčovat, že traktor zmůže víc než sedláček s jedním koněm. Šedesátá léta celosvětově a definitivně oddělila mladou generaci od války. Vstoupila i do Československa a s nimi nastal obdivuhodný rozvoj české kultury.

Dnes se můžeme ptát: Kam se dostala naše kultura „osvobozená“ po roce 1989?

Jasného film naznačuje, že se lidé mezi sebou dokázali dohodnout a to nové přijali.

Město Bystré u Poličky, kde se film natáčel, má asi 2000 obyvatel. Bylo tam JZD, strojní a traktorová stanice, přádelna angorské vlny Vitka, malá provozovna, kde šili vojenské uniformy, pobočka Botany Skuteč, malý hotel, několik hospod, autoservis, kompletní síť obchodů i malá pekárna vedle pošty. A taky kostel, kam všichni chodili, protože pan farář uměl kázat a bylo dobré provětrat slavnostnější oblečení. Bylo tam zdravotní středisko, mateřská škola, sokolovna, kde se hrálo divadlo a vedle fotbalové hřiště.

Znal jsem to místo, protože jsme se do rodiště mé maminky pravidelně vraceli. Když jeho starostka (ODS) napsala, že bylo chudé, oponoval jsem, že to není pravda, ale neobtěžovala se s odpovědí. Buran zůstane buranem.

Současná propaganda se zaměřuje hlavně na to, že komunisté někomu něco vzali. To je pravda, protože celá ekonomika byla postavena na jiném modelu.

Znám případ Miroslava Vinopala, který jako první v Československu vyrobil rentgenovou výbojku. Pak založil továrnu Meta s několika desítkami zaměstnanců. Ta po znárodnění tvořila s několika menšími podniky základ velmi úspěšné Chirany Modřany n.p. Ta již neexistuje a tak se ptám, jestli znárodnění bylo větší zlo než likvidace několika tisíců pracovních míst po roce 1989.

Pozoruhodná byla proměna moci po padesátých letech.

V roce 1960 ohlásil Antonín Novotný celému světu, že u nás zvítězil socialismus a v názvu republiky bude jedno „S“ navíc a amnestie. Tím byly otevřeny dveře k omilostnění řady komunistů, provedené Kolderovou a Barnabitskou komisí.

Výsledkem bylo, že Novotného skupina náhle dostala protivníka. Rehabilitovaní se označili za progresivní, kdežto na vládnoucí moc zbylo označení konzervativní.

Tato finta byla zopakována po roce 1989, kdy se pravicové strany označily za demokratickou opozici.

Není bez zajímavosti, že řada těch progresivních, mezi nimi Smrkovský, Kriegel, Pavel i o dost mladší Šiklová, byli považováni za „sekerníky“, tedy lidi, kteří na začátku padesátých let bezohledně bojovali o pozice.

Pražské jaro dokázalo, že pouhá výměna vedení a ochota lidí cinkat klíči nic neřeší, pokud neexistuje realistický politický program. K vedení státu nestačí umět skákat šipku do bazénu. Akční program KSČ přišel příliš pozdě, a navíc byl snůšku plků, podobnou programovému prohlášení vlády z roku 2022: Povedeme si jinak, ale správně. Neexistoval v něm náznak, co lze v ekonomické a politické struktuře té doby změnit.

Sovětská strana tehdy usoudila, že hrozí pootevření dveří geopolitickým zájmům protivníka a obnovila sloupky na zdánlivě narušené hranici mezi mocnostmi. Svým způsobem šlo o operetní záležitost. Na jevišti je také zákaz střílet ostrými. Dubčekův nářek co mi to udělali byl důkazem, že nic nepochopil.

Dvacetiletá éra Husákovy vlády je mylně považována za období souvislého normalizování. Pravdivá historie se toho období štítí. Dozvíte se o něm jen to, že si moc koupila občany za něco zboží a za byty.

