LUDVÍK DIVIŠ

Ať žije stoprocentní heterosexuál Robert Fico, zachránce Slovenska před bruselskou byrokracií, migrantskými hordami, zeleným údělem a přemnoženými hnědými medvědy.

Kdo je největším nepřítelem Slovenska? Migrující LGBT medvěd hnědý.

Takovýmito a podobnými vtípky se na sociálních sítích utěšovala zdrcená slovenská sluníčka poté, co tolik jejich krajanů dalo svůj hlas tomu strašnému homofobnímu a xenofobnímu SMERu. Liberální komentátoři vzdychali nad vyprázdněním volebních témat – o masivních problémech ve zdravotnictví jaksi nikdo moc nemluvil – a politici okolního zemí zhusta rozpačitě mlčeli.

Normálně mi na sluníčkářském humoru nepřijde vůbec nic vtipného, tyhle fórky ale s chutí dávám dál. Pokud se totiž vtip doopravdy povede, vypovídá nejen o zesměšňovaném, ale taky docela dost o tom, kým je sám vtipálek a jaký je svět, ve kterém se takové vtipy vyprávějí. Nu a tyhle vtípky a celý příběh o návratu Fica Terminátora strhávají jeden už hodně zažloutlý fíkový list. Že věci nejsou tím, čím se zdají, tušili už starořečtí filozofové, trpěl za to Galileo Galilei a mnoho dalších. Pojďme se tedy teď spolu podívat, co za hanbu se to pod tímhle listem skrývá. Vyprázdněnost témat? Ale kdeže! Hloupí a zabednění voliči? Ani nápad! A o přemnožené huňáče či o toalety pro třetí pohlaví tu taky vůbec nejde. Pro začátek si ještě připomeňme, že jakékoliv strašení nejlépe funguje tam, kde nějaká nejistota už dávno bublá a prosakuje.

Záhada obrácené ředkvičky

První okruh problémů nazvu záhada obrácené ředkvičky. Kam mířím? Pomohu si malým podobenstvím. Když rostlina při svém růstu narazí na překážku, tak to příroda jen tak nevzdá. Asfalt se vyboulí a popraská, výhonky se proderou nějakou tou škvírou v dlažbě, kmínek se pokřiví, ale roste dál. O svou cestu za světlem život bojuje a dělá, co umí. Analogicky se v určitých situacích chovají i lidé. Pokud jsou některá, pro ně důležitá témata ignorována, nebo dokonce z veřejného prostoru systematicky vytlačována, nezmizí tím úplně ze světa. Začnou o sobě dávat vědět nepřímo („vyboulený asfalt“) nebo se na světlo proderou v nějak pokřivené podobě.

Tak a teď in medias res. Spolu s nástupem neoliberalismu v 80. létech byl zahájen i frontální ideový útok na všechny levicové hodnoty, který vyvrcholil v (pro někoho) „zlatých devadesátkách“. Každá myšlenka o sociální spravedlnosti byla zesměšňována jako čirá utopie, kdo nestačil zběsilému pracovnímu tempu patologických dříčů, ten byl hnedle onálepkován jako líná kůže a kdo chtěl od života prostě víc než jen hromadit majetek, z toho udělali kavárenského povaleče. Byť jen zmínit zvýšení daní? Nebo stoprocentní nemocenská třeba jen za koronáče? Tak to by už byl málem návrat ke gulagům. Jana „Venezuela“ Maláčová a mnozí další by mohli vyprávět. Jenže rostlinka, jak už víme, chce na světlo a tak se kmínek boje za sociální spravedlnost prodírá bizarními cestami a mezi balvany neoliberální propagandy se všelijak kroutí.

Přeháním? Dobrá. Tak schválně, jestli má někdo lepší vysvětlení pro tohle: Pokud našinci zadáte dotazník s pár tucty otázek na politická témata (Chcete zdravotní pojištění takové či makové?) vyjde u většiny populace docela levicový profil. Pokud se ale zeptáte na politickou afilaci přímo, dostanete většinu pravičáků nebo alespoň středových. (Schválně, kolik kamarádů ztratíte, když řeknete na rovinu, že jste rudí?) Nu, a když pak voliči přijdou k urnám, tak je z toho maglajz straniček na jedno dvě použití a populistických křiklounů. Taky připomínám: Bez milionu propadlých hlasů by dneska pan Fiala v premiérském křesle neseděl. Vždyť za sebou nestáhl ani třetinu oprávněných voličů.

