FRANTIŠEK UHER

Pokud poezie nechce být samoúčelným laškováním se slovy, obrazy a metaforami, nutně musí úzce korespondovat se všemi atributy všedního života, nemůže se vyhýbat otřesům a nárazům, střetává se s kameny na všedních cestách. A nejen s kameny. Samotná poezie s ničím nepohne, ale musí se o to vytrvale pokoušet. Není nutné neustále bubnovat a vysílat ostré šípy na zřetelné terče, lyričtější paprsky nepostrádají intenzitu, i nenápadné proudy razí cestu mezi drsnými balvany.

Ani při současné popularitě rozličných almanachů není zcela běžné, abychom se setkávali s knihami, některé obsahují dvě básnické sbírky různých tvůrců. Pravda, nemusí vždy zůstávat pouze u dvou, v minulém roce vyšla sympatická publikace 7x7 poetických zastavení, ale setrvejme u omezenějšího počtu autorů. Vladimír Stibor a Ester Nowak připravili KAMENY CEST (vyd. V. Rysková, Karlovy Vary, 146 str., ilustrace Roman Szpuk).) Stibor vydal již v roce 2020 vzdáleně podobnou knihu Anděl strážný v karanténě, tehdy ve spolupráci s Magdalenou Pokornou.

Tentokrát se jeho CESTY DO ÚDOLÍ druží s KAMENOLOMY Ester Nowak. Sbírky spolu nepolemizují, významově ani zjevnou básnickou úrovní se nepřekrývají, pokoušejí se dosáhnout kontinuity, obsahové symbiózy. Možná náhoda, pravděpodobnější je záměr. V obou případech jde o pečlivě cizelovanou, k úspornosti vybroušenou poezii, jaká nevzniká pouze z chvilkové potřeby dobrat se dna. Takové verše obvykle vyznívají jako mlácení prázdné slámy, mezi plevami se jen občas mihne zralejší zrno.

U Vladimíra Stibora a Ester Nowak lze s jistou nadsázkou konstatovat jitřivou potřebu odhalování skrytých zákoutí svědomí, s nímž se nejen ve stínu Parnasu ohánějí ti, kteří žádné nemají; vědomí odpovědnosti za tento náš svět vplouvá do jejich veršů s podnětnou samozřejmostí. Tesají do svých kamenů, křesají podnětné jiskry lidskosti se všemi jejími nepsanými zákony.

Ve svých básnických výpovědích jsou nejsilnější tam, kde se zbavují omšelých atributů, otěží zvětralých myšlenkových spřežení, a tlačí svou vlastní káru s úsilím o mnohotvárnou hloubku. Stromy jejich poetiky vyrůstají z kořenů, zakotvených v úrodné zemině útěšných prostých mezilidských vztahů.

Ani mnohá postesknutí nejsou lacinou smuteční písní nad sebou samými, nejsou předstíranou plavbou ve vyschlé bystřině plné pramálo sršatých událostí. Jejich snaha splývá s pochopením nutnosti vyrovnávat se s nezbytnostmi. Lidský úděl vyjadřují reflexe, které se vztahují k fenoménu lidské sounáležitosti. Činí tak s rozdílnostmi, jejichž podstata vyvěrá z podstatně odlišného vějíře životních zkušeností a završených poznání.

Vladimír Stibor konstatuje: Stejný hřbitov rozkvétá i v Čechách na podzim a hned se ptá Co já vím, co to se mnou udělá. Ten hledačský prvek je pro jeho poezii charakteristický. Stejně jako truchlivější závan, jímž rozevírá vějíř svých niterných zkušeností: Ti, co odcházejí, mají v rohu zahrady / své zakopané psy. Ty máme všichni, není vyhnutí.

Stiborově poezii je vlastní nenásilnou formou přimět čtenáře k zamyšlení, k úvahám o vlastních „zakopaných psech“. Není vždy nutné nést jen růže nahosemenné, vlhce půlnoční, potěšitelné květy však jeho poezie přináší.

Ester Nowak je úspornější, sebestřednější, o poznání náchylnější k zjednodušujícím efektům, vzhledem k věku k mnohým životním zkušenostem a pochopení širších souvislostí prve dozrává, její klobouky myšlenek /smekají se na prahu / o bázeň,jako básnířka vykročila do světa poezie nadějnou nohou.

Na závěr je příhodné paradoxně vzpomenout společného motta, v němž básník a básnířka vzpomínají živé vody, v níž ryby dlouze voní. Nuže, povězme, že obdobně voní ryby většiny jejich básní.