JAROMÍR ŠLOSAR

Od Srpna 1968 uplynou čtyři roky a studuju v Olomouci etopedii a výtvarnou výchovu pro základní a umělecké školy. Mám skvělé učitele. Komunistická strana se s nimi sice před časem rozloučila, ale soudné vedení univerzity jim umožnilo na fakultě zůstat. Hned v 1. ročníku bylo naší povinností opatřit si Hledání tvaru zakázaného Igora Zhoře. Přikryl, Rusek, Zhoř! Chválím se jimi.

Žiju výtvarným uměním, ale také píšu verše, a najednou k ikonám výtvarky přibude jméno Milan Blahynka. Bez přehánění, co napíše Milan Blahynka, je pro mě svaté.

V říjnu 1974 v Olomouci Blahynka spolu s Vladimírem Justlem a Jiřím Svobodou zasednou v porotě soutěže Literární mládí severní Moravy. Jury mi udělí cenu za básně, které se vyznačují svěžím básnickým viděním. Cena obnáší tři svazky titulu Tisíc let české poezie. Jak si toho všeho vážím!

Uběhne deset let a jedu na Wolkerovu Polianku. V hotelu Bellevue sdílím pokoj s básníkem Ivo Odehnalem. Jak málo ale znamenám v české literatuře! I proto na besedách většinou mlčím. Tak tomu bylo i tenkrát, když nás na pokoji navštívil Milan Blahynka. Nesměle sedím v křesílku a chtěl bych být menším a ještě menším. O 11. říjnu v Bellevue pak napíšu báseň: V plyšových křeslech / jsme upíjeli víno / chválili šunkové rolky / se sýrovými plátky / a jedna docela milá básnířka / nám přátelsky radila / jak naslouchat proudění aut / zvonkohře pokladen obchodních domů / pohybu stromů / a bůhví čemu ještě / Ale když přednesla svou Adopci / rychle jsem sbíral / všechna její slova / Opodál Milan Blahynka / tentokrát netradičně ve vázance / rozmlouval s mladými autory / o století volné formy / A mezi námi se procházel / Jirka Wolker / stále stejně mladý / Recitoval své básně / připíjel červeným i bílým / zdravější než kdokoli z nás.

Milan Blahynka je ve svých rolácích nepřehlédnutelný. Má charisma. Marně bych však hledal slova, kdybych ho měl oslovit. Když po letech Milana představím kamarádce, po setkání řekne, že na ni zapůsobil jako anděl.

S Milanem Blahynkou se sblížím až někdy ke konci 90. let 20. století. V té době přestupuju z ostravského rozhlasu do České televize. Setkáváme se v kavárně knihkupectví Academia a píšeme si.

Až dnes vidím, že v létě 2005 jsme si v dopisech ještě vykali. Tykání mně Milan nabídne až na podzim téhož roku. Jeho psaní takřka pravidelně končí pozváním do Horky nad Moravou; tam je doma. Odvahu k návštěvě seberu až za dalších deset let.

Milanovy názory, postřehy a vzpomínky mě tak zajímají, že po návratu domů usedám k počítači a v paměti lovím jeho slova. Nikdy to však nebude stoprocentní přepis vyprávění:

„V pondělí 5. června 2017 jsem navštívil v Horce Milana. Nejdřív jsem seděl na barové stoličce za stolem v kuchyni a zapichoval do půlky cibule hřebíčky, aby rýže po hřebíčcích voněla, jak mi Milan řekl. Vařil oběd pro nás dva. Chystal salát, jíšku, hrstkovou polévku s játry. Přípitek – koňak Duclos. Jak jinak! Duclos je prý nedoceněný francouzský spisovatel!“

Od Vladimíra Vaška, alias Petra Bezruče, byl už jen kousek k Milanovu učiteli Oldřichu Králíkovi, všemi respektovanému profesoru Oldřichu Králíkovi. O Milanovi věděl, že má rád Nezvala, a tak, když došlo na diplomovou práci, navrhl mu, ať napíše o Nezvalových baladách. Baladách?, podivil se student. Vždyť je jich jen pár. Ale kdepak, řekl mu pan profesor. Co je podstatou balady? Milanovu tradiční definici přešel bez povšimnutí. Podstatou balady je proměna! A hned ji uvedl na příkladu z Nerudy, třebaže básník si pletl romance s baladami, Erbenovy Kytice (mrtvá matka vykvete jako mateřídouška) a Wolkerovy Balady o očích topičových. Co je pak Nezvalův Edison?