Skutečnou normalizaci ovšem dokončily prověrky nestraníků na konci roku 1971. Ukázaly na zásadní změnu přístupu moci ke společnosti. Nebylo důležité, co si lidé myslí a čemu věří. Hlavně když nahoru šlo hlášení, že dole je vše v pořádku: brigády socialistické práce, odškrtnutelné socialistické závazky, vítání delegací a oslavy svátků. To je ostatně princip, jímž se řídí jakákoli hierarchická společnost.

Proces odtržení lidu od strany, započatý v průběhu šedesátých let, byl dokončen. Objímání Dubčeka herečkami před budovou ÚV KSČ na něm nic nezměnilo.

Svět se v sedmdesátých letech vydal směrem, který vyhovoval geopolitickým zájmům mocných. Technický pokrok se nedal zastavit, rozlepování podezřelých dopisů nad párou přestalo dávat smysl, do zahraničí se dalo volně telefonovat a tak konečně kdosi přišel s nápadem, dát emigrantům možnost úpravy vztahu s ČSSR a umožnit vzájemné návštěvy na obou stranách.

Určitý rozruch vnesla do společnosti Charta 77. Následovala po Helsinské konferenci, která do politického prostoru vnesla lidská práva jako novou zbraň.

Diskuse o nich vypadají noblesně. Vždyť některá práva jsou tak důležitá, že kvůli nim lze zabíjet lidi a vést války. Protože třísku v oku druhých vidíme, kdežto trám ve svém nikoli, nepřemýšlíme o (ne)mravnosti spolupráce s nepřítelem na osudu vlastního národa. O financování Charty 77 nevíme nic a tak je to správně.

Charta 77 byla akcí nepatrného zlomku populace. Dokument původně podepsalo asi 200 lidí, tedy jedna tisícina procenta naší tehdejší populace. Do roku 1989 jich bylo 2000. Na apolitické Přírodovědecké fakultě ji nepodepsal nikdo.

Když se mi dostala do ruky, dospěl jsem k závěru, že s tou směskou bývalých komunistů a jakoby filozofů nemám nic společného. Signatáři nevylepovali výzvu po nárožích a neburcovali nikoho k ničemu. Prý šlo jen o to, aby si mohli s mocí pokecat. Zvolili bezpečnější cestu přes zahraniční média, která zajistila morální podporu západních politiků. Anticharta byl důmyslně vymyšlený konstrukt, který měl propojením Charty 77 se setkáním umělců v ND vytvořit dojem, že se režim bojí.

Popravdě řečeno, Chartou 77 se nejspíš cítila ohrožena umělecká komunita. Šlo o hrst písku vhozeného do soukolí systému, který se z hlediska umělecké komunity vracel do přijatelného stavu. Původně odstrčený Rudolf Hrušínský st. již zase natáčel a směřoval k titulu Národní umělec. Neodvolal, ale byl umělecky nepřehlédnutelný.

Charta 77 nebyla na shromáždění umělců zmíněna. Slova samozvanci a zaprodanci odsuzovala spolupráci s cizími státy. Signalizovala, že přítomní na signatáře serou. Nelze pochybovat o tom, že projev Jiřiny Švorcové shromážděné umělce nezajímal. Doba revolučního nadšení byla dávno pryč, ale byli ochotni projev odsedět.

Háček představovaly podpisové archy. Po více než čtyřiceti letech podpis Anticharty nadále slouží k dehonestaci některých lidí.

Z hlediska vyššího principu mravního jsou vinni všichni, kteří se dostavili, přestože prý režim nenáviděli. Hrátky kolem podpisů, později využité jedněmi proti druhým, lze označit za prasárnu. Ringo Čech je účastí stejně vinen jako Veškrnová. „Badatelé“ přepisující naši historii do „konečné a pravdivé podoby“ pečlivě probírají podpisy všeho druhu, aby

odlišili zbabělost od havlovské statečnosti a mohli podle potřeby otloukat hlavy již umrlé.

