BŘETISLAV KOTYZA

Přiznávám svoji někdejší podezřívavost, ba přímo nechuť k modle českého Parnasu – Máchovu Máji.

Z jedné strany byv masírován povinností úcty k Mistrovi a jeho dílu. Povinností vyplývající ze zkamenělé výuky Jazyka českého a literatury, při mé školní docházce v době těsně po bratru Žižkovi.

Jako každá jiná povinnost, byla i tato pro mladého člověka naprosto a jednoznačně nepřijatelná. Z principu opozice mládí vůči všemu zavedenému, vůči všemu nadiktovanému.

Z druhé strany rozdvojen sám v sobě, rodícím se názorem na vše, co okolního. Vše kriticky hodnoceno právem mládí, právem vlastního supertápání. Máchův Máj to odnesl přímo exemplárně: námět básně že vycucán z palce, zjevná morbidnost prostředí i osob, vybičovaný patos básně, atd.

Jen cosi skrytého a znepokojivého zůstalo z jinak zcela sešrotovaného Karla Hynka Máchy a jeho básně Máj…

V naší českomoravské kotlině dozrávají jablka podzimem. Máchův Máj jsem podruhé rozevřel kvůli ilustracím Jana Zrzavého. V tichu a přítmí antikvariátu jsem objevil útlou ohmatanou bibliofilii, báseň Máj, nakladatelství Aventinum, rok 1924, začetl se a ustrnul. Odsudky mládí zapomenuty, a jen to cosi skryté a znepokojivé znělo zde stále: hudebnost Máchova Máje. Symfonická báseň veršů, hudební postupy při tvorbě slovesného díla.

Pro hlučnost a řinčení vlastního mládí neslyšel jsem kdysi jemností Máchova houslového partu, temné rytmy bubnů, flétnová vyprávění. Co k tomu dodat?

Dalekáť cesta má! Marné volání! Omlouvám se, Karle Hynku Mácho.