MILAN BLAHYNKA
Josef Švejk, údajně vnuk titulní postavy slavného románu Jaroslava Haška, invalida vozíčkář Sigi Bigstain ve své třetí knize ŠVEJK SE STÁVÁ MILIONÁŘEM (Propolys s.r.o., b.m. 2023, grafická úprava Dantek.cz, 240 s.), posledním to svazku údajně své trilogie, v předposlední kapitole, ani trochu se nechystaje natáhnout bačkory, dává své ženě Eržice epitaf, který sepsal „pro všecky případy: „Tady leží pozůstatky / vozíčkáře Švejka. / Kudy jezdil, dělal zmatky, / zpíval hůř než čejka.“ Eržika se diví, „co má bejt zase tohle“, a „proč je tam řeč o tom zpívání“.
Švejk, jak už to má ve zvyku, trpělivě a obšírně vysvětlí, že „správnej epitaf má ve zkratce vyslovit, v čem nebožtík vynikal, a když se mohou lidi pochlubit, že maj absolutní hudební sluch, proč bych se já nemoh pochlubit, že jsem měl absolutní hudební hluch. Ty sama jsi mě mockrát žádala, abych ve tvý přítomnosti radši nezpíval“. Eržika na to: „To jo, ale proč do toho pleteš tu čejku. To je přece nějakej pták, ne?“ A vnuk Švejk v podání Sigiho vychrlí odstavec, který nelze neocitovat celý na ukázku, jak si autor se jménem toho ptáka pohrál:
„Bingo! Celým jménem čejka chocholatá. Německy kíbic, slovensky cíbik, rusky číbis. Jak se jí říká po vašem, sice nevím, ale za to vím, že je to pták bahňák, kterej se rád drží blízko rybníků a nízko u země. Navíc dost mizerně zpívá. Jako dítě jsem měl knížku, ve který byl verš Čejka kníká u rybníka. Někteří autoři ovšem tvrděj, že čejka volá kníha, kníha. Tak mi neříkej, že to na mě nesedí! Sedí. Jako prdel na hrnec, jak říkávali naši předkové!“
Vozíčkář Švejk je filuta. Ví, že německé jméno pro čejku Kiebitz má i význam „kibic“, a on sám přece vlastně stále kibicuje. Zná taky správný ruský výraz „čibis“, které zní českému uchu jako „čí bys“ (byl). A kdo se rád drží „blízko rybníků“? Ne prozaik a básník Jaroslav Čejka, vášnivý, trpělivý rybář, který chodí na lidi jako na ryby, čekaje, až zaberou, a propagátor Sigiho Bigstaina, vozíčkáře a taxikáře, který je indiánským jménem „Velký flek“ podepsán na všech třech dílech trilogie jako její autor? Čejka, literární agent Sigiho, drží se skromně vzadu; i tvrzením, že co básník mizerně zpívá.
Třetí Sigiho Švejk se od obou předešlých svazků dost liší. Jak Eržika, tak kamarád vozíčkář Jiří Jung, který má vysokou školu na rozdíl od Švejka, který nemá ani maturitu, tak i emeritní profesor Palcát, nehledě na kumpány v hospodě, mluví podobně jako Švejk. U jeho někdejší pečovatelky a stále panovačnější manželky je to jasná páka. Ale nakazil Švejk svým slovníkem, frazeologií, jazykovým způsobem okolí? Anebo příběh odvíjející se od 11. srpna 2020 svědčí o tom, že švejkování v čase krize už docela zobecnělo? Švejk ovšem tak jako jeho údajný děd svou podporou vládnoucí politiky ji paroduje. Když slyší o vládnoucí garnituře, že „zmrdi jsou to, jeden jako druhej“, ozve se:
„S tím já nemůžu souhlasit!“ prohlásil Švejk. „Naše vláda má mou plnou důvěru! Bohužel je nás čím dál tím míň. To takovej Ludvík Vaculík napsal (…) Dva tisíce slov, díky kterejm je dodnes slavnej, zatímco premiér prej prones za nouzovýho stavu (…) víc než dvě stě tisíc slov a pořád mu tady někdo nasazuje psí hlavu. Lidi jsou nespravedliví. Ale já věřím, že dějiny ho jednou voceněj stejně jako Karla Čtvrtýho.“
Takovéto parodie koexistují s pravdivými poznámkami o stavu ekonomiky, vzdělání, morálky a společnosti u nás a pak i na Slovensku. Těžce nesu, že Moravou Švejk projel jako namydlený blesk „s krátkými zastávkami v Olomouci, Rožnově pod Radhoštěm a na hraničním přechodu Bumbálka“ – o Olomouci by jistě pověděl pěkné věci.
Pozoruhodná – poněkud ještě nostalgičtější kapitola – Švejkova tatranská sexmise (jakoby přímo od Švejkoslováka Čejky) a sarkastické kapitoly po návratu náhle ústí v trojnásobnou parodii na Červenou knihovnu: Švejk za svůj dobrý skutek zdědí miliony, pak o ně z velké části přijde, ale dalším zásahem božích mlýnů se dostává zpět k obrovskému bohatství – a nakonec se předvede co „lidumil“ zřízením útulku pro chudáky „vysloužilé politiky“ a politické vysloužilce z Ukrajiny a Ruska, „které najisto očekával“, „samozřejmě s výjimkou podobných válečných zločinců, po jakých šel kdysi dávno Šimon Wiesenthal či izraelský Mossad. S válečnými zločinci se Švejk špinit nechtěl. Navíc se obával, že s takovými klienty by klidně mohl skončit před soudem i on sám. A tomu, že by mu nový prezident České republiky, jehož stylizované volební portréty připomínaly hlavu skleněného Českého lva, udělil amnestii, nevěřil ani náhodou.“
V jakoby pustém žvanění vozíčkáře Švejka a jeho kamarádů je doslova semlet celý náš i globální svět posledních let (že by se mi to taky trochu rýmovalo jako místy v Sigiho knize?) – i s její kulturou, uměním, literaturou a dějinami. Je tam údajně nepatřičné a málem trestné srovnání vývozu revoluce a vývozu demokracie, zvoní tam hrana celé Evropě, zazní tam rázovitý ostravský humor (zdrhla někomu žena? „Piča v piči, pičo!“) a nechybí ani Řeporyje: „Dneska moh mít Emánek Moravců“ („kdyby von byl vydržel a včas emigroval, moh udělat v Americe stejnou kariéru jako třeba slavnej konstruktér německejch raket fau cvaj, co měly za války srovnat Londýn se zemí“) „ve svý vlasti vlastní pomník – a to nejen v Řeporyjích spolu s vlasovcema.“ Teď se „díky nezávislejm historikům konečně ukazuje, že nám (Němci) nebyli vždycky jen přísnejma pánama a protektorama, ale taky spravedlivejma poručníkama, protože nesvéprávnej českej národ si sám vládnout neumí. To už dávno před náma pochopil protektorátní ministr informací pan plukovník Moravec, kterej to moh dotáhnout až na generála, kdyby se byl (…) předčasně nezastřelil.“
Švejkovská totální parodie toho, co se u nás a nejen u nás v posledních letech děje a snaživě oficiálně a mediálně hlásá, je účinnější než všecka protestní hnutí a psaní.
Sígr vypravěč jménem Sigi Velký flek jim v jejich partii dává flek.