JAN TANCIBUDEK

To je název publikace, kterou jsem si schoval v době za zvonění klíčů… Napsal ji Václav Trachta. To ale není to nejdůležitější. Když se řekne Afghánistán, co si pod tím člověk představí? Asi před časem vousatého Usámu bin Ládina a jeho samopal, který nosil při sobě a potuluje se po horách. Jindy je to byla skupina „družstevníků“, kteří nařezávají nezralé makovice a shromažďují zdroj pro výrobu opia… První věta z oné publikace zní: „Málokterá země si dodnes zachovala tolik přídomků přecházejících do básnických přirovnání jako Afghánistán. Říká se mu Země na křižovatce cest, Země hor a slunce, či Země pod střechou světa…“ Hora Hindúkuš má výšku 7690 metrů nad mořem.

To ale také není až tak podstatné. Důležité je to, že to byla Země revoluce. Tedy revoluce socialistické. Stalo se to 27. dubna roku 1978. Když to zjednoduším, byl svržen Duádův režim a moc předána lidu. O čtyři dny později byl Muhammad Duád popraven. Předsedou Revoluční rady a titulární hlavou státu se stal generální tajemník ústředního výboru Lidové demokratické strany Afghánistánu Núr Muhammat Tarakí. A současně byla vyhlášena Afghánská demokratická republika. A těžko popisovat to, co tomu předcházelo. Když si představíme polofeudální režim, tak to je stejně jen povrchní poznání. Je to stejné jako v jiných zemích, musí se vyhrotit rozpory společnosti. Mezi prací a kapitálem, mezi slovy a činy.

Když jsem se zajímal, co nabízí internet o této zemi, byl jsem trochu zklamán. Chybí tam rok 1919, který patří k nejvýznamnějším mezníkům novodobé historie oné země. V únoru tohoto roku nastoupil na trůn emír Amanuláh, který vyhlásil plnou nezávislost Afghánistánu. Nový emír odmítl britský úmysl vytvořit „Středovýchodní impérium“, kde by byly zahrnuty státy tohoto regionu a v němž by samozřejmě měla hlavní slovo velká Británie. Nový nezávislý stát uznala sovětská vláda, v níž afghánský emír, na svoji dobu osvícený panovník, spatřoval přirozeného spojence v nadcházejícím zápase proti britským kolonizátorům.

Pro Brity mohla být jedinou odpovědí na vyhlášení úplné nezávislosti Afghánistánu další vojenská intervence. Již v květnu 1919 britští kolonizátoři zahájili proti Afghánistánu třetí válku. Hlavní síla intervenčních jednotek asi 340 tisíc mužů, opět postupovala na Kábul cestou většiny dobyvatelů, Chajberským průsmykem. Na počátku tažení byl afghánské armády a místního obyvatelstva nepatrný, ale rychle zesílil, když jednotky začaly překonávat horská sedla před Kábulem. Tento odpor byl tak silný, že interventi museli už po třetí ustoupit. V srpnu roku 1919 byla v Rávalpindí podepsána mezi Afghánistánem a VB mírová smlouva, znamenající potvrzení úplné afghánské nezávislosti. Tímto aktem také definitivně skončilo pochybné britské koloniální dobrodružství v afghánských horách.

Teď je otázka, jak dopadly pro VB dvě války předešlé. Tedy roku 1878 a 1880. Také pěkné osudové osmičky. Připojit tuto zemi k britskému impériu se tedy nepodařilo. To by bylo na dlouhé popisování. Zajímavé je tedy období roku 1919 až 1929. Je jednoznačně důležité jako desetiletí reforem podle vzoru Kemala Atatürka v Turecku a také pod vlivem ruské Říjnové revoluce. Pro obyvatele Afghánistánu, jejichž život v horách byl po staletí téměř beze změny, to byly převratné proměny. Amanuláh usiloval hlavně o povznesení země, o vytvoření školského systému, v dekretech nejen prosazoval nutnost vzdělání pro nejširší vrstvy ale i vzdělání bez rozdílu pohlaví. První kroky k emancipaci ženy – to byla ve středověkých afghánských poměrech společenská revoluce. Emír se snažil rozšířit práva žen ve všech oblastech života, například v roce 1925 povolil ženám odložit tradiční závoje, čadory. Zakázal i islámské mnohoženství. Samozřejmě narazil na spoustu předsudků. A také nepochopení u církevních kruhů.

To by ale na tuto dobu stačilo. Vím, že jsem se pustil na tenký led, ale chtěl jsem přispět k poznání života v této zemi. Ještě jedna maličkost, když se podíváme na mapu světa. Byl podepsán dokument sovětsko-afghánských vztahů, se smlouvou o navázání přátelských vztahů mezi RSFSR a Afghánistánem, uzavřena 28. února 1921. Tolik k tomu období, které jsem z internetu postrádal. Je na místě připomenout, že nespokojenost s feudálním zřízením vedla k protimonarchistickému převratu 17. července 1973. U moci byl v té době Záhir Šáh. Po něm nastoupil jeho bratranec Sardar Muhammad Duád, jako reprezentant nacionální buržoazie velkostatkářů. Šlo jen o změnu fasády společnosti, v níž měl nadále zůstat zachován systém feudálního vykořisťování.

