RENÁTA SLOVÁČKOVÁ

Tak zme si povídaly, při vinobraní s kamarádkama v nélepší náladě, že by si náš slavný generalissimus, jak se mu podlevá Jožina v Brně na štúdiách přezdívá, zaslúžil aj velké nevojenské vyznamenání, cenu Thálie. Kdo by z najlepších herců předvédl věčí komediální talent než on? No áno, milení, myslíte na to, co aj já, na to, jak sa ujal najodstrkovanéšich, penzistov, že nepodepíše zákon, kerý ich ožebračuje; že možná využije svého velkého práva veta. Jakby přitem nevěďél, že by ho stejnak přehlasovali; že by to bylo enem pěkné gesto. Velikánsku komédiu sehrál, dyž už došlo na lámání chleba, dyž už musel zákon podepsat nebo vetovat. Se státnickú tvářou ho podepsal. Všeci zme znali, že podepíše, dyš mu to „skomunikujú“ (to sú jeho zadní vrátka), ale on svoje váhání podal s takou vážnosťou, jak by to nedokázal snad ani Mistr Donutil, kerému by takový týátr pasoval jak prdel na hrnec. Tož, milení, až narazíte na kohosi mocného, co šecko može, řeknite mu, ať obstará pro našeho drahého generalissima aj cenu Thálie. Už ho máme s Božkú před očima, jak cenu bere do ruky a povídá, že miluje ne enem vo-jančení, ale aj prkna, co znamenajú svet; jakby ich nemiloval!

Vaša RENÁTA SLOVÁČKOVÁ