BOHUMILA SARNOVÁ
Ano, takhle nějak jsem si řekla tahle slůvka v průběhu sledování slavnostního aktu z Pražského hradu z Vladislavského sálu v den 28. října 2023. Ano, mám již zcela jasno. Jasno jsem měla již dříve, ale nyní ho mám úplně. Moje vize mne nezklamaly.
Ano, sláva, patříme do té Evropy, co víc, my jsme v ní až po uši. Zeměpisně jistě. Ale co se politiky týká, tak i ve svazku, který si říká Evropská unie. O tom již nelze pochybovat. Prezident Petr Pavel nezaváhal ani chvilku to ve svém projevu zdůraznit. Ano, musím podotknout, že nejen zdůraznit, ale i opakovaně, neúnavně a neustále se jeho projev motal tímto směrem. Ano, bylo tohoto uznávání, potažmo až klanění se EU již taková přehršle, že i na bývalého prezidenta Václava Klause toho bylo moc. Ano, pane ex prezidente – bylo to neúměrně dlouhé, únavné, nudné. V náhodných záběrech kamery bylo videt, jak si mnul oči, nos i celé temeno hlavy. Jeho paní Livia se nezakrytě vrtěla na své prominentní židli, chvilkami i s hlavou v dlaních. Současná první dáma se rozhlížela, a to i při státní hymně, kdo se kde nachází a koho by měla kývnutím hlavy pozdravit. Bývalá první dáma Dagmar Havlová se snažila neustále chápavě usmívat, takovým tím hereckým úsměvem, který se uplatňuje na divadelních prknech, tedy pokud na ni najel hledáček kamery. O totéž se pokoušela i předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová, sedící rovněž v té řadě VIP hostů. Vždy při najíždějící kameře loupla svým výrazným okem v jinak kamenné tváři důležité političky a taktéž nasadila jemný až naivní úsměv.
Když už se zmiňuji o první i bývalých prvních dámách, nemohu si odpustit postřeh zcela ženský. Když za znění fanfár z naší nádherné opery Libuše vstupoval na scénu první pár republiky, tedy první dáma s chotěm, užasla jsem. Uličkou, vedoucí k první řadě nejvýznamnějších hostů, se zavlnila rudá vlajka. Ano, tak mi tahle scéna připadala. Prezident si vedl pod paží rudou standardu. Eva Pavlová byla zahalena od hlavy až po paty svého ohozu v rudém hávu. Malinkým narušením byla drobounká brož, která zdobila levou stranu oděvu kdesi mezi krkem a hrudí. Možná to byl nějaký symbol, nevím, bylo to dost titěrné. Když si vybavím sovětskou rudou vlajku, tak přesně v těch místech má umístěn srp s kladivem. Podobnost jistě čistě náhodná? A tak se spolu s manželem „dovlála“ až do první řady, na předem určené sedadlo. Buď si tu symboliku neuvědomila její stylistka, švadlena, nebo dokonce ona sama. Možná si tu rudou látku vybrala s ohledem na své blond vlasy, se kterými ta rudá dobře ladí. Nevím. Z hlediska výtvarného platí zásada, že červená barva by měla tvořit na plátně obrazu pouhou šestinu. Tady to bylo celkově docela přes čáru. A hlavně, rudá barva symbolizuje revoluční boj proti bezpráví, je to barva prolité dělnické krve v boji proti utlačovatelům. Včetně těch zatracovaných rudých karafiátů (tedy ty sebou neměla). Ale budiž, jedná se přece jen o módu, ne.
Když už „po žensky“ drbu, tak si dovolím ještě rozebrat outfity ostatních bývalých prvních dam. Dagmar Havlová nezklamala a opět si přes šaty, tuším, že to byla barva fialová, přehodila jakýsi černý pléd, který různě opouštěl tu pravé, tu levé rameno. U Livie Klausové se myslím jednalo o krajkovinu v černém provedení, přes ramena měla přehozeno její typické bílé boa. V první řadě, jak už jsem uvedla výše, zasedla také další „dáma“, Markéta Pekarová Adamová s chotěm. Její typická černá kštice jí z nepochopitelných důvodů v prameni stále neposlušně padala do pravé poloviny obličeje a byla nucena ten pramen vlasů stále usměrňovat na správné místo účesu. Ale oděv, tak ten jí byl doslova ušit na míru. Nemyslím pouze na postavu, kterou má štíhlou a při její výšce elegantní, to ano. Měl však barvu temně zelenou, smaragdovou, takovou chladnou, připomínající kůži vodních živočichů, salamandrů, nebo dokonce kůži hadí. To poslední přirovnání s ohledem na její chůzi opravdu sedí k hadímu vlnění. A že občas tahle paní ze svého postu slušně uštkne, o tom není pochyb. Aniž si to jmenovaná „dáma“ možná uvědomila, tyto mimikry se zcela snoubily s její povahou, jednáním a obrazem celé její osobnosti, jak jsme ji doposud vnímali a poznali.