Když pan profesor slavil padesátiny (byl ročník 1907), pět dnů nespal a oslavoval. První den s profesory, druhý den s docenty, třetí s odbornými asistenty, čtvrtý den s asistenty a pátý se svými milými žáky: Justlem, Opelíkem, Blahynkou a Jiřím Svobodou. …

Dlouho mě zajímá, jak se Milan seznámil s Nezvalem (Nezval se dozví o jeho diplomce a je na ni zvědavý). Velký básník si ho vybral coby svého vykladače taky proto, že stejně jako on je z Moravy a po smrti Mistra vdova Fáfinka navzdory představám redakce Čs. spisovatele prosadila, že „výbor z Nezvala“ (z esejí) připraví pětadvacetiletý Milan Blahynka.

No a to, že se Králík s Tomečkem, oba Kroměřížané, měli rádi, že Zelený Jaromír Milana oslovoval „Milánku“, to je něco pro moje uši; jako bych slyšel Tomečkovo: „Jaromírku, z burčáku se neopiješ.“

. . .

10. srpna 2017 před polednem se s Milanem setkáváme u něj v kuchyni. Už to znám – hřebíčky do cibule. – U sporáku se nejlíp povídá. Sedím na barové stoličce za pracovním stolem, Milan je chvíli u plotny, chvíli u rychlovarné konvice, chvíli u stolu, chvíli v zamyšlení; ale zvládá to. Poté, co si zafilozofuje o ženách: „Když nedosáhnou svého, tak zlobí“, řeč přeskočí k Janu Pilařovi. Milan chystal vzpomínku ke stému výročí narození básníka.

„Byl to noblesní člověk,“ řekne. A aby mi ho přiblížil, začne pražským setkáním slovanských literátů snad hned druhého dne po 17. listopadu 1989. Neproběhlo tradičně na Národní třídě, tam se děly jiné věci. Nicméně když je chce slovenský profesor Viliam Marčok vidět, Milan ho na Národní večer doprovodí.

V Klubu Československého spisovatele kousek od Violy u jednoho stolu sedí a popíjí snad celá výtvarná redakce nakladatelství. Samá zvučná jména. Je čím dál hlasitější, a tak Milan s Marčokem za stolem u okna zaslechnou: „Pilař je pěkná svině. Ale geniální nakladatel.“

Na autory měl Pilař čuch. Byl ředitelem nakladatelství Československý spisovatel, který všechny rukopisy, co za něco stály, přečetl. Tak se mu do rukou dostal osmisetstránkový rukopis ještě neznámého Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock. Pilař ho přečetl a říká Fuksovi: Je to dobré, ale když to zkrátíte na dvě stě padesát stran, budou vás uznávat v celé Evropě. Fuks dal na nakladatele a stal se slavným.

. . .

Ještě v kuchyni mi Milan říká: „Tady stávala chladnička, teď tu budou knihy. Tohle každou ženu spolehlivě odradí.“ Rozkládací stůl v kuchyni je zas určen k pořádání pozůstalosti po básníkovi Veselském. „Teď spím s lednicí,“ dodá Milan. U L. by nebydlel, ona zase ne u něj v Horce. Vystěhovaná lednice jí nevadí. L. to zná, doma má tak deset, dvanáct tisíc knížek. „A kolik jich máš ty?“ jsem zvědavý. – „Tak dvakrát tolik.“

Ještě se stačím zeptat: „Co říkáš na to, mám se vrátit k básničkám z dětského domova?“ „Ano,“ a zas vzpomene Oldřicha Králíka, „mladé věci by měly spatřit světlo světa.“

Pak už obědváme. Zeleninovou polévku, krásně voní, a kebab z hovězího s rýží. Hovězí maso na takovou specialitu muselo několik hodin zvolna rozmrzat v chladu lednice. Výborné!

Po obědě útlum a debata se drolí. Rozhlížím se po knihovně. „Co jsou to Papaměti? „Tak to sundej,“ radí mi. „To jsou paměti, kterým moc nevěřím.“ Je tam, tuším, mj. M. J., který se po Listopadu tvářil jako ten jediný spravedlivý.

Pak třeba Milan vzpomíná na svoji lásku z dospívání. – Kdyby to nemělo vtip jak pěkná poezie, mávnu nad tím rukou. – Jak milá z Kyjova onemocněla tuberkulózou, jak si psali a jak odcestovala do sanatoria v Tatrách. Tam poznala svého pozdějšího muže, také tuberáka; tuberáci jsou prý skvělí v sexu. Manžel jí zahýbal, a když na to přišla, ani nezatloukal, jen řekl, víš, ty ale pro mě jsi jako ta nejlepší šunka, a ony jsou jen takový koňský salám, – ale já potřebuju i ten koňský salám.