Po socialistické revoluci z roku 1978 to vypadalo jako jinde, kde se stát vydá nekapitalistickým směrem. Všade se najdou nespokojené skupiny, které se záhy projeví. A na ty zaměří pozornost imperialisté a vycvičí je k odporu. V té době to byli mudžahedíni. V Pákistánu měli své pole působnosti. Úkol byl, co nejvíce bránit rozvoji v zemědělství a průmyslové výrobě. Těžko vyjmenovávat třicetibodové prohlášení vlády o vnitřní a zahraniční politice. Šlo o upevnění státního sektoru, který se má postupně stát pilířem afghánské národní ekonomiky. Předsedou prezídia Revoluční rady Afghánské demokratické republiky se stal Babrak Karmal. „Dnes se potýkáme s řadou složitých hospodářských, společenských a kulturních problémů zkomplikovaných omyly a úchylkami a hegemonistu,“ prohlásil v té době. „Dále – počínaje rokem 1985, hodláme přejít na pětileté plánování. Dnes však ještě pracujeme na základě jednoročních plánů.“

Budovat nějakou formu socialistického pokroku není snadné nikde na světě. Přesvědčili jsme se o tom nejen v Evropě. Rozpad SSSR a dalších zemí socialismu je dost varující. Varující je právě i dění v ADR, kdy byli vražděni odboráři, komunisté a vlastenci. Zemím imperialismu, především USA a V. Británie, nebylo vhod, že se další země stane posilou socialistického bloku. Velkou pomoc nejen v oblasti zemědělství a průmyslu zajišťoval Sovětský svaz. A další země, i Československo. Vyváželi jsme z našeho závodu, kde jsem pracoval, mobilní buňky. A naši řemeslníci tam pobývali půl roku. Také do Sýrie, Libye, Súdánu, nebo Iránu. A nejen to. „Zcela zvláštní význam,“ řekl Nadžibuláh Masír, ministr dolů a strojírenství, „mají pro nás československé dodávky dopravní techniky. Nejsou to třeba jen trolejbusy jezdící v Kábulu, či traktory, ale především nákladní automobily Tatra. To jsou auta, jako dělaná pro naše hory do každého počasí.“ Sovětští odborníci dobře znali zemi Afghánistánu, co se týče přírodního bohatství. „Mohu odpovědně říct, že se u nás nacházejí všechny prvky Mendělejevovy soustavy,“ dodal onen ministr při naší návštěvě. I proto se o tu zemi zajímají trvale země Západu.

Ještě se hodí připomenout některé zprávy té doby. „Afghánistán se stal terčem zlobných pomlouvačných kampaní a krutých teroristických a diverzních akcí“, napsal v západoněmeckém listě Deutsche Volkzeitung profesor Jorg Huffschmidt po návštěvě země. „Pravda, částečně tyto provokace provádějí samotní Afghánci, avšak ze základen, které jsou za hranicemi státu, v Pákistánu. Po ukončení výcviku v těchto táborech jsou jako tzv. bojovníci za svobodu a ochránci Islámu posíláni do Afghánistánu, aby útočili na vesnice a dopravní uzly, loupili, ničili a zabíjeli. Ochránci islámu – jaký výsměch! Islám tak jako dříve zůstává státním náboženstvím v Afghánistánu, kde je v činnosti 40 000 mešit a náboženská přikázání vláda přísně ctí. Viděli jsme zbraně, které byly u těchto tzv. bojovníků za svobodu zajištěny – stovky pistolí, pušek, samopalů, kulometů, desítky granátů. Většina těchto zbraní je americké a anglické výroby.“

V listě Washington Post uveřejnil svoje zážitky z Afghánistánu americký bojovník za mír C. Harrison: „Na Západě se o válce v Afghánistánu vytvořil dojem, jako by se Moskva beznadějně snažila upevnit kábulský režim, který však vlastně nikoho nepředstavuje a je pouze loutkou sovětských komisařů, a že bojovníci za svobodu kontrolují většinu afghánského území… V Kábulu jsem se procházel po bazarech a hovořil s různými lidmi – Afghánci i cizinci. Měl jsem tříhodinový rozhovor s Babrakem Karmalem. Po této cestě mohu říct, že pokud píšeme o této zemi tak, jak je to u nás zvykem, znamená to vydávat přání za skutečnost.“

Ve jmenované publikaci, ze které jsem čerpal, je ještě více názorů a poznatků novinářů z ciziny. Jak to tam dnes vypadá? Žádná „trvalá svoboda“. Dnes se odvedla pozornost ke Speciální vojenské operaci na Ukrajině.