IVANA PETRÍKOVÁ

Byl květen 1964, opět rozkvetly šeříky, tak jako ve dnech osvobození naší republiky a hlavního města Prahy 9. května 1945 Rudou armádou. Jaro vonělo spoustou květin, rozkvetly keře a stromy, tráva se zazelenala. Žlutě zazářil zlatý déšť, magnólie byly růžové a stromy také – růžové nebo bílé. Jak krásná byla Praha, zahalená do této barevné nádhery!

V devatenácti letech jsem byla mladá, štíhlá a také hezká – podle názoru mých ctitelů. Chodívaly jsme s kamarádkou Marií tančit do různých kaváren: Astra, Savarin, Cariocca, Tatran, vždycky jednou týdně, v sobotu nebo v neděli. 9. května jsme se vypravily tančit do kavárny Mánes. Dorazily jsme přesně v osm hodin večer a hned nás dva mladíci pozvali na parket. Stalo se to, když jsme se vrátily ke stolu. „Podívej, přišla výprava z ciziny,“ upozorňovala mne Marie, „samí mladí muži.“ Hádaly jsme, odkud přijeli, jejich národnost. „Poláci nebo Rusové,“ typovala jsem. Jeden z nich byl vysoký blonďák, měl na sobě oblek, hodně světlé, skoro bílé šaty. Podívala jsem se na okamžik jeho směrem a on pro mne ihned přišel.

Představil se jako Michail Konstantinovič Doroganič. Protančila jsem celý večer jen s ním. Mluvili jsme hlavně o sobě. Je mu 28 let, medicínu už dostudoval, je chirurg. A také důstojník, pracuje na vojně jako vojenský lékař. Rodiče už nemá, zemřeli. Vychovala ho teta. Chtěl vědět všechno o mně. „Mám otce a sestru. Matka zemřela, budou to už tři roky. Pracuji v Telegrafní ústředně, píši na stroji telegramy. Nemohla jsem studovat, ale chci to zkusit dálkově,” sdělila jsem mu fakta. Ale zajímalo mne něco jiného. „Na jak dlouho jste tady?“ zeptala jsem se. „Přijeli jsme, vlastně přiletěli do Prahy ve čtvrtek, dnes je neděle. A zase ve čtvrtek také odlétáme,“ odpověděl. „Tedy příští čtvrtek,“ upřesnila jsem. „Ještě tu budu tři dny,“ usmál se a dodal: „ Doufám, že se uvidíme, že se mi budete věnovat, když jsem tady cizinec.“ Orchestr končil o půlnoci a Marie se ptala, jestli s ní půjdu domů. „Ne, já mám dnes doprovod,“ odpověděla jsem. Vzala jsem svetřík z opěradla židle a ze stolu kabelku a ukázala na něho. Pozdravil Marii, rozloučili jsme se a odešli. Prostě to bylo silnější než já. S Marií budu ještě vícekrát, ale jeho už třeba neuvidím.

Taneční kavárna Mánes se nalézala u vody, nedaleko Národního divadla. To už viděl, procházeli se po Praze, v centru a po památkách. Jak krásná byla Praha ten večer! Všude spousta světel, neónových zářivek a v pozadí osvětlený Pražský hrad. Šli jsme po nábřeží Vltavy, nalevo hučela řeka, minuli jsme ostrov Žofín. Překládala jsem mu, že je to ostrov, vyprávěla, že v zimě jsou tam plesy, taneční kurzy a oslavy. Procházeli jsme se okolo Národního divadla, potom stáli před ním na nábřeží a dívali se na osvětlenou kavárnu na Střeleckém ostrově. Přešli jsme na druhý chodník obdivovat znovu Hradčany.