Když se Milan dozví, v kolik pojedu, chce mě od odjezdu v 16 odradit a hned na tác chystá mističky se sýry a mističky s uzeninami a pomazánkami a saláty a červené víno. A já mu říkám, stejně bychom všechno neprobrali. „Ale probrali,“ hlesne odevzdaně.

Večer mi Milan píše mail, že zemřel básník Kuběna, jeho kamarád, a posílá mi procítěný nekrolog.

. . .

Na nový rok si 15. ledna 2018 připíjíme koňakem Duclos. To ani jinak nejde.

Jak to udělat, když Milan tak obšírně vypráví, abychom nepřeskakovali z jednoho tématu na druhé? Rád bych si zapamatoval všechno, a tak mu říkám, ideální by bylo mít s sebou diktafon. – Jen to ne!, zařekne se Milan. A tak teď lovím v paměti. Nikdy to nebude přesné. …

Pijeme výborné víno z Bordeaux, dárek od jeho dcery Dominiky. Milan si vzpomene, jak nedávno za ním přiběhla archivářka z obecního úřadu, že volal nějaký Čechoameričan a chtěl kontakt na Blahynku, ale že oni chrání soukromí občanů, a tak mu nedali nic. Co prý má dělat? Ten Čechoameričan je spisovatel J. N. Napsal ódu na Mašíny a teď se chce pustit do monografie o Kunderovi. – To je blázen, skáču Milanovi do řeči, vždyť je to nesrovnatelné! To je urážka Milana Kundery!

N. chce Milana navštívit. A Milan? Píše mu, že důvěrnosti z Kunderova života na výslovný zákaz spisovatele nesděluje. A to, co se týká literatury, si nechává pro sebe, že by také rád o Kunderovi něco napsal.

Poznal se s ním ještě jako student. Když o pár let starší Milan Kundera vydal sbírku Člověk, zahrada širá, pak Poslední máj, Milan, má na paměti svého učitele Oldřicha Králíka, že básník je takový, jaká je jeho krajina, napíše recenzi s názvem Zahrady Milana Kundery. Snad to bylo v 54. či 55. roce. Oba Milanové podle mě mají něco společného – až provokující nápaditost. Když pak v ostravské knihovně připraví s M. K. besedu Milanův kamarád, básník Veselský, Kundera už o Milanu Blahynkovi ví.

Nedávný student profesora Králíka (týdně spolu měli 12 hodin výuky), teď už knihovník Milan, připraví tři setkání s poezií Milana Kundery v Olomouci. Básníka seznámí se svým profesorem. I Kundera je jím okouzlen a ještě po mnoha letech se v dopise Milanovi zmíní o něčem, už nevím o čem, co by se Oldřichu Králíkovi líbilo. Ale tenkrát, v 50. letech minulého století, si Milan dovolí oznámit i besedu s básníkem. M. K. se na Milana zlobí. Tak že si to nepředstavoval, že chtěl být recitaci přítomen inkognito, jako Bezruč, někde za sloupem v sále. Nicméně už se nedalo nic dělat.

V čase olomouckých besed se už Milan Kundera pro mnohé stává nepohodlným. Oldřich Králík Milanovi s pobavením řekne, že se stýká s nevhodným kamarádem. Mohou za to Monology.

. . .

V úterý 17. dubna 2018 za minutu jedenáct zvoním u domovních vrat Milana Blahynky v Horce. Nemusím dlouho čekat a Milan odemyká. Od počátku vím, že s tou záplavou slov si jen těžko poradím.

Je hezky a Milan by měl podle lékařů denně absolvovat 7000 kroků! Když se mu něco takového povede, motá se pak jako opilý. Tak se v jarním sluníčku jdeme projít aspoň na Sluňákov. Milana vedu k Arše Františka Skály. Zná ji, jen neznal autora. Teď mi říká, že Skálův otec byl velký levičák, který publikoval v Obrysu-Kmeni. No ne!

Kilometr Milanovi stačí, prý ho z toho bolí celé tělo. Vracíme se na svačinu. A zase: Mističky se saláty a mističky s pomazánkami, drobná rajčátka, sýry, fermentovaný salám a uzený bok. K tomu tři druhy pečiva. Samé dobroty! Vrhám se na ně jako hladový vlk. Skvělé Chianti mi leze do hlavy.

