MILAN BLAHYNKA
Rád bych viděl čtenáře, který už poctivě přečetl celou knihu Karel Teige, DENÍKY 1912-1925 (Filip Tomáš-Akropolis ve spolupráci s FF UK a PNP, Praha 2022, 792 s.; úvodní studie Josef Vojvodík, ediční příprava Jan Wiendl a Tereza Sudzinová, komentář Jan Wiendl, ten též sestavil Bibliografii prací KT; Rodokmen KT Zdena Wiendlová, rejstřík Jaroslav Vlček, Heslář Jan Wiendl a Zdena Wiendlová, ta též Redakce; grafická úprava a obálka Michal Smejkal a Ondřej Lím, Studio Symblont; doporučená cena 899).
Rád bych se ho optal, jak dlouho mu čtení skvostně a důkladně vybaveného foliantu trvalo. Mně se přečíst Deníky a komentáře k nim stránku za stránkou (zatím?) nepodařilo; mám však už nyní pár poznámek.
Především mám tuto mimořádnou edici za nakladatelský a vydavatelský čin. Nazval-li Vojvodík svou erudovanou studii Vůli k pravdě a vůlí k sebeklamu, lze dodat, že Teigovo přesvědčení o pravdě na straně socialistické naděje, řečeno s Josefem Horou, dá se nazvat sebeklamem až dodatečně.
Edici neubírají na hodnotě stopy komplikované přípravy, např. označení průběžných poznámek a vysvětlivek k textu za podčárové, ačkoli v knize běží na vnějších okrajích editovaného textu jako marginální sloupce. Také zbytečné rozdělení odkazů na Heslář a Rejstřík (praktičtější by byl rejstřík s údaji z hesláře) jde na vrub rozdělení úkolů při organizaci práce. Rozhodnutí editorů opravovat pravopisné chyby (např. mílím se místo mýlím dvanáctiletého Teiga) mám za zbytečné. Smazává se tím kontrast: rané myšlenkové a stylistické zrání předbíhá zvládnutí pravopisu. Vančura jím nevládl, ještě když psal své první pozoruhodné texty.
Mnohé poznámky a vysvětlivky jsou však cenné, tak např. poznámka na s. 541, která koriguje dataci Teigova prvního setkání s O. Štorchem-Marienem. Ten je ve svých memoárech spojil až s rokem 1923, Teige byl však na schůzce s ním už 4/11 1919.
Jiné vysvětlivky však nejsou myslím nutné, například vysvětlení „kompóny“ (je jasné, že jde o kompozici), nebo poznámka k Teigovu zápisku k 1. máji „Byl první máj – to lásky čas“, vysvětlivka „Odkaz k úvodním veršům Máje Karla Hynka Máchy“. I když si o sečtělosti dnešních čtenářů nedělám iluze, čtenář, který sáhne po této edici, nemůže se nad takovou vysvětlivkou než pousmát.
Smutnější zjištění jdou však na konto faktu, že denní zápisky si Teige do sešitů psal jen v některých obdobích, podobně jako Nezval nevydržel psát do dochovaných diářů po celý rok. Víceméně souvislé jsou Teigovy deníky jen z let 1912-1920 a pak cestovní deníky 1922-1925. Roku 1921 a v dalších letech si Karel Teige už deník vůbec nepsal? Anebo se prostě sešity nedochovaly nebo jsou dosud nezvěstné? Jenže právě rok 1921 a další jsou pro Teigův podíl na české literatuře, umění a kultuře nejzajímavější a deník by byl k nezaplacení.
Editoři si toho problému byli vědomi, a tak v souladu se zjištěním V. Effenbergra o deníkové hodnotě Teigových často velmi dlouhých dopisů zařadili do edice faksimile listů, v nichž KT psal o tom, co psával do deníku. Tak v dopise Jaroslavu Seifertovi z Paříže 25/6 1922 jsou dvě velmi cenné zmínky o Nezvalovi (o němž v editovaných zápiscích je kupodivu jen minimum). První se týká Nezvalova vstupu do Devětsilu: „Kdyby byla nějaká schůze Devětsilu, zmocňuji tě za sebe hlasovat pro: přijetí Nezvala za externistu, pro zakázání tisknout v Plameni, pro nejostřejší zakročení proti Kočímu, pro…“ V dalším odstavci: „Pozdravuj Nezvala. Budu mu vyprávět, co jsem se od lidí dověděl o Apollinairovi. Ale ty věci o Phillipovi mu asi sotva obstarám.“ První zmínka naznačuje, že vstup VN do Devětsilu nebyl hladký, druhá dokládá, jak VN svědomitě psal svou disertaci, kterou dokončil, ale na fakultě nepředložil, a která knižně vyšla až posmrtně v Díle VN.
Deníky z let 1912-1920 jsou cenné nejen záznamy o intenzitě hodnotné četby KT od jeho raného mládí (podobně jako zápisky Julia Fučíka), ale hlavně tím, že odhalují houževnatost a délku Teigových výtvarných snah, zároveň s tím přísnou kritičnost k vlastní tvorbě. Jestliže jen z kreslení a tělocviku neměl jedničku, ale dvojku (56), nesvědčí to proti jeho výtvarnému nadání, právě naopak: už kreslil jinak, než vyžadovala soudobá norma. Jen dvojka z tělocviku nekoliduje s jeho dětským, pubertálním a i později jen teoretickým zájmem o sport.
Teige za dospívání usiloval stát se vynikajícím malířem a grafikem, nikoli spisovatelem. Byl mu snad souzen opak, ale jeho mladistvé usilování se zúročilo v jeho práci kritické, kunsthistorické a také v průkopnické tvorbě grafické při vydávání avantgardních knih a časopisů.
Edice Deníků podstatně prohlubuje porozumění genezi výjimečné osobnosti, jakou se stal a zůstal do konce života Karel Teige. Budeme se k té edici často vracet. Není to kniha na jedno přečtení, ale k častému hledání v ní. Není levná, ale je to dobrá investice.