Chvíli jsme mlčky stáli a dívali se. Bylo už hodně po půlnoci. Můj společník – vojenský lékař a důstojník ze Sovětského svazu teď šel vedle mne po mostě 1. máje. Skládal mi poklony: „Vy tak dobře umíte rusky, znáte víc než všichni lidé, se kterými jsem tady mluvil.“ „No ano, umím. Po maturitě studuji v Jazykové škole a budu dělat státní zkoušku z ruského jazyka,“ vysvětlila jsem mu. Pro něj to byla úleva, mohli jsme mluvit o čemkoli. Stále se na mne díval a usmíval se. Na mostě mne poprvé vzal za ruku. Zatočila se nám hlava. Oběma. Ale on byl ten, kdo o tom mluvil: „Děvuška iz Čechoslovakii. Až se sem vrátím, vezmeme se. Jste tak krásná a chytrá.” Pořád si mne prohlížel a usmíval se. Kde jen jsem ten úsměv viděla? Ano, už vím, u prvního kosmonauta světa Jurije Gagarina. Oddálil mě od sebe pod pouliční svítilnou na mostě a prohlížel si mě. „Jak jste krásná. U nás nejsou tak krásné dívky.“ Měla jsem oblečené šaty barvy slonové kosti, s kulatým výstřihem, trochu od krku, lemované nahoře černým límečkem a la Chanel. Pod černým límečkem byla černá šifónová růže. Sukně se rozšiřovala dolů do písmene A a byla ke kolenům. Šaty šila švadlena módního salónu ve Vodičkově ulici. Model doplňovaly semišové boty na vysokém, ale širším podpatku.

Stáli jsme vedle sebe a mluvili o nás. Upřesňovali jsme původní informace o sobě. Teď se věnuje vojenství. Studuje v Moskvě. Je z Gorkého, kde má příbuzné. Chtěl vědět ještě něco o mně. Nebylo toho moc. Když moje matka zemřela, měla jsem v té době rok před maturitou. A potom jsem už nemohla studovat. Ani dvouletý učitelský ústav. Teď je mi devatenáct let, pracuji v Telegrafní ústředně, ale chtěla bych být učitelkou. „A vezmete si mě, až se sem zase vrátím.“ „Možná,“ odpověděla jsem. Hladil mé dlouhé tmavohnědé vlasy a objal mě.

Potom jsme došli ke schodům na Střelecký ostrov. „Další ostrov?“ ptal se. „Ano, Střelecký ostrov. Kurzy ve střelbě, výuka,“ překládala jsem. „Tam se ještě tančí, mohli bychom tam jít ještě tancovat. Jen na chviličku. „Ne, to nemohli,“ odmítla jsem „Mám zítra ranní směnu od osmi hodin. Vlastně to už je dnes. Za pár hodin vstávám.“ „Ne, tak ne – to beru zpátky a omlouvám se.“

Byl v Praze v neznámém městě poprvé, ale trval na tom, že mne doprovodí domů, uvědomila jsem si. Bod pro něho. Chytí si taxi, ale doprovodí mne pozdě večer domů. „Mohl bych vám zavolat do práce?“ „Ano, to můžete. Ale není moc dobře slyšet. Jsou to dva velké sály s dálnopisy. V každém je asi padesát dálnopisů. Telefon je u stolu vedoucího a ten mne musí zavolat.“ Chtěl vědět, kde pracuji. „Telegrafní ústředna je na hlavní poště – Jindřišská ulice 14. V polovině Václavského náměstí zahnete doleva. Tedy pokud jdete odzdola.“ Číslo telefonu jsem mu dala, napsala na pohlednici Prahy, kterou si sám koupil. Adresy jsme si vyměnili už v Mánesu o přestávce mezi tancem. Dal mi adresu k tetě do Gorkého na řece Volze, i adresu do Moskvy.

Mluvili jsme o svých zájmech. On maluje a sportuje, já nemůžu žít bez vážné hudby a oper. Verše mám ráda, umím je číst i psát a on také. Oba hodně čteme, já i v originále v ruštině, právě čtu Čechovovy povídky.

