MILAN BLAHYNKA

Jsem možná už poslední, kdo pamatuje Milana Kunderu z jeho velmi mladých let. Ne, nežil jsem v Brně, na rozdíl od zesnulého Viktora Kudělky, který ve „Vlašínově“ brněnské pobočce Ústavu pro literaturu ČSAV rád vzpomínal na svého spolužáka, a na rozdíl od Vojtěcha Jestřába, který studoval na témž klasickém gymnáziu a stal se brzy Kunderovým přítelem z nejbližších. Chodil jsem do pouze reálného gymnázia v Kyjově, ve městě v akčním rádiu Brna, a tam jsem se poprvé s Milanem Kunderou setkal, ne osobně, ale lépe – jako jeho čtenář.

Náhodou nenáhodou se mi v posledních týdnech autora Slavnosti bezvýznamnosti vybavil zážitek z Kulturní politiky 1949, kde si mladičký Milan Kundera co recenzent svazku Kalininových projevů povšiml, že Kalinin mluvil jinak, lidštěji, než bylo tehdy zvykem zejména u představitelů moci.

Už Kulturní politika, kterou nám doporučil k četbě náš nekonvenční profesor doktor Dlouhý, psala pod vedením E. F. Buriana, St. Budína a A. J. Liehma poněkud jinak než poslušný soudobý tisk; však také byla v září 1949 zastavena. Milan Kundera už tehdy psal po svém a jeho článek o Kalininovi se mi vybavil jako odpověď na otázku, proč se ten politicky bezvýznamný činitel dostal do Slavnosti bezvýznamnosti.

Lhal bych, kdybych předstíral, že jsem si zážitek ze svých šestnácti spojil s uhranutím, s nímž jsme, Vladimír Justl a já, četli na koleji v Olomouci Kunderovu prvotinu Člověk zahrada širá; tak byla lidská, jiná než snaživé, i řemeslo verše ovládající sbírky Kunderových vrstevníků. Dodnes mi najde na rozum, jak může kdokoli házet ten debut a pak poemu Poslední máj a zčásti i Monology do jednoho pytle s produkcí mladistvých pomýlenců, z nichž někteří později „prohlédli“ a na rozdíl od Kundery se snadno vzdali „socialistické naděje“. Je za tím neumění číst, anebo neschopnost myslet?

Milan Kundera pak po celý život psal jinak, než se v různých sezónách psalo. Recenzentům to nedocházelo, viděli v tom podléhání existencialismu a absurdnímu dramatu, bez porozumění pro význam hry četli povídky jako kultivované zábavné čtivo. Až přísně komponovaný Žert si oblíbili, když si ho zredukovali na jasnozřivý politický román.

Jako politické, nikoli hluboce lidské četli, chválili a rozbírali prakticky všecky další romány včetně těch, které pak psal i francouzsky, a redukujíce si jejich smysl na jediný rozměr, nebyli s to pochopit, jak u nás, tak i ve světě, proč se jejich autor neexponoval politicky ani poté, co dosáhl povolení přednášet ve Francii, a dokonce ani když byl proti své vůli zbaven československého státního občanství; a proč jeho dílo – zprvu básnické, pak dramatické a prozaické a i v tom básnické, a také celoživotní esejistické – nalézalo náruživé a věrné čtenáře na celém světě.

A přitom je úžasně jasné, proč tomu tak je. Milan Kundera píše tak, že se dotýká toho, co je v každém člověku kdekoli na světě. Každý, kdo cítí, kdo žije, komu to myslí, nalézá v jeho díle sebe, své lásky i zklamání, své naděje i žaly, své radosti, omyly, pošetilosti i záblesky poznání.

Truchlivá je četba mnoha nekrologů, které jsem doposud četl. Kdekdo se nyní k jeho dílu a osobě hlásí a ledakdo se vydává za jeho přítele, protože s ním Kundera z různých důvodů nevyrazil dveře. Takové falešné přátele jaksi nenapadá, že s nimi Kundera mluvíval vlídně, zvědav na míru jejich podlosti. Kdekdo vyslovuje obdiv k jeho dílu, jist si tím, že nebude zkoušen, co z něho vůbec četl a jak mu porozuměl.

Ale za uznáním pro dílo se tu a tam vystrkují stále růžky pochyby o jeho charakteru. Přitom se hledají hnidy i na jeho díle a stejně zbaběle jako obmyslně se domácí nechuť k „Nesmrtelnému“ autoru ironické Nesmrtelnosti odvolává na francouzský tisk.

Ale to je na celou zvláštní stať. I po smrti je Milan Kundera natolik inspirativní a jiný, než velí panující moc skrze skvěle placená média, že musí být zpochybňován metodou Velikán literatury, nicméně.