No, já vím, že jsem to vzala za úplně jiný konec, než je shrnutí slavnostního aktu na Pražském hradě. Ale já jsem výše předeslala, že můj pohled bude, mimo jiné, tak trochu „ženský“. V první řadě prominentů mi chyběla ještě jedna bývalá první dáma, a pochopitelně, že i spolu s nedávno bývalým prezidentem Milošem Zemanem, paní Ivana. Myslím, že by asi ze všech uvedených působila velice nenápadně ve svém oděvu, ba přímo skromně. I když, samo sebou, pozvánku obdrželi, nezúčastnili se tohoto slavnostního aktu. Nelze říct „čert ví proč“. Ono je zcela jasné proč to jejich NE. Vůbec se nedivím. Nebylo to jistě pouze ze zdravotních důvodů, kterými bývalý prezident trpí. Roli zde zahrála jistě řada aspektů, neslučitelná s postoji lidí, s názorovou hladinou, i s osobními zkušenostmi na postu vrcholové politiky. To si myslím já.
Jasnou odpověď svojí neúčastí na slavnostním večeru vzkázala i předsedkyně KSČM Kateřina Konečná. Kačenka, jak ji (bez jejího svolení) familiárně doma oslovujeme, by asi brzy ze sálu odešla, neboť by ji svrběl jazyk, potažmo i ruka. Ale kdo nezklamal a dostavil se a zaplnil celou jednu řadu zhruba vprostřed sálu po levé straně sálu, byl náš klér. Postřehla jsem je pouze zpovzdálí, díky celkovému záběru kamery do sálu. Nevím, která eminence tam byla, nebo nebyla zastoupena. Zahlédla jsem jen řadu fialových čepiček od jednoho konce řady k druhému. Hle, napadlo mne, jako špačci na drátech při odletu do teplých krajin. Povšimla jsem si, že je prezident v uvítací řeči neuvedl. Jaké faux pas!
Ale zpět k samotnému slavnostnímu večeru. Sledovali jsme jej spolu s manželem celý. Premiéra projevu prezidenta Petra Pavla se konala bez celonárodních ovací. Ovšem přítomní v sále aplaudovali a docela dlouho, jak se sluší při vzdávání holdu politické špičce, se kterou jsou názorově spříznění. To ano. Ale ovace prostého lidu se nekonaly. Ráno jsem otevřela internet. Na hlavu státníka Pavla se tam snesla přímo hromada nepěkné kritiky. Většina z příspěvků nebyla hrubá, urážlivá. Byla to konstatování věcná a v podstatě se shodovala s mými názory a s mým hodnocením hlavního projevu prezidenta. Obecně se názory mohou shrnout do jedné věty „mlácení prázdné slámy“ a k tomu dlouhé až únavné.
Prezident sice započal svůj projev s plným dechem a nasazením, ale postupně řečnická energie odcházela, upadala a bylo vidět, že už ho skoro nezajímá, co a o čem přednáší. Bylo zřetelné, s jakým ulehčením dopadl na židli vedle své choti, s výrazem v očích – konečně to mám za sebou a jaký jsem byl?
Kdopak asi prezidentovi ten projev napsal? A kolik je v něm zakotveno jeho vlastních myšlenek? Jeden z přispěvatelů na internetu to vyjádřil slovy: „Takhle nějak by svou slohovou práci k tématu napsal žák sedmé třídy.“ No je to jistě nadsázka, ale v podstatě se s tím dá téměř souhlasit. Ano, slohová práce na dané téma. Kdo nevěří, ať si jmenovaný projev vyhledá a pročte. Určitě ho otiskne kdejaký tisk. Konečně i uznávaní politologové se v kostce vyjádřili k jeho projevu obdobně – tedy svým jazykem, uhlazeně, věcně, ale ve své podstatě tak, jak to napsal onen internetový kritik z lidu.
A k samotným oceněným? Co říct? Byli navrženi lidé, kteří už dávno nejsou mezi námi, někteří už měli být oceněni dávno, mnoho z nich se nedožilo, a ti, kteří ještě žijí, byli ohodnoceni, aby se to ještě „stihlo“. Vždyť i někteří, kteří přebírali ocenění za dávno padlé válečné hrdiny, byli hodně starými pravnuky vyznamenaných. Není to pěkné, co říkám, ale to je skutečnost. Mnozí si odnesli vyznamenání plným právem. Mezi oceněnými byli tací, kteří opravdu napomáhají k záchranám životů, k novým metodám při zkvalitňování života prostřednictvím vědy a výzkumu, ke kulturnímu obohacování a kultivaci jedinců zvaných lidé. Někteří, provázeni údivem našich očí a s otázkou – za co pro boha! Inu, svět se točí! Jednou se vyznamenávají ti, po otočce politických kotrmelců o 180 stupňů zase budou jiní oceňovat ty z opačného spektra dění s odůvodněním za špatné postoje proti těm bývalým, a tak stále dokola. Není to celé komedie? Lidská komedie? Dante Alighieri by se divil! A psal by a psal na to věčné téma. Nikdy by mu brk nevyschl.
A náš významný státní svátek 28. říjen 1918? Svátek založení Československé republiky? (Mimochodem, o Slovensku se teď raději nemluví.) Tak ten významný svátek vzniku republiky byl strčený do vaku, do pytle Evropské unie, jako nezbytná ingredience pro občasné pocukrování našeho chudnoucího bochníku.
Z Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