Znovu jsme přešli most a dívali jsme se na Hradčany. Na rohu nábřeží vedoucího na Kampu – „to je další ostrov na Vltavě, ale opravdu velký“, vysvětlila jsem mu – jsme stáli déle. Moc se mi líbil, byl velice hezký. Vyšší postavy, svalnaté a pevné tělo, blond vlasy a šedé oči. Gagarinův úsměv a šedé oči. Tenkrát dívka neřekla sama mladému muži „miluji tě“, to byla doba, než něco takového připustila. Ale my dva nemáme čas, už žádný čas. Položila jsem ruce jemně na jeho paže, stoupla si na špičky, abych viděla jeho oči. „Jak jsi krásná, Ivano, tvé vlasy, oči, tvůj úsměv,“ přešel k tykání. A poprvé mě políbil – ach, bylo to úžasné, jiné, než moje dřívější nesmělé zkušenosti s mladíky mého věku.

Na Újezdě jsem zamávala na taxi. „Pojedeme vedle, je to jen jedna stanice – Hellichova 9, počkáte asi půl hodiny a potom odvezete tohoto pána do hotelu Internacionál v Dejvicích pod kulatým náměstím.“ Taxikář ochotně čekal, až se rozloučíme. „Ivano, chtěl bych být ty tři dny s tebou, jen s tebou. Skupina doktorů z Moskvy mě nezajímá. Obejdou se beze mne,“ prohlásil Michail.

„Dobře,“ řekla jsem. „Můžeš na mě počkat dnes v jednu hodinu v poledne před poštou, před hlavním vchodem. Jindřišská 14. Budu se ti ty tři dny věnovat, půjdu s tebou na Hrad, nebo na Petřín, kam budeš chtít. Na Hradčanech jste už byli, tak třeba na Vyšehrad. A na hřbitov na Olšany, kde jsou pohřbeni vaši vojáci,“ slíbila jsem. Splnil se mi sen, pro čas strávený s ním bych udělala cokoli.

Dohodli jsme se. V jednu hodinu čekal na mě před vchodem na hlavní poštu, s kyticí rudých růží. „Děkuji, kde jsi sehnal tak krásnou kytku?“ „No u nás v hotelu,“ usmál se a políbil mě. „Dám si je cestou domů, půjdeme přece na Petřín,“ řekla jsem. Před poštou byla i Tamarka, samozřejmě se šla na něj podívat. Vyprávěla jsem všechno kamarádkám z ústředny a tak si teď dvě šly honem „něco koupit” do lahůdek naproti. „Už jsi obědvala, chceš, půjdeme někam na oběd,“ pozval mě. „Ano, jedly jsme s kamarádkou.“ (20 dkg bramborového salátu a 10 dkg šunkového salámu každá: já a Věruška.) Ne, nechci na oběd, jen chci být s ním. Jeli jsme k nám tramvají, cestou, kterou denně jezdím do práce a z práce domů. „Zařídila sis to volno?“ zeptal se s obavou v hlase. „Ano: úterý, středa, čtvrtek. Co by neudělali pro sovětského důstojníka. Jen tři dny volna!“ Vystoupili jsme z tramvaje číslo 9 na Újezdě. „Tady jsme byli dnes v noci,“ poznamenal Michail a zeptal se „nejsi unavená?“ No ano jsem, ale řekla jsem, že to je dobré. Že mívám i noční služby. „Hm, já také, v nemocnici. Nerad operuji v noci, nedovedu vysvětlit proč. Nemám noc rád.“

Vyběhli jsme do čtvrtého patra. Otec nebyl doma, sestra také ne. Můj pokoj se mu líbil. Hlavně pohled z okna na Hradčany. Dali jsme květiny do vody do velké vázy z broušeného skla a postavili je na stolek. Váza byla krásná, byl to svatební dar mojí matky. Rudé růže do ní patřily. Potom mne objal a políbil. Líbali jsme se, objímali se a povídali si.

