MILAN BLAHYNKA
Mám velkou slabost pro seriózní slovníky v klasické knižní verzi, a tak jsem měl náramnou chuť uvítat do pevných desek svázaný LITERÁRNÍ SLOVNÍK SEVEROVÝCHODNÍ MORAVY A ČESKÉHO SLEZSKA 1918-2018 (Host, Brno 2022; obálka, grafická úprava a sazba Kristína Pupáková, 424 s.), ale musel jsem si tu chuť dát zajít, i když odvedli nesporně velký kus namáhavé práce, díky níž vynikl už jejich („a kol.“) Literární slovník severní Moravy a Slezska 1945-2000 z roku 2001 (Votobia Olomouc a Ústav pro regionální studia Ostravské univerzity, 2001, 358 s.), vydaný olomouckou Votobií. Nový slovník víc nenavazuje než navazuje na Slovník z roku 2001. Navazuje převzetím (a přepracováním, často důkladným, heslo Václav Chytil rozšířeno asi na trojnásobek), ale přitom zcela nenavazuje (seznam v části Literatura uvádí recenze a práce o autorovi až od roku 2011, a to ne před rokem 2000, ač v části Bibliografie jsou uvedeny také knihy a účasti v almanaších i před tímto rokem, takže na pochopitelnou snahu ušetřit nemálo řádků doplácí uživatel Slovníku z roku 2022; musí mít po ruce i Slovník z roku 2001). Tak je tomu i u hesel Josef Kainar nebo Vilém Závada, jako by ani k těmto osobnostem nevyšla před rokem 2000 žádná nepominutelná literatura.
Neméně problematické je v zájmu úspory místa omezení výběru osobností na básníky, prozaiky a dramatiky, třebaže esejisté, literární vědci, pisatelé studií, recenzí a glos jsou nedílnou součástí jak každé literatury, tak – a to ve zvýšené míře – literatury každého regionu. A tak Slovník z roku 2022 zná jen Josefa Marcola Svobodu, ale nikoli profesora Jiřího Svobodu, bez jehož celoživotní práce si vývoj, formování a rozvoj literatury na severovýchodní Moravě a českém Slezsku do roku 2018 nelze vůbec představit.
A další otazník: vymezení hranic regionu, jejichž autoři (a instituce) jsou „spjati s regionem, neboť se zde narodili, žili a tvořili, kulturně působili, podíleli se na literárním životě a formování regionální identity“ anebo aspoň splňují další čtyři podmínky. I když Slovník 2022 přiznává, že „hranice jsou pouze přibližné a pohyblivé“, striktní vymezení např. Pobeskydí („až po Nový Jičín“) a Valašska („po Horní Bečvu“) vede k paradoxům.
V hesle Irena Kopecká se registruje přestěhování na Valašsko, ale neuvádí, že do Francovy Lhoty, kde zakotvila; jako by lokalita daleko od hranice za Horní Bečvou se neměla zmiňovat.
Frapantní příklad nesmyslného roztržení regionální tvorby hranicí na Horní Bečvě dokládá absence hesla Čeněk Kramoliš; tento rodák z Rožnova pod Radhoštěm, kde je i pohřben, žil sice po absolvování učitelského ústavu za hranicemi kraje, z jeho života a dějin čerpá inspiraci a přispívá k jeho poznání podstatná část jeho díla.
Po těchto znepokojivých otázkách se konečně dostávám k pozitivům Slovníku z roku 2022. Jak jsem si už zmínil, mnohá hesla jsou zcela přepracována, a to k jejich prospěchu, jsou vlastně nová.
Nelze než kvitovat s povděkem, že Slovník 2022 uvádí množství hesel autorů polských a německých, kteří žili, tvořili na severovýchodní Moravě a v českém Slezsku a jsou nepominutelnou součástí literární reflexe života na tomto území. V tom je Slovník 2022 čin průkopnický.
Úroveň těchto hesel nejsem s to posoudit, soudě však podle obsáhlého seznamu (s. 13-14) rakouských, německých, polských a také už i českých slovníků a studií (např. olomoucký Lexikon deutschmärischer Autoren (2002, 2006), o něž se hesla opírají, předpokládám, že je na ně spolehnutí.
Nabízí se otázka, zda nebylo lepší řešení než redukce v českých heslech ve prospěch zařazení hesel z celé národnostně pestré literatury regionu, například neredukující inovace českého slovníku z roku 2001 jako jeden svazek a jako druhý svazek hesla autorů polských, německých a píšících v dialektech. Tím by se však ztratila velká přednost Slovníku, o němž referuji; v abecedním střídání autorů trojí národnosti se zračí pozoruhodná jazyková a národní trojbarevnost kraje.
Nebylo možné tuto přednost zachovat a Slovník 2022 vydat ve dvou svazcích jako třeba Kuncův Slovník soudobých českých spisovatelů 1918-1945 (1945)?