Hodně poučné jsou i diagramy změn voličských preferencí, to by ale zas bylo na samostatný článek. (To je vizualizace dotazníků s otázkou „Koho jste volil minule? A koho tentokrát?“) K nevoličům se ještě za chvíli dostanu.

Za minulého režimu koloval takový vtip: Víte, že Maďarsko bude mít ve státním znaku ředkvičku? No nevím a proč zrovna ředkvičku? Na povrchu červená, vevnitř bílá. Dneska je tomu dost možná přesně naopak.

Zaseknuté kyvadlo

Druhý okruh problémů se týká vyrovnávající funkce demokracie. Systém více stran a pravidelných voleb bývá srovnáván s kyvadlem. Když se načas vychýlí na jednu stranu, zhoupne se pak zase chvíli na tu druhou. To naše kyvadlo vypadá ale nějaké zaseklé. Skutečně levicovou vládu jsme měli snad jen v letech 2002–2006, bratři Slováci za Fica I a u dalších sousedů to není o moc lepší. Co se s tím naším kyvadlem vlastně stalo?

Při politických změnách na počátku devadesátek bral vítěz prostě vše. Bral ministerstva, fabriky, fakulty i mediální domy a zákony si udělal, jaké potřeboval, bez nutnosti nějak moc konzultovat s roztříštěnou a slabou opozicí. Tím pádem levice nastupovala do soutěže v dalších volebních obdobích už s velkým počátečním hendikepem. To, čemu se vzletně říká „deep state“, patřilo už nenávratně těm druhým.

Další část příběhu je mistrovským kouskem neoliberální propagandy. Nectnosti jednoho zcela konkrétního režimu (toho normalizačního) se podařilo přišít všem levicovým hnutím, jako takovým. Logikové tomu říkají neopodstatněné zobecnění, lidově je to tzv. logika pivní („Šlohnul ti něco takovej tmavej? Mně taky! Tak to voni všichni Romové budou teda zloději.“) a je s podivem, kolik lidí na tenhle špek dodnes skáče.

Českým specifikem je pak úspěšná ostrakizace KSČM, kterou před 4 léty paradoxně prolomil ten samý člověk, který ji v polovině devadesátek v Bohumíně uvedl v život. Schröderovsko-blairovský obrat do středu (ve skutečnosti za koryty po dlouhém půstu v opozici), tento poslední hrobník levice na Západě, to je pak téma na samostatný článek. Lidová němčina to před dvaceti léty trefila přesně: „Genosse der Bosse“ (čili soudruh hlavounů).

Levicové panoptikum

„Vždyť se už ale od roku 1989 vyměnila celá generace, tak by se to přece mělo začít nějak srovnávat!“ řeknete si možná. Jenže ono se to vůbec nesrovnává, naopak. Výše zmíněný deficit narůstá rychleji, než bobtná americký státní dluh a světla na konci tunelu nevidět. V minulosti pokřivené stromky se ne a ne narovnat a neudržovaný sad zarůstá všemožnou buření.

Tu máme třetí okruh problémů. Když se dnes rozhlédnu po těch, kteří alespoň občas zamávají levicovým praporem, je mi fakt k pláči a doopravdy nevím, kdo by tu ještě stál za podporu. Pojďme si to krátce projít. Budu psát s trochou nadsázky a maličko karikovat, abych vypíchl, co mě štve nejvíc.

Mrkněme například na socdemáky, kteří rudým praporem mávají už dobrých 130 let – i když v našich podmínkách jim na čas vybledl do oranžova. „Lidskost proti sobectví“ hlásají na všechny strany červeno-modré plakáty a pan Šmarda (ano, pan, soudružství tihle škrtli už dávno) na nich září, jako by ho našminkovali maskéři ze samotného Hollywoodu. Jeho protějšku Fialovi občas někdo přimaluje růžky a čertí ocas a po mně jako po voliči se chce už jen taková maličkost. Totiž abych uvěřil, že se za věc pracujících bude bít strana, kterou skoro z nebytí právě vytahuje známý multimilionář. „Aby zas byla na politické scéně rovnováha“, tak nějak to říká. Tedy pánové a dámy, jsem ochoten věřit na elfy a na dryády, dokonce trochu i na velkého zeleného kručopažouta, ale na tohle ne. To bych bral spíš staré dobré zahradnictví s kozlem ve funkci řídící.

