IVO FENCL

V neděli 9. července bylo Františku Čechovi osmdesát. Kdysi prahl válet na bicí jako Ringo Starkey a roku 1965 dokonce byl vyhlášen nejlepším hráčem na bicí v republice. Ve dvaadvaceti tak byl jednička. Jenže pouze bubnovat, to mu nestačilo, a třeba v časopise Pionýr mu otiskli mnohé. Hlavně díky spisovateli Vojtěchu Steklačovi. Mj. poetický cyklus plný podivných vehiklů. Františka s každým (heligon?) vyfotografovali a pod fotkou vysvětloval, k čemu vynález slouží. Avšak pábil. V tom samém časopise následovala rubrika, kde radí mladým. Jak se vhodně oblékat, česat, jak jednat podle bontonu. Zkrátka parodie na Gutha–Jarkovského. Mj.: „A pro takovou příležitost bych volil žluté kalhoty, zelenou vestu, modré sako a červenou kravatu. Váš strýček Ringo.“ Tak to pokračovalo, až Steklač vřadil Čecha dokonce do celoročně zveřejňovaného cyklu o literárních klasicích. Seriál měl jen dvanáct částí, Pionýr byl měsíčník, a sice se, pravda, jednalo výhradně o humoristy, ale typičtější trojstrana věnována Čechu Svatoplukovi. Každý ten klasik se navíc chlubil bibliografií, přičemž u Ringa stálo v tom punktu jen: Půl a půl je celá. Jak jsem později zjistil, anebo mi to vlastně vysvětlil František osobně, jde jen o několikastránkové omalovánky. Dočkaly se i reedice, ale… „To ani nesháněj!“ mávl nad tím tenkrát rukou. Ale co dát do Pionýra? Každý klasik tu přece měl ukázku z díla. I Karel Poláček (Bylo nás pět). Naštěstí přišel nápad a děti si mohly ozřejmit, že spisovatelé píší také scénáře. Ringo dal Vojtovi díl tenkrát vysílaného seriálu Zpívá a hovoří František Ringo Čech. Část, kterou jako jedinou sepsal ve verších. A trochu paroduje nepřiměřenou podbízivost, když tu vítá Zlatého slavíka: „Radostí přeskočil bych plot! Diváci drazí! Karel Gott!“ A co povoleno „královu šaškovi“, neprošlo jiným. Dokonce Mládka roky trápilo, že z obrazovky slýchá bezpočet legračních, Ringem sepsaných songů (Trpaslíci trávou jdou, Žárlivý Kakadu, Ježek se má, Zelená je tráva), zatímco Ivanovy legrácky odmítali. Ale nakonec prorazil taky. Tou dobou ale byl Ringo dávno už jinde. Přetáhl ze Šípovy kapely Faraon Jiřího Schelingera, přeobsadil band a klidně dokázal absolvovat polské i ruské turné se skupinou Smokie. Nakonec hráli ještě tvrději. Z onoho turné na Východ vznikla památná kniha Ruský týden, kterou však neberme jako doslovnou reportáž. Zase jde o stylizaci a… „Co se sběhlo v řadě týdnů, já shrnul do jednoho,“ komentoval to.

Paralelně vznikaly vzpomínky Z mého života: na studia na konzervatoři, zájezdy, koncertování, obecnou tupost lidí… Knihu vydala Jazzová sekce. Ilustroval ji počátkem let osmdesátých Vladimír Jiránek. Ale ještě do Pionýra. Už po převratu jsem se Vojtěcha Steklače ptal, co jej s Ringo Čechem pojilo. Jaká „malta“. Spontánně vyhrkl: „To máš jako podobné vidění.“ A existuje Steklačova kniha Dvoreček, kde má František kapitolu. Jistě z ní měl tenkrát radost. A spisovatel se zde pokochal Mistrovým sklonem začínat – vždy v určitých chvílích – nové etapy žití. A ta tendence je u něj skutečně markantní, ba jde o klíče k Čechově nitru, osobnosti. V knížce Dvoreček o tom rozjímá Františkovo alter ego: „Takže se zakuklím a bude to chvíli trvat; ale kukla se zase otevře a vrátím se jako znovuzrozený, s něčím novým.“ A je to citováno poněkud ironicky, ani Mistr to nemínil 100% vážně, ale choval se podobně. A jiná jeho šprťouchlata přinesla Gramorevue. Uveřejnila v osmdesátých letech pár Ringových obrázků a on okolo barvitě líčil, jak jednou za tmy potkal na mostě přes Vltavu Zrzavého a jak oba nesli malířské nádobíčko. To Franta zrovna dostal od ženy – k Vánocům. Dodnes tvrdí, že teprve ono osudové setkání nad řekou mu dalo impulz k malování, a ve stejném rozhovoru se zmiňuje, že je barvoslepý. U tub si prý barvy poznačuje písmenky, aby při tvorbě nic nepopletl. Přiznám, že jsem věřil, a Ringo to nikdy nedementoval, ani nerozvíjel. Jsem přesvědčen, že skutečně barvoslepý je, ač jen částečně (což je častější). Nevidí jen některé barvy, nebo některou.

Viděl jsem – v nějakých osmnácti – jeden silvestrovský program, kde se Franta ve finále a před půlnocí vynořuje s českou verzí tehdy známého songu Agadou. Poskakuje se saxíkem okolo krku, na který přitom neumí hrát, a mně přišlo, že má kouzlo, a připadalo mi, že se toto jeho vystupování úplně vymyká vystupování socialistického člověka, kterým tehdy mezi zpěváky byl (a nic ve zlém, ale typický příklad) třeba pan Štědroň.

I šel jsem za Frantou, ale nejprve mu zatelefonoval. Ještě neexistovaly mobily, jistěže ale telefonní seznamy. Pozval mě do ateliéru v Holečkově, kde ho hlídal nebezpečně vyhlížející pes Nero. Do Holečkovy jsem to neměl daleko, protože jsem tenkrát žil na Strahově, a vybavuji si, že se mi Čech do telefonu nepředstavil jménem, ale řekl pouze: „Ano?“

Což se mi tenkrát zdálo chytré; takže to v soukromých hovorech, když mi někdo brnkne na mobil, od té doby občas používám. Zcela to tehdejší „ano?“ kopíruji. Někoho to docela rozhodí.

Čech mi tenkrát podepsal pár černých desek (singlů) a měl i jinak vše připravené, řekl bych. A ne? Promýšlel věci dosti zevrubně a dopředu a především mě sprdl, že jsem mu neodpověděl na dopis. To byla pravda. Ale já bral jako odpověď návštěvu. Potom řekl, že se fanklubu nebude moci věnovat. Proč? „Protože mám nepředstavitelně málo času.“ Popravdě, ta samá věta vlastně už je v jeho dopise. Byl by „ovšem blázen“, jak psal i říkal, kdyby proti naší činnosti cokoli měl. Tak co. Šel jsem do toho, zveřejnil výzvu ve zmíněné Gramorevue a samotného mě překvapilo, kolik lidí (kluků i dam) se mi hlásilo. A protože jsem psavec, všecko jsem od první chvíle zaznamenával. Postupně tak rašila do obřího rozměru mnohadílná Kronika Fanklubu Františka Ringo Čecha, jejíž charakter se mění sešit po sešitě.

Vznikla tak biografie, ale je pár věcí, které mě od jejího zveřejnění vždycky odstrčí. Napsal sám dost knih, a to často právě o sobě, tak mi připadá můj spíše fanouškovský pohled už snad kapku nadbytečný. Dřívím neseným do lesa. To, že jsem byl pár let fanatik do jednoho barda, nutně nemusím rozprodávat. Těšilo mě to!

Navíc… Text má extrémně silné těžiště v letech osmdesátých, načež ještě devadesátých a na počátku nového milénia. Ale sedmdesátá a šedesátá léta jsem si musel rekonstruovat, protože jsem ještě Frantu vnímal méně. Nevyčleňoval ho. Byl jen doprovodný klaun a šéf Jiřího Schelingera, kterému vedl kapelu, a na deskách se jeho jméno smělo psát jen F. R. Čech (bez RINGO). Taky v televizi přezdívku Ringo většinou potlačovali. Neměli to přízvisko rádi. Dokonce i ve známém pořadu Písničky včera, dnes a na zítřek jej spolumoderátor Vašek Zahradník oslovuje spíše Františku.

Za druhé nejsem stoprocentní expert na Ringovu diskografii. Jen rozhlas registruje nějakých tisíc čtyři sta jeho nahrávek a často překvapivé pecky. A proč je rádia hrají jen chabě, to já netuším. Na mé stanici občas sice poslouchám od Ringa co textaře dva kolem dokola omílající se hity Což takhle dát si špenát a Jahody mražený, ale toť vše. Alias chudoba. šetřílkovství. Trapná omezenost až primitivismus a podceňování posluchače. A vsadím se, že v neděli, kdy mu bylo těch osmdesát, navíc „dají“ ještě Perníkovou chaloupku. Nic víc. Přitom… Existuje až neuvěřitelné množství skvostů, které otextoval takřka geniálně a někdy je i stejně geniálně točil v televizi. Anebo na černé desky. Bohužel, toho se dočká teprve můj syn, až bude Ringo doceněn. Jak to v Česku chodí. Napsal přitom i většinu té první a zakázané desky Pražského výběru, vysnil i krajně pochmurné písně pro Jiřího Schelingera, které bezděky věštily jeho konec v Dunaji (Jsem prý blázen jen, Pohřeb přítele, Galéra, Hostina, Hodina H), napsal vůbec nejchytlavější šlágry žánru bubble-gumu (Šťastné narozeniny, Dělám hú, Malá dívka, Béda slon) a vytvořil rovněž perfektní taneční diskoskladby (Manekýnka, Zuzů, Zdenda Bum Bum Kanón, Dermakol je tentam), anebo songy, ve kterých bez obav shazuje sám sebe (Slyšte můj hlas lahodný; Já jsem básník, mistr péra; Brouk Pytlík, Létáme Franta – já, létáme oba dva, Lupič Willy).

Těžiště Ringovy geniality jednoduše a nesporně tkví v těchto textech písní – a jasně, Dívčí válka je třetí nehranější česká hra po Strakonickém dudákovi a Lucerně. A líbí se mi. Líbí se mi dokonce i ostatní Čechovy hry a snesu i jeho filmy pro kina, které ovšem napsal s Petrem Novotným a jsou někdy i horší (Sedm hladových). Nic nemám proti jeho angažmá v parlamentu, kde si také poseděl, nic proti počtu gólů, které vsítil, a nic proti jeho obrazům, na kterých je třeba i Malá Strana. Ale… Těžištěm osobnosti nejsou dokonce ani ony knihy, kterých je nakonec daleko více než JEDENÁCT, jak letos tvrdil Honzovi Dědkovi… Je jich už tak dvacet – pan Ringo tedy projevil nezvyklou skromnost. A ono těžiště? Těžištěm je sama jeho osobnost, nenapodobitelné moderátoroví, schopnost improvizovat před kamerou a zhustit podstatu věci do sloganů, únosné zkratky, aniž by banalizoval. Není velký básník, ale jeho nezaměnitelné texty nelze neidentifikovat. A dětskost, hravost i jistý primitivismus (někdy je to, pravda, z nouze ctnost) „budiž mu budiž“ připsány k dobru.