„Pojď alespoň na Petřín. Pojedeme lanovkou a zpátky to sejdeme.“ „Dobře,“ souhlasil, „ale až za chvíli,“ a usedl na můj gauč. Udělala jsem kávu. „Máš hezkou postel.“ „Toto není postel, ale letiště. Je to vlastně rozložený gauč, teď je to moderní – velká postel.“ „Takže bych se sem i vešel a mohl tu přespat. Čistě teoreticky.“ „Čistě teoreticky mohl, miláčku. Budu o tom uvažovat,“ řekla jsem. „Pojedeme lanovkou na Petřín. Ale zítra se sejdeme hned ráno v osm hodin. Program jsem udělal já,“ řekl. „Vymyslel jsi program. No to jsem zvědavá. Vždyť to tady neznáš.“ Když mne na chvíli pustil z objetí, začala jsem vypočítávat: „Dnešek odpoledne. A ještě dva dny s tebou. A potom půl dne před odjezdem.“ „Vydal jsem zvláštní nařízení. Nemluvit o tom, nemyslet na to, nepočítat dny. Odlétáme až ve čtvrtek v poledne.“ Začala jsem překládat do ruštiny Senecu: „Každým dnem nám, ubohým smrtelníkům, života ubývá. Proč váháš, proč ustupuješ? Nechopíš-li se příležitosti, prchne. Ba i chopíš-li se, stále bude prchati. Všechno, co teprve přijde je nejisté, žijte v přítomnosti…“ „To tedy budeme. Žít v přítomnosti,“ slíbil Michail. „Co jsi jim řekl? Tvé skupině doktorů z Moskvy?“ „Nic. Že mám soukromý program.“ „Aha.“ „A Saša – to je kolega z nemocnice – poznamenal: ‚Viděli jsme ji včera. Líbí se nám.‘“

Po čtvrté hodině jsme odcházeli z bytu. Na schodech jsme potkali moji sestru. Ptala se, kam jdeme a schválila mi, že mu chci ukázat Petřín. „Vrátíte se sem večer?“ ptala se. „Nevím, jak on bude chtít,“ odpověděla jsem. Vypravili jsme se na lanovku. Stáli jsme Na Újezdě dole u vchodu ve frontě, jelo s námi pár cizinců a jedna třída ze základní školy. Pohled z lanovky na Pražský hrad je prostě neopakovatelný. Lanovka se pomaloučku sunula nahoru, míjela rozkvetlé stromy a keře a na okamžik minula i vyhlídkovou cestu. Stáli jsme u okna a dívali se napravo na Hrad v pozadí a na rozkvetlý Petřín před ním. „No, takový pohled není nikde na světě,“ konstatoval Michail. Souhlasila jsem. Lanovky se v polovině cesty setkaly a vyhnuly se. Následovala stanice Nebozízek, restaurace s krásným pohledem na Hrad a na Prahu. A pak už jsme vjeli do průjezdu, vůz sebou trhnul a pomalinku zastavoval, až zastavil úplně. Vystoupili jsme spolu se školou. Děti pořád žvanily, byly ještě malé, asi devět nebo deset let. Páťáci – typovala jsem.

rošli jsme celý růžový sad, podívali se k rozhledně. „Je jako malá Eiffelovka,“ prohlásil Michail a měl pravdu. Vrátili jsme se k Štefánikově hvězdárně, obklopené velkými záhony růží a pak jsme seděli v botanické zahradě v Květnici. Je tam spousta krásných květin – fialové, žluté, oranžové a růžové i exotické, je tam nádrž na vodu, takový potůček s jezírkem se zlatými a červenými rybičkami. „Povídej mi všechno o sobě. Máš u vás nějakou dívku?“ „Ne, nemám. Mám dívku v Praze. Pořád jsem jen studoval a pracoval. Mám tetu v Moskvě, ale bydlím u té druhé v Gorkém. Je to matčina sestra a strýc je také lékař. Když se rodiče zabili, pomáhala mi ona. Spadlo s nimi letadlo. Prostě havarovalo a nepřežil to nikdo. U nás se o takových věcech moc nemluví. Byl jsem dokonce mladší než ty, když ti zemřela matka. Myslím, že v každém věku je to strašné. Otec byl lékař a přáním rodičů bylo, abych vystudoval medicínu.“ „Což se stalo,“ řekla jsem. „Ano a teď mám dívku v Československu,“ usmál se a zase si mne tak prohlížel. „Někdy tomu nemůžu uvěřit, že jsem tě potkal.“