Zbytek levicové scény na tom není líp. Pár tvrďáků, co se občas poperou s policajty a další, kteří pijí jak carští oficíři. Pokud někdo bude jednou chtít levici zakázat vůbec, určitě si na ně pak vzpomene. Vymírající strana pravověrných soudruhů, která si prakticky nedokázala vychovat nástupce. Pár dalších pod prapory černými a zelenými, kteří se od sociální spravedlnosti odklonili k tématům naprosto marginálním, nebo takovým, o kterých mají sotva ponětí. (Na humanitních oborech se většinou ani nedozvíte, jak se liší střídavý a stejnosměrný proud, ale těch evangelistů Zelené energetiky…)

Ano, agresivně expandující průmyslová civilizace vytváří spoustu problémů a něco se s tím bude muset udělat. Ale ne, Bláznivá Gréta na škuneru ani nahatá Kateřina Jacques u rybníka svět nezachrání. Markétčina otázka na závěr: Kolik tak obyčejný člověk v životě potká nebinárních avokád? A kolik nezaměstnaných, žebráků, bezdomovců a lidí s exekutorem na krku? Což takhle si podle toho rozumně nastavit politické priority?

Teď na chvíli v nadsázce ještě přitvrdím. Co když je to s celou tou slavnou genderovou teorií takhle? Když se dnešní mladý člověk podívá nejdřív na svůj plat a pak na výši nájmů, na ceny bytů a podmínky hypoték, tak musí propadnout čirému zoufalství. Normální heterosexuální rozmnožování v produktivním věku vypadá jako jasná cesta do naprosté chudoby, karoši (upracování se k smrti) nebo do šaškecu (tak se v hantecu říká psychiatrické léčebně). Třeba má být celá ta záležitost jenom takovým čestným východiskem, jak se z toho všeho nezbláznit úplně. Člověk se prostě prohlásí neternární papájou nebo nekvadrupolní jucou, na rozmnožování se úplně vykašle, pustí si raději nějakou pěknou počítačovou hru s avatáry – nu a hned mu je zase hej.

V sousedních zemích to nevypadá líp a k Ficově zdánlivému vítězství se hnedle ještě vrátím. Čestným výjimkám se srdcem nalevo, jako Kateřině Konečné, Janě Maláčové a pár dalším, se za výše napsané ironické řádky omlouvám. Je jich, žel, žalostně málo.

A kdyby někdo zazlobil…

Budu upřímný. Neobávám se (a jak rád bych se „obával“!), že Fico něco moc změní, i kdyby se mu nakrásně povedlo slepit nějakou malinko růžovou koalici. Vždyť víte, jak to chodí. Vždycky se může objevit pár „zodpovědných“ Tvrdíků a Pelčáků a je po křehké většině. Vždycky může nějaké to „seriózní a objektivní“ médium dostat (podivnými cestičkami a světe, div se, právě) před volbami nějakou tu tajnou zprávu a „pro dobro společnosti“ ji uveřejnit. Vždycky může nějaký pečlivý fiskál prohrabat stará daňová přiznání nebo nějaký zásadový aktivista podat žalobu. Podle řady studií ojeb* sice každý pátý, ale evidentně je na některé třeba si posvítit přednostně. Vždycky může něco pikantního uniknout ve správný čas z probíhajících vyšetřování, vždycky můžou někoho chytnout in flagranti s tučným úplatkem, a kdyby ani to nestačilo, tak je řada dalších možností. Projíždět se Dallasem v kabrioletu bych neradil ani Robertovi, ani Donaldovi, prý je to pro ty, co bojují za opravdové změny, je to prý docela o tlamu.

Když budeš zlobit loutkovodiče, cestička, jak tě sesadit a mediálně upálit, se prostě vždycky najde. Pokud si ještě jednou posloužím dějinami reformace, tak od Husa k Lutherovi to bylo ještě dobrých sto let. A on ten Internet není o moc lepší vynález než starý dobrý knihtisk. Je sice nepoměrně rychlejší, ale taky se s pomocí AI cenzuruje mnohem pohodlněji, než mohla inkvizice zachytávat dávné pamflety z dílny Lucase Cranacha, ukryté v cestovních brašnách potulných tovaryšů.

Známý egyptolog Bárta, který se věnuje také kolapsům civilizací, citoval v jedné z knih či přednášek moc zajímavou nepřímou úměrnost. Čím jsou společenské elity odtrženější od reality (čili od „dolních X milionů“), tím větší průser musí nastat, aby konečně došlo k jejich výměně. Někdy se jim podaří ke dnu stáhnout i celou civilizaci, než je stihnou vykopnout. Z mnoha náznaků se obávám, že jsme v situaci tohohle typu.

