PETR ŽANTOVSKÝ
Strach
Každý má strach Někdy jen tak nahrubo flikovaný
Jindy ryzí jak houslová sonáta
Strach je dobrý způsob jak nevyváznout z ničeho
a přece setrvati v pokušení
že snad za obzorem rozklene se
cosi čistého jak vydří namlouvání
Tichá tíže hvězd a tmy
po které zbude ráno
Je to dobrá představa Což o to
Jen se na ni nesmí dát
Bojte se dobří občané Čeho?
Něco se vždy najde
Za strach se lze schovat jako za skříň
kde jste ukryli své hračky od někdy
Lze jím platit u zpovědi nebo v nevěstinci
Mít svou porci strachu někde po kapsách
je prostě třeba
Znal jsem jednoho co se bál tak svědomitě
až se dopracoval jezdecké sochy na rynku
Jiný zase svatozáře z modrotisku
a funkce nejvyššího brigadýra
v loutkohře s názvem Dějiny
Strach plodí štěstí říkali
ale znělo to jak pád plechovky od barvy
na transparent
Bojte se prostě jen tak Nakrvavo
Bude vám pak líp na cestě ke hranici
Státní nebo zápalné:
na tom už vlastně nezáleží
Tam někde
Tam někde za našima humny
kvete vesmír Dějiny započaly
datem vašeho narození
Jsme vítězi od Thermopyl i z Moravského pole
ačkoli netušíme kde to je
a proč se tudy hnaly šiky
možná stejně nevědoucí
k čemu nač a za koho se tu uchystaly padnout
Svět je přece prostinký jak biograf
Stačí zavřít oči a po Karlově mostě
kráčí Hanibal se svými slony
Cifruje za doprovodu ryčných viol
a je na to stejně sám jako my všichni
na to své ať už to je cokoli
Chtěl jsem tu vlastně složit ritornel
a vzešla z toho skoro bajka
o tom že svět mele z posledního
protože ztratil rozum který nikdy neměl
Co si s tím počít? Sbalit haraburdí po zemřelých?
Zapět árii z Libuše?
Nebo se nechat odvést do války která má jednu chybu:
Neskončí protože nezačala
Co bych ti napsal na poslední řádku
příteli Diogene učiteli věčných?
Snad že se nepotkáme na cestě
po které oba jdeme stejným směrem
Protože všechno jiné vede k propasti
a ta je tolik svůdná
Tam nahoře
Když se podíváš přes louku pod okny
pochopíš to tajemství co skrývají svatí a bledí
že tam někde nahoře někdo sedí
a trhá mraky na miliony obálek
leč prázdných Cosi v nich mělo být psáno
ale nikdo neví co přesně a komu
a proč popadaly k zemi bez jediného slova
Ano Tam někde nahoře určitě někdo je
a možná směje se že my tu dole v úzkosti
z té beznaděje máme konečně už úkol co jsme chtěli
jenomže jsme do něj trapně nedospěli:
Obehnat svou duši drátem Dle možnosti ostnatým
aby nevstoupily dovnitř nevěsty a zlobři
v pokusu už nejméně padesátém zatleskat nám
ze soch podťatým
Když posouváš na ciferníku zpátky čas o jednu hodinu
jako bys vracel život hluboko před jeho začátek
kdy ještě bylo to tak prosté:
Za oknem mříž a za ní další mříž
snad aby duše neulétly skulinami
mezi železem a rzí
Nespěchej na okraj té pasti
kam vedl feldkurát Katz svou papírovou armádu
zatímco hořící minulost zrodila mrtvé ptáky
Kolíkují oblohu a dláždí cestu k svému Bohu
On sám je prost už z podstaty
a kdesi za dráty skrývá své rozpaky
z toho že vidíme ho
slepého
Starý příběh
Na rozhraní světů
mezi peklem počátku a nebeskostí konce
potkáváme se při novoluní aniž bychom chtěli
Dávno už jsme zapomněli svoje adresy
a proč jsme vlastně bděli kolébáni tmou
ve všech těch nocích které vyzývaly
na souboj a slibovaly vítězství
nám oběma
Slavnostní zbroj co odměna a malý proužek krve
kterou neprolili jsme A je to prve
co se zvedlo nebe jako opona a řeklo Jsem jen vaše
Jenomže plaše rozeznávali jsme se
A svět ve kterém nebylo to liché minout se
jak báseň pomine se Ticho zazurčí
a počátek se stane koncem
dřív než vysloví se němý
a staré okurčí rozkvete mladými liliemi
Prohráli jsme oba otočení do minula
Pohledy plné čehosi Není to zloba
ale ani slova spadlá do rosy V rose utonulá
dřív než stačila by vykřiknout a bolet
Sto let po začátku všeho potkají se
zas ti nějací A vítr za ně obrací stránky té knihy
kterou spolu píší Z té tíhy přepadá je strach
Jenže ten neuspíší chůzí poslepu
a bděním o polednách Všeho příliš brzy
jako když venku leje
ale usychají slzy
Odtamtud
Ta loď má sotva dvakrát na metr a stojí u zdi
plachtou ustlána a kormidlo visící na kladce vysoko nad hlavou
kam ani anděl nedosáhne.
Zde usínáš Pod hlavu jistotu přístavu a pod nohy
kus noční oblohy
Starý muž z vedlejší ložnice stále vykřikuje svoje Pomoc
Pomoc do věčnosti Na prázdnou sesternu i červí díry
které se už před ním otevírají
Po chodbě pobíhá zmatený nápadník s pugétem
který už není komu dát
A ten na vteřiny vyměřený čas
žene nás jak ovce na pastvu a zpátky do salaší
k mlčenlivým hrám
Přitom stačilo by málo:
Tři dávky dolzinu a jsi zas voják v poli
Zapomeneš na vinu a na všechno co bolí
Představíš si muka žáby kamene a stromů
nebo předjitřního času
na jehož krásu den co den přísaháš
s vášní věčného sekundáře
Pak teprve pochopíš smysl slova marnost
a cesty která vede domů
Jenomže spadne opona Hodinám na chodbě
ukradou tikot Času dojde čas a trpělivost
Tvou loď už potřebují
pro nového pasažéra