SIGI BIGSTAIN

Dobrý vozíčkář Švejk měl na rozdíl od mnohých spoluobčanů, kteří se ocitli v podobné životní situaci, tu kliku, že nenaletěl žádným šmejdům, ani těm malým a opovrhovaným, ani těm velkým a uctívaným, takže za ním žádná dluhová past nesklapla, insolventní řízení se mu obloukem vyhnulo, exekutoři na něj nic neměli a jeho žena se bála rozvodu jako bosorka svěcené vody. Díky tomu si žil se svou o třicet let mladší ukrajinskou manželkou Eržikou, synkem Mykolou a irským vlkodavem Patrikem v rodinném domku na okraji středočeské vesnice Kotvovice v relativním klidu a míru.

Jejich finanční situace byla sice den ze dne vážnější, nikoli však zoufalá. Když bylo nejhůř, Švejk začal zase jezdit, až se mu od gum kouřilo a nohy necítil. Své ženě dával na domácnost tolik, kolik jí dříve platil jako své asistentce, hospodyni a pečovatelce v jedné osobě, a stejnou částku jí dával na dítě. A protože Eržika pobírala mateřské dávky rozložené do tří let a se svým Rainmanem si sem tam vydělala i nějaké ty nezdaněné peníze, netrpěli žádnou nouzí. Na vyskakování to ovšem také nebylo.

Ke všemu se přihnala druhá vlna pandemie s razancí mexické vlny při fotbalu a se všemi už od jara známými důsledky. Švejkovo bankovní konto se scvrkávalo jako švestky v sušičce, takže mu nezbylo, než silně omezit nejen charitu, ke které měl fatální sklon, ale i návštěvy hostince Na Šachtě a minipivovaru Patrik. Po večerech vysedával doma u televize, ve které sledoval hlavně detektivky, politické debaty a soutěžní pořady, zatímco u počítače trávil nemalý kus noci.

„Proč pořád na ten á zet kvíz jen koukáš ze svýho vozejku a nejdeš do toho taky?“ zeptala se ho Eržika poté, co její manžel správně zodpověděl další otázku a relativně mladému soutěžícímu, který zalhal, že si nemůže vzpomenout, adresoval nemilosrdnou výtku, i když čistě řečnickou: „Víš prd, kamaráde, ne že si nemůžeš vzpomenout! Proč tam vůbec lezeš, když nic neumíš? Měl ses ve škole líp učit anebo víc číst!“

Ale Švejk svárlivý tón hlasu své manželky už pomalu ani nevnímal. Uhoněná a nervozní byla poslední dobou skoro pořád.

„Protože mě baví studovat ty soutěžící a jejich duševní pochody. Já jsem na tom podobně jako ten žák, co na otázku svý učitelky, jestli má nějakýho koníčka, vodpověděl, že rád sleduje duševní pochody lidí. A když se ho paní učitelka zeptala, jak tomu má rozumět, navrhnul jí, že když se koukne z vokna, u kterýho on sedí, tak jí to rád předvede. Vona teda k tomu voknu šla a žák se jí zeptal, jestli vidí dole na chodníku ty dvě ženy, co konzumujou nějakýho nanuka nebo nogera. Zmatená učitelka řekla, že je vidí a co že jako má bejt, načež ten žák se jí zeptal, jestli by dokázala říct, která z těch dvou je vdaná, jestli ta, co ho kouše, nebo ta, co ho líže. Učitelka se na chvíli zamyslela a pak řekla, že si není jistá, ale hádala by, že ta, co ho líže. Jenomže žák zavrtěl hlavou a řek: Kdepak, pani učitelko. Ta co ho kouše. Vona má totiž na ruce snubní prstýnek. Ale je ohromně zajímavý sledovat vaše duševní pochody!“

„Ha, ha, ha,“ ušklíbla se Eržika. „Dneska už snubní prstýnky skoro nikdo nenosí. A spousta lidí si je ani nekupuje. Pokud se vůbec ženěj a vdávaj, protože to se už taky nevyplácí. Žít na psí knížku je finančně výhodnější.“