A proč jsou vlastně „ti nahoře“ tak nekompromisní? Vždyť jen vzpomeňte na preláty Koncilu kostnického! Oni věděli, že mají za sebou sedmdesát let ostudného avignonského zajetí papežů. Oni věděli, co hranic už vzplálo v jižní Francii a kolik nevinných na nich shořelo. (Počtěte si v Ecově Jménu růže, on si to téma dobře prostudoval!) Oni věděli, že už čtyřicet let vládnou papežové dva a naposled přibyl ještě i třetí v Pise. Oni dobře věděli o všech těch skandálech s prebendami a expektancemi, s negramotnými obročníky na nejvyšších stolcích, s kněžími provozujícími bordely a s odpustky. Oni moc dobře věděli, že jejich morální kredit je už dávno ve psí a že se jim to může začít všechno sypat při prvním projevu slabosti. To proto byli ve skutečnosti upáleni Hus a Jeroným!

Závěr

V daný okamžik jsem velký pesimista (a jak rád bych se mýlil!) Sluníčka, ze kterých jsem si utahoval na začátku článku, si podle mě zoufají skoro zbytečně. Jejich problémem není, že by začala vážně prohrávat. Jejich problém je, že vyžadují naprostý a bezpodmínečný souhlas se všemi články své víry – tak jak to po všechny věky dělávali všichni ti Koniášové a Bernardové z Guy – a toho se jim nedostalo. Celý ten současný poprask je prostě o tom, že se jim víc než čtvrtina slovenských voličů odvážila ukázat vztyčený prostředník. Taková drzost, nenechat se ani trochu zmasírovat propagandou!

Momentálně bych si nevsadil moc ani na Fica, a ještě nějaký čas na nikoho podobného. Buď se ho tak či onak elegantně zbaví, nebo bude obrovským tlakem ze zákulisí donucen udělat nějaký ten „historický kompromis“. Aby se systém zakymácel a něco se začalo měnit, na to je potřeba něco o hvězdné velikosti Dreyfusovy aféry – a to ještě potrvá.

Komu ale věřím na dvě stě procent, jsou Ficovi voliči. Naprosto chápu, že už mají všeho plné zuby a na rozdíl od poslední třetiny národa (které se taky vůbec nedivím, ono není z čeho vybírat) ještě alespoň dojdou k urnám a hodí tam nějaký ten protestní hlas. FUCK THE SYSTEM! Nu, a když už nic, tak alespoň vyprášíme kožich nějakému tomu hnědému huňáčovi, co krade turistům batohy v Tatrách. Hrr na něj, na všiváka chlupatého.

Za sebe jsem to vyřešil následovně. K urnám většinou chodím a protestní hlasy házím. Jinak se ale z veřejného života naprosto stahuju. Nejsem typ bojovníka jako Kateřina K. nebo Jana M. Nedokážu s klidnou hlavou odrážet zlobné a zuřivé útoky neoliberálních štěken, ani pohotově argumentovat proti pisálkům, vytrénovaným léty překřikování jiných názorů. Svoje argumenty si musím dlouho a dobře rozmýšlet a zloba oponenta mě dokáže často docela rozhodit.

Nikdo po mně ale už nemůže chtít, abych dál třeba je předstíral víru ve stávající systém. Kde jsou ty časy, kdy jsem si po tátově vzoru k volbám bral oblek. Seprané džíny a stará flanelka úplně postačí na divadýlko, které stejně nemůže nic podstatného změnit, snad jen počet uznávaných genderů. Již před delší dobou jsem také skončil s dárcovstvím krve i s finanční podporou Červeného kříže (zdraví je přece zboží, jako každé jiné a když jdu poctivě vyležet nachlazení, tak jsem už podle některých poloviční simulant) a dobrovolničit jako dřív, to už se také nikde nechystám.

Ostatní neziskovky se ani nemusí ptát. Doba, kdy jsem byl pro tuhle společnost ochoten jít míli navíc, prostě skončila. Tahle země už pro mě není vlastí ve smyslu srdečním. Tahle země je pro mě okrajovou provincií cizího impéria, které rozumný člověk odvádí jen to, co cézarovo jest. Dodržuje zákony, platí daně a tím to pro něj končí. Je ostatně taky na čase, abych konečně začal myslet i na sebe, dal si trochu do pořádku zdraví a pocuchané nervy. Co mi kdo v dnešním světě dá, když se nechám předčasně umořit? Odkopnou mě na smetiště a řeknou, že jsem neobstál v konkurenci.

A snad jednou na shledanou v lepších časech, jak mi laskavě napsal jeden fajn člověk, kterému jsem se svěřil se svými pochybnostmi, ještě než jsem sepsal tenhle článek.

(Brno 11. 10. 2023; autor tohoto článku je přímý účastník demonstrací na Albertově a na Národní třídě)