KAREL SÝS
Nakladatelství Akademie múzických umění (Praha 2023) vydalo knihu Martina Charváta ELEKTRO-FOTOGRAFICKÉ IMAGINÁRNO s podtitulem Přízraky mezi fotografií & elektřinou. Úprava je až příliš skromná a kniha je vůbec nenápadná, ač by si ji měl přečíst každý, koho zajímá, co děje za závojem lidské existence.
Knize lze vytknout jen dvě věci: zřejmě malý náklad (ale to je dnes běžné například i v poezii, bývalé doméně české literatury) a příliš šroubovaný jazyk – autor používá cizích slov i tam, kde existuje daleko libozvučnější a samozřejmě srozumitelnější český ekvivalent.
Co se tedy skrývá pod poněkud záhadným názvem? Kdybych chtěl být nepříjemně ironický, řekl bych, že duchařina. Ale to říkám jen proto, abych na knihu nalákal i širší publikum, jež v dnešní hmotě totálně podrobené době snad ještě zajímá duchovno, ač si pod ním představujeme cokoli. Kniha pojednává o věčném zápasu o zachování a vyvolání dějů a osob, jež jsou již dávno ztraceny. Tedy spiritismus? Spojení se záhrobím pomocí pohybujících se stolečků? Ano, i to zde při povrchním pohledu čtenář najde.
Ve skutečnosti jde však o průlom do dějin snah o vzájemné spojení s lidmi a událostmi nedávnými i dávno minulými, o překonání smrti, jež nám bere nejbližší bytosti, o prolomení přepážky, jež nás odděluje od nebytí.
Nikoli náhodou autor pojednává především o fenoménech 19. století, o němž Michel Foucault prohlásil, že je „stoletím fascinovaným myšlenkou nekonečného pokroku“. Často podléháme tvrzení, že teprve století dvacáté rozevřelo bránu modernitě, zatímco 19. století se věnovalo pouze svému stojatému klidu. A přitom teprve století jedenadvacáté nalezlo v oněch „stojatých“ vodách prapůvod všech vymožeností „moderní“ doby. Žijeme díky fotografii, telegrafu, fonografu, filmu, rentgenu… objevům zdánlivě nehybného biedermeieru. Říše mrtvých vstoupila z knih do reality. Věda je víc než magie, respektive je to teprve skutečná magie, byť technika, elektřina, nástroje a aparáty vědců „byly přetvořeny do formy divotvorných atrakcí vyvolávajících v publiku úžas“.
Galvani spolykal stejně tolik žabích stehýnek jako jeho sourodáci, ale jen on otevřel dveře novému fenoménu – elektřině. Jako první objevil vztah elektrického proudu k živočišným tkáním. Volta zjistil, že žába je daleko jemnějším nástrojem než jeho přístroje, že tedy živý tvor je „neskutečně senzitivní biologický elektroskop“. K objasnění blízkosti lidského těla k elektrickým jevům pomohly Aldinimu pokusy na čerstvě sťatých zločincích! Elektrický proud totiž dokázal otevřít oči právě oběšenému delikventovi. Smrt začala skutečně sousedit se životem, i když ten vyhasl. A okultismus začal těsně sousedit s vědou. Na jedné straně zábavné profánní jevištní triky Méliése, umožněné zázračnou moderní vědou, elektřinou, mechanikou, optikou, akustikou, chemií… a neméně zázračné síly okultní, pěstované šarlatány i opravdovými vědci.