Pozoruhodným jevem byly Menšíkovy Silvestry. Přechod ze zachmuřenosti ND do rozjásanosti Kavčích hor zatím nebyl vysvětlen. Umělci přece měli mít v kapsách nenávistně zaťaté pěsti. Jenže v nich mohl být honorář za účast, takže se muselo opatrně. Konec vlády jedné strany byl v nedohlednu a jíst se musí.

Až po sametu, kdy již nehrozilo žádné nebezpečí, dali mnozí průchod právé a správné novotřídní nenávisti a házeli již nepotřebná vyznamenání, řády a legitimace Vltavy. Je to asi národní kratochvíle, probíhající v momentu, kdy již nehrozí nebezpečí. Jan Werich vzpomínal, že přesně v takovém okamžiku začali Pražané v říjnu 1918 statečně strhávat nenáviděné orlice z policejních vrat a šupajdili s nimi k řece.

Jakkoli se to může zdát absurdní, společnost byla koncem 80. let unavena existenční jistotou. Někteří dokonce záviděli západoněmeckým nezaměstnaným, že si za podporu užívají v Praze. Ani nevíte, co tady máte, říkal do prázdna Husák. Říct měl něco jiného: Ani nevíte, co jste tady dokázali.

Čas nakonec vše otočil a konečné vítězství nakonec slavil katalog firmy Neckermann.

Po listopadu se dostali k moci lidé, kteří hypoteticky měli být, na rozdíl od tří zoufalců z Jasného filmu, politicky i ekonomicky připraveni budovat u nás tuhletu vyspělou kapitalistickou společnost. Třicet čtyři let po sametu je i neozbrojenému oku patrné, že jejich výsledky nejsou jásavé. Převzali totiž kapitalismus se všemi chybami a jeho lepší části nechali zplanět.

Máme milion lidí na hranici chudoby, lichvu, exekuce, i slouhovství v zahraniční politice. Podařilo se rozvrátit celou společnost od rodiny až po národ.

Kdepak je Kollárova výzva: Pracuj každý s chutí usilovnou na národu roli dědičné, cesty mohou býti rozličné, jenom vůli všickni mějme rovnou? Tam, kde vyhasl národ, není chuť na usilovnost. Posametoví hlupáci zapomněli, že investory zajímá jediné: Odvézt víc než vložili.

Opravdu se podařilo jediné: Na Hradě může opět vzniknout základní organizace lidí zvláštního ražení, kteří se správně zařadili.

Můžeme tedy parafrázovat Masarykův výrok na: Tož komunistu na Hradě opět máme, teď ještě nějaké ty myšlenky.

Fiala možná jednou vystoupí na historický balkon, aby na lidu sdělil: „Právě se vracím z Hradu, kde pan prezident přijal všechny moje návrhy.“

Pamětníci časem vymřou a jejich převychovaní potomci nebudou vnímat, jak snadno se naplňuje myšlenka ze starého „šlágru“: I kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci. Budou jásat, když mezi ně dorazí manekýn s oróbovanou milostpaní. Nebudou vědět vůbec nic, ani to, že staří volové posílají je, mladé oslíky, po zlaté střední cestě do války: Poslouchej, bučí kráva, tou se dej, ta je pravá, seš mladej, seš hloupej, já jsem stará kráva… jim bude znít do ťapání za zcepeněním.

Ke slovům V+W přidejme varování současného básníka Marka Řezanky:

Diskuse padla – vše se ubední.

Ten, který myslí jinak, než je dané,

popotahován je, ať osvětlí,

proč nejde s davem. A když nepřestane,

zameten bude mnoha pometly.

Nechtějme dobu, jež je takto zrůdná,

a v níž se všechno na rub obrací.

Nechtějme dobu, kdy chřadneme u dna,

a kdy jen zloduch sklízí ovaci.

Vzbuřme se, neboť tohle není k žití.

Promluvme nahlas, než nás utlumí.

Chtějme žít v světě, jenž mír nevymýtí.