„Vo to tady nejde. Mě zajímá něco jinýho. A sice to, proč se do těch soutěží hlásej i takový lidi, jako byla babička jinýho žáka, kterej na otázku jedný ostravský učitelky, kdo má v rodině nějakýho taviče, odpověděl, že voni maj v rodině jen jednoho taviče a to babičku, protože ta ví hovno… Von totiž skoro každej člověk touží zažít svůj okamžik slávy. Někdo na olympijským stadionu, jinej v kanálu La Manč, další v nějaký televizní soutěži a někomu stačí ke štěstí, že se vobjeví v televizních zprávách aspoň jako svědek dopravní nehody, nebo jako člověk šokovanej faktem, že někde u sousedů došlo k domácí zabíjačce. Vo tom, že dneska dělá z lidí celebrity pouhej fakt, že se objevěj na televizní obrazovce, natočil už před lety moc dobrej film Vůdy Elen. Kdybych se objevil v televizních novinách jako zmatenej senior, kterej jel po dálnici dvacet kiláků v protisměru, tak je ze mě celebrita taky! Ale já nejsem zvědavej na to, stát se televizní bavičem a tavičem v jedný osobě.“

„To nechápu,“ zavrtěla Eržika hlavou. „Já bych rozuměla tomu, kdyby ses nějaký tý televizní soutěže taky zúčastnil, abys nám vyhrál pár korun na přilepšenou. Ale to ty ne, i když bys na to měl. Ty holt máš svojí hlavu, že jo? Bojíš se, aby ses neztrapnil.“

„To si myslíš ty a slepý husy v Neveklově,“ odmítl její obvinění. „Já jsem na tom jako ten antickej filozof, co věděl, že nic neví. Proto se radši jen dívám. A mnohem víc než ty soutěžní otázky mě zajímaj lidi, co do toho jdou. Ty maj můj neskonalej vobdiv. Voni skoro všichni tvrděj, že k jejich zálibám patří četba, a pak se ukáže, že nečetli ani Káju Maříka, natožpak Psohlavce. Teda pokud to náhodou nevyšlo jako komiks. To jsou ty vobrázky lidí s bublinama u huby, který se vydávaj pro děcka a pro blbý. Svýho času jsme bejvali čtenářská velmoc, jenže ta druhá gramotnost, jak se říká zvládnutí počítačový komunikace, likviduje tu první. Dneska už lidi čtou jenom esemesky, mejly nebo statusy na sociálních sítích. Teda hlavně ty mladší. Ty starší a sociálně slabší zas dávaj přednost slevovejm letákům hypermarketů. Čtenářů, který čtou knížky, ubejvá rychlejc než arktickejch ledovců. A ty ještě většinou – teda ty čtenáři a ne ledovce - čtou jenom to, čemu se za našich mladejch let říkalo pokleslá literatura. Jména jako Bulgakov, Hemingvej, Márkéz nebo Sártr jim už dávno nic neříkaj. Teda kromě pár intošů nebo snobů, co si na ně jen hrajou.“

„Ale k čemu ti to všechno je?“ kroutila Eržika hlavou. „Akorát že si u televize honíš svý ego, protože před telkou většinou vyhráváš. Ale takhle tu svou chvilku slávy nezažiješ!“

„Možná že jo, možná že ne, možná že se sejdem, možná že rozejdem,“ zanotoval si Švejk a dodal: „To ty radši neřeš, protože tomu stejně nemůžeš rozumět, i kdybys sebevíc chtěla. Já se za půl hodiny kouknu ještě na Hámův Kde domov můj, kterej je teď v rámci převýchovy Čechů na Evropany rozšířenej i vo evropský otázky, protože se ukázalo, že ty zatracený Češi maj ještě pořád radši Čechy, Moravu a Slezsko než Evropskou unii vochuzenou vo Velkou Británii, a pak už můžeš klidně nosit na stůl.“

Ukázka ze závěrečného dílu trilogie Uberšvejk, který pod názvem Švejk se stává milionářem vyšel v nakladatelství Propolys