EMIL HRUŠKA
(ukázka ze stejnojmenné knihy)
Cesta tam, pokud jdete od Stranného u Blíževedel na Českolipsku, vede velkými oblouky širokým mělkým údolím, po jehož levé straně se v lese i blízko cesty kupí podivuhodné pískovcové útvary. Oblíbená turistická trasa.
Necelý jeden kilometr od posledních domů ve Stranném je ve stráni po levé straně cesty, pár metrů nad ní, jeskyně. Jako by pískovcový masív otevřel svá velká ústa a navěky s údivem zíral na dění kolem sebe. Většinou ale nic zajímavého. Rodiny s dětmi na výletě, trampové, tu a tam si někdo hned před jeskyní udělá ohýnek, občas v ní někdo přenocuje.
Ta jeskyně se odjakživa jmenuje Cikánská, snad kvůli tomu, že zde prý kdysi často pobývali kočovní cikáni. Jak jsme řekli, většinou nic zajímavého před nevelkou Cikánskou jeskyní i v ní samotné.
Ale tragické, přímo děsivé události se někdy nevyhnou ani místům nenápadným, schovaným, tichým…
Dějství první
Alpská krajina Horního Bavorska je krásná. Nádherná. Města jako Garmisch-Partenkirchen či Innsbruck jsou světově proslulá. „Garmisch“ leží nějakých 80 kilometrů jihozápadně od Mnichova, Innsbruck asi 30 kilometrů jihovýchodně od „Garmische“.
Asi 13 kilometrů severovýchodně od „Garmische“ je městečko Mittenwald. A sedm kilometrů na sever od Mittenwaldu se nachází obec Krün.
Trocha zeměpisu snad neuškodí.
Dne 9. února 1955 ráno, za svítání, nastartoval v Krünu svůj motocykl Martin Bartl, polesný Lesního úřadu Mittenwald. Měl jednání na lesním úřadu a vzal s sebou na tandem svého syna. Na silnici nebyl žádný provoz. Šerá, studená krajina, tiché obrovské lesy, jen rachot motorky byl znamením