Dolů jsme šli po vyhlídkové cestě, přes mostek nad tratí lanovky a k Nebozízku. „Tady je restaurace, proto tu lanovka staví, cestou nahoru i dolů.” Šli jsme na Nebozízek na večeři, potom mne odvedl až před dům. Bylo něco po osmé. „Zítra pro tebe přijdu asi v osm hodin ráno. Jen mám prosbu, aby sis vzala šaty, které jsi měla na sobě v Mánesu, když jsme se seznámili.“ „Proč ne, vezmu si je.“

„Tak co jsi vymyslel ty,“ ptala jsem se, když v úterý v osm hodin ráno zazvonil na moje dveře. Sestra Magda už byla v práci, otec nedorazil. Jak tvrdila Magda, máme mimořádné štěstí, že se otec vrátí až v neděli. „Uvidíš. Jen si prosím tě vezmi ty šaty.“ „No dobře, proč ne. Bude asi teplo, ale teď ráno si vezmu ještě svetr. Oblékla jsem si šedý zapínací svetr, vzala kabelku a šli jsme. Před domem stálo taxi. „Neutrácej si peníze.“ „Mám jich ještě dost,“ odpověděl Michail. „Kam jedeme?“ „Nech se překvapit.“ S taxikářem byl zřejmě domluvený.

Zastavili jsme před radnicí ve Vysočanech. „Tady jsem se byl zeptat včera dopoledne. Slíbili, že nás narychlo oddají. Vezmeš si mě?“ „No ano, vezmu, ale to takhle nepůjde. Nebudeš mít z toho problémy?“ „Asi budu. Ale já tě miluji, Ivano. A chci být s tebou, alespoň ty dva dny. Vezmeme se, třeba to potom u nás odsouhlasí.“

Úřednice byla milá a sympatická. „Já bych se chtěl oženit s touto dívkou,“ oznámil Michail. Paní se usmívala. Řekla, že oba dostaneme o sňatku doklad a pak by doporučila, abych já počkala, až on mi zavolá, jestli mu to u nich schválili. Měli případ, kdy ženich měl problémy a sňatek se rušil. U dívek je to jiné: utečou sem a vezmou si Čecha. To je v pořádku. Opačně už to tak dobře nefunguje. Kolega, který přišel, to potvrdil. Byli moc milí, sehnali nám i dva svědky.

„Ne, Michaile,“ řekla jsem pevně. Žádné narychlo. Vrátíš se a sdělíš jim, že máš v Praze dívku. Že se chceš se mnou oženit. Počkáme, až jak to dopadne.“ „Ne, to se mi nelíbí, nesouhlasím,“ odporoval. „Já to takhle nechci. Neboj se, budu teď pořád s tebou. Celé dva dny. A přespíš u mě, do hotelu půjdeme až ve čtvrtek pro tvé zavazadlo.

Znovu jsem úřednici poděkovala a vydali jsme se na cestu domů. Tramvají. Koupila jsem v lahůdkách u kina U hradeb nějaké jídlo – salám, salát, grilované kuře. Vedle v oděvech v Karmelitské ulici si koupil pyžamo. Dalo mi dost práce vybrat mu opravdu hezké. Schválila jsem až šedé se šedobílými proužky. Šli jsme k nám domů. Navlékli jsme si zlaté prstýnky na prsteník. Byla jsem jeho a on byl můj, byli jsme ten zbývající čas pořád spolu.

Můj prstýnek mi byl trochu velký. Nosila jsem ho dlouho, někdy i na prostředním prstě. Svůj si koupil dobře, ale můj bral odhadem, kupoval je také včera dopoledne.

Ve středu ráno jsem se vydala vedle do samoobsluhy a masny nakoupit. Uvařila jsem nám roštěnky a brambory. Nestěžoval si, snad mu to chutnalo. Já jsem měla poznámky ke strašné ruské kuchyni (fuj boršč, bliny, pelmeně, ucha, šči – bylo by mi na zvracení). „To bych nemohla jíst, opravdu.“ „Kdybychom museli žít v Gorkém, zvykla by sis.“ „Lásko, já nechci žít v Gorkém, ani jinde u vás v SSSR.“ „Já vím, miláčku, já taky ne,“ odpověděl. „Aha, tak ty mě nemiluješ, ty se jen chceš oženit do Československa.“ Urazila jsem se. „To už, prosím tě, neříkej. Snad ti budu mít možnost dokázat, jak moc tě miluji,“ odporoval Michail.

V pět hodin na nás zaklepala moje sedmnáctiletá sestra. „Já vím, že vy dva se živíte hlavně láskou, ale přinesla jsem něco k jídlu.“ Začala jsem se smát a on to chtěl přeložit, potom se smál s námi. „Nevím, co bude chtít Michail. Nech nám lovecký salám a až si budeš smažit řízky, udělej o jeden víc. Říkal, že chce jít se mnou ještě na Karlův most a na procházku po centru. Večeři plánuje u Tří hvězdiček na Malostranském.“ Měli jsme grilovaná játra s oblohou a hranolky. A bílé víno. Přišli jsme domů dost pozdě, ale ještě jsme měli pro sebe celou noc. „Nemáš noc rád a co tahle?“ „Ano, tuhle ano a budu si ji pamatovat do konce života.“

Ve čtvrtek brzy ráno jsme se milovali. Slyšeli jsme, jak sestra zaklapla dveře od svého pokoje a odešla do práce. Potom, kolem deváté hodiny, jsme spolu byli naposledy. Promáčela jsem mu slzami kabátek od pyžama, šedého jako jeho oči. Byl také nešťastný. Slovo „naposledy“ viselo ve vzduchu nad námi. Vstala jsem a šla do kuchyně. Namazala jsem chleby čajovkou, uvařila nám kávu i čaj. Uklidil zatím postel. Složil si nové pyžamo. „Kdykoli si ho vezmu, vzpomenu si na tebe. Ale to je hloupost, myslím na tebe pořád, každou minutu, vteřinu, jsi stále se mnou.“ Znovu hladil mé dlouhé vlasy a díval se, jak jsem vyrobila drdol na temeni hlavy. Od něho splývaly rozpuštěné vlasy na ramena. Dala jsem mu fotografii, kde mám tento účes: jsem v podřepu u lavičky na Petříně, mám vidět nohy, jsem štíhlá a hezká.

Sbalil si věci, které měl u mne a řekl: „Za chvíli pojedeme do hotelu, sbalím se, půjdeš s námi na oběd a pak mě doprovodíš na letiště. Letí to v jednu hodinu.“ „To by šlo?“ „To půjde, miláčku.“ Slabě jsem se nalíčila a udělala nad očima černé linky. Vzala jsem si dlouhé černé kalhoty a svetřík stejné barvy a k tomu krásné béžové sako. Šil ho krejčí salónu Eva na Národní třídě. Prostě model. Jeho kolegové mne okukovali. „U nás ženy kalhoty nenosí,“ brblal jeden doktor ze skupiny. „No u vás jsou ženy tlusté, neupravené, nenamalované a ošklivé,“ odpověděla jsem mu v duchu. Ostatně to říkal i Michail. Saša se ptal: „Udělali jste to?“ Nechápala jsem, co. „No tu pitomost, že se jako tajně vezmete a pak se uvidí.“ „Ne, neudělali, Sašo. Michailovi jsem to rozmluvila.“

Poslední políbení na letišti, poslední obejmutí. Jsem ráda, že jsme byli spolu. Možná, že už ho nikdy neuvidím. Řekl totéž nahlas a snažil se zapamatovat si, jak vypadám. Vrýval si do paměti můj obličej. „Sbohem, milovaná, budu ti volat a psát a budu vyřizovat naši svatbu.“ „Ano, má lásko. Budu na tebe čekat.“

Čekám na něho dosud a on na mne. Celá léta si občas píšeme, voláme, víme o sobě. Byla jsem vdaná tady, on byl ženatý tam. Jeho syn měl být i mým synem, moje dcera měla být i jeho dcerou. Chtěla jsem si vždycky vzít jenom jeho. V srpnu 1968 jsem se s ním rozešla, když přijely sovětské tanky.

21. srpna 1968, po osmé hodině ráno. „Ivano, neblbni a vezmi mu ten telefon. Už volá potřetí. Z Moskvy. Za chvíli nás odtud vyhodí. Tanky jsou už na Václavském náměstí, telefon a telegraf obsadí nejdřív,“ řekla Tamarka. Oslovila mne takto, protože byla na mě naštvaná. Byly jsme čtyři kamarádky v Telegrafní ústředně a říkaly jsme si láskyplně zdrobnělými křestními jmény. Neřekla mi jako obvykle „Ivanko“. Vzala jsem jí sluchátko z ruky: „Michaile, nevím, proč mi voláš. Tvoji kamarádi na nás míří kulomety a v Hellichovce mám doma pod okny tanky. Vyhazuji tvoje dopisy, náramky od tebe, všecko. Vyhazuji i tvoje fotky. Jste úplně pitomí. Zbláznili jste se. My tu nechceme vaše tanky. Já už tě nemiluji. Vůbec mi už nevolej, ani nepiš.“ Byla jsem úplně zoufalá. A nešťastná.

„Ale já tě pořád miluji, Ivano a budu navždycky. Oni to nechtějí. Vy jste udělali demokracii. Dubček. Chtěli jste se odtrhnout. To oni nesnesou.“ „Kdo jsou oni?“ „No naše vláda.“ „Aha, já to chápu, jsme podřízený stát. Ale my tu nechceme vaše tanky. Nikdo. A já se s tebou nebudu už bavit. Až odjedou ty tanky. Možná.“ Zavěsila jsem a hned udělala to, co jsem mu oznámila. Přišla jsem o spoustu věcí od něho: tři stříbrné náramky, jeden zlatý, náhrdelník, jantarový náramek. Házela jsem ty věci i jeho dopisy a fotky na sovětské tanky. Likvidovala jsem i knihy od něho, jedna byla krásný milostný román z války, gramofonové desky, celé opery. Byla jsem mladá a hloupá. Vyhodila jsem i snubní prsten i zásnubní, který mi poslal později. Jantarový náramek musel být drahý. Teď bych ho měla ráda na památku.

V květnu 1969 mi nejdříve zavolal domů Saša. S dotazem, jestli Michailovi nepoložím opět telefon. Měla jsem už telefon domů do Hellichovy ulice, sice skupinku, ale občas se dalo dovolat.

A všechno začalo znovu. Volali jsme si večer, i v noci, vzpomínali a chtěli i plánovat, ale nebylo co. Oba jsme pochopili, že ho do Československa už nepustí. Pracoval stále v nemocnici. Já jsem konečně odešla z Telegrafní ústředny a stala se učitelkou.

Když nemohl přijet sám, poslal mi vzkazy a dárky po sousedech, kteří přijeli do Prahy. Vždycky se ozval s přáním k svátku, nebo k narozeninám. Vánoce, Velikonoce, MDŽ a 1. máj by mi bez jeho pohlednice a přání krásným vypsaným rukopisem připadaly divné.

Je mi 74 let a píšeme letopočet 2019. Blíží se výročí našeho seznámení. Určitě mi zavolá na mobil. Pokud ještě žije, tak určitě. Mělo by mu být 81 let.

Jednou, asi před rokem mi napsal: „Stýská se mi po tobě vlastně celý život.“ Mně také. Ještě teď cítím tu bolest, že nám nedovolili vzít se.

Byl moje osudová láska. Nikdy jsem nikoho jiného tolik nemilovala. A zároveň byl i moje první láska.

Je zase krásné jaro, jako v roce 1964. Rozkvetly šeříky, jsou fialové, růžové a bílé. Krásně voní. Zlatý déšť je žlutý, kvetou zase keře a stromy, na Petříně se otevřela poupata magnólií. Zvoní mi mobil.