Slovutného Nadara, přítele Julese Verna, v roce 1900 fascinovala schopnost člověka „pochopit a znehybnit nedotknutelné, uchovat prchavou vizi, záblesk“, čili zviditelnit neviditelné. Těmto zachyceným „přízrakům“ propadli především umělci: Balzac, Gautier, de Nerval… Sám proces fotografování byl mučením: osoby toužící po věčnosti se kupříkladu nemohly ani podrbat či se zasmát. Fotografové je upoutávali na nezbytných pět až deset minut ke křeslu. A hned se zrodil nový mysticismus: z negativu (smrti, nicoty) se dal pořídit pozitiv (život). Vznikla nová víra: „Možná je tento svět jen negativem toho lepšího, v němž se světla změní ve stíny a stíny ve světlo, ale vše bude harmonizováno, takže uvidíme, proč byly tyto špatně umístěné záblesky a skvrny vtištěny do dočasného uspořádání našeho planetárního života.“ Fotografie zviditelňují „uvězněné duchy“, čekající na vyvolání fotografem. Tento názor podpořila i Nadarova fotografická výprava do pařížských katakomb plných koster, do „prostoru absolutní nicoty, bezčasí“. Navíc na tehdejšího fotografa číhalo nebezpečí otravy chemikáliemi, z nichž nejhorší byl nezbytný kyanid draselný. „Fotograf „reanimuje mrtvé pomocí fotografických desek, ale také jej osobně provází smrt. Pracuje se smrtí, je s ní zasnouben, vydává se do pekelných hlubin, vzdálených exotických krajin či na polární výpravy, přičemž nikdy není jisté, že se vrátí.“
Záhy se objeví další fenomén – telegrafie a s ní i „telegrafní zprávy ze záhrobí“. Morse nejprve potřebuje drát; ale což by nebylo možné přenášet zprávy bez drátu? Obecenstvo však muselo nejprve dorůst k telegrafování po drátě. „Někteří si mysleli, že se telegrafem dají posílat dárky či zvířata, jiní přišli s popsaným papírem a byli překvapeni, že sám papír odesílán není.“
Slavný Mesmer zapřáhl do léčení magnetismus. Působivé bylo už uspořádání léčebné seance. Zejména ženy okouzlil sám Mesmer oblečený do světle fialového obleku, když hůlkou vysílal vlastní magnetickou sílu do těl pacientů.
Brzy se však dočkali i ti, co toužili po spojení bez drátů. Poskytl jim ho spiritismus. Spojení se projevovalo klepáním, boucháním, pohybem nábytku… „Spirituální telegraf“ nepracoval zadarmo, avšak poměrně vysoké vstupné na seance nehrálo u lačných zájemců žádnou roli. Záhy se duchové místo klepání začali dorozumívat se světem živých – morseovkou!
K nejslavnějším spiritistům patřil Allan Kardec, jehož hrob na Pére-Lachaise je dodnes obsypáván květinami (sám jsem viděl). Předpokládal, že vesmír je obydlen. „Je to celý neviditelný svět, v jehož středu žijeme, který nás obklopuje a nás se neustále dotýká.“ Kardec zaujal a ovlivnil i velikány jako hvězdáře Camilla Flammariona či otce Sherlocka Holmese A. C. Doyla. Seancí se účastnili třeba i Marie a Pierre Curieovi…
Jeho učení padlo na úrodnou půdu i v Čechách, zejména na Novopacku. Čeští studenti se ještě ne tak dávno učili o knize Antala Staška Blouznivci našich hor.
K nejlepším médiím patří tzv. elektrické osoby. Jiří Kalivoda v knize Záhady spiritismu vědecky osvětleny klade na citlivost osob důraz: „Lidé nervósní nebo outlocitno-nervósní, obzvláště ženské, zvláště takoví lidé, které ze spaní vyráží, nebo kteří mají jakousi předtuchu (před štěstím i neštěstím – zasvědí je některé oko, nebo v uších zazvoní) – takoví lidé mají zvláštní schopnosti.“
Od seancí už nebylo daleko k fotografování duchů, jež vzrušovalo zvláště pozůstalé po milovaných bytostech. Není proto divu, že tzv. spirit fotografie kvetla zejména po válkách.
Věda vyhověla i těm, co toužili slyšet i hlas svých nebožtíků. I Edison se pokusil pomocí rozhlasového přijímače navázat spojení se záhrobím. A fyzik William Crookes uvažoval o možnosti, že by „mozkové vlny“ mohly přenášet informace přímo mezi lidskými mozky – bez drátů a dalších neohrabaných pomůcek. A Nikola Tesla díky své šedesátimetrové coloradské věži zachytil signály z vesmíru! Tvrdil, že je „první, kdo slyší, jak jedna planeta zdraví druhou“. Na řadu už v roce 1878 přišla televize, „elektrická camera obscura“, údajně vynalezená Edisonem, případně Bellem nebo Teslou.
Sebezázračnější přístroj je však přece jen příliš neohrabaný. V roce 1922 Miloš Maixner došel k závěru, že „bezdrátová i drátová telegrafie je v podstatě zbytečná, protože pravý přenos koná skutečný posel, záhrobní přítel“.
Knihu uzavírá skvělý doslov Tomáše Dvořáka, ale ten laskavý čtenář jistě nevynechá!