To bylo řečí! Nonstop! Třeba jak Milan s Kateřinou snad ve dvaaosmdesátém pobývali v Domově spisovatelů v Tatrách a rozhodli se zajet do Krakova na Formanovy Vlasy. Milan je chtěl vidět. A jak se potom v noci vraceli zpátky. Nebo jak v 80. letech letěl se spisovateli do Řecka. Byl tam také prozaik Jiří Marek, který nerad utrácel. A jak je pak všechny překvapil a v taverně pozval na Retsinu, a jak ji Milan neznal a myslel si, že je víno zkažené a chtěl ho reklamovat, ale světák Marek mu vysvětlil, že tak to má být, že všechno je v pořádku. Nakonec si Milan Retsinu zamiloval.

Také mu lichotím, jak mě obohacuje, jen místo hlavy že bych měl mít komputer, a on na to, že stejně tak kdysi naslouchal starým kolegům…

. . .

Dnes (13. srpna 2018) za mnou jen na skok ze Svinova přijeli L. s Milanem. Domluvili jsme se na dvě hodiny odpoledne, ale to měl Milan ještě siestu, a tak dorazili ve tři. S sebou čokoládu pro děti, Evě kytici růží, pro mě milované Chianti. Ještě na dvorku se Milan hrozně vyděsil naší Kenny a nepomohlo ani moje chlácholení, že je to ještě štěně. On že prý je na kočky a psi to poznají. Když v Brně chodíval k Vlašínovi, musel jít ulicí, ve které snad všichni měli psy, a ti vždy spustili šílený povyk. A pak vzpomněl, jak Kubátkovi (keramik s manželkou) přijeli do Olomouce na Flóru a u Blahynků si odložili svého ovčáka a jejich potměšilý kocour si ho dobíral.

Při těch vedrech nám bylo nejlíp u nás v obýváku u vychlazené vody s mátou, limetkou, citronem a barevnými kvítky lichořeřišnice. Vím dopředu, že dneska toho moc neprobereme. …

Povídáme si o sochaři Emilu Adamcovi, Milanovi se líbí jeho Bůh blesků v rohu obýváku, a líbí se mu lustr, který jsem sem vybral, a povídáme si o dnešních publikačních možnostech a o tom, jak kdysi jel vlakem do Šenova za Jarkem Sekerou s Jestřábovou knížkou o Kunderovi, pak šel šíleně dlouho od nádraží a nakonec Jarek knížku odmítnul recenzovat. Přeskakujeme z jednoho na druhé, protože čas neúprosně běží a já musím s Kenny na cvičák.

Když už L. odejde ven za pejsánkem a za Evou, Milan chce ještě vidět moji pracovnu. Nebojí se vedra v ní, ani strmých dřevěných schodů. Líbí se mu, kde píšu. Ukazuju mu Přikrylovu Loď Argo na polici a on vzpomene jeho přednášku v Horce. Kde je dnes sochaři konec? V penzionu v Hranicích?

Milan s L. odjíždějí. L. couvá k silnici a šněruje naši cestičku, ale už zatáčí a jsou pryč. Hodina a čtvrt povídání – co to je?!

. . .

Milan dneska (30. listopadu 2018, knihkupectví Academia) krásně mluvil o Dostálově „desáté“, románu Trofeje a ztráty. Že mu od začátku byl blízký tím, jak hlavní hrdinka měla až panický strach z klíšťat, jako má on sám. Že je coby kritik jen trochu pozornějším čtenářem a knížka si ho získá, když v hrdinech objeví něco, co ho s nimi spojuje.

O Milana je zájem, a tak nenajdeme tolik prostoru, abychom si v klidu popovídali. Jsou to jen útržky rozhovorů. Třeba, že Milanova maminka byla zamilovaná do Dalmácie, možná se tam i zakoukala do nějakého Milana. A tak nejspíš jugoslávskému Milanovi může děkovat za svoje jméno, a ne Milanu Rastislavu Štefánikovi. (Naráží tím na svůj slovenský původ. Českým rodičům se narodil v Ružomberku.) Také kočky u nich doma se vždycky jmenovaly Adria podle Jaderského moře…

. . .

Kdy jen s ním proberu svoje rukopisy? Najednou jsou čtyři odpoledne, za chvilku odjedu a Milan honem chystá svačinu, bez ní to nepůjde. Jsem s ním v kuchyni. Milan na tác klade ze štosu plastové misky a plní je pomazánkami, uherskou klobásou a plátky uzeného, krájí papriku, rajčata, sýry a dobrý chleba. Říkám mu, ať je na mě přísný a ze sbírky haiku seškrtá, co nebude dobré. Ale on zas tak jako minule, že už jsem autor, jemuž není možné radit, a vzpomene jednoho našeho známého kolegu. On že může jen něco vnímat jinak, ale to neznamená, že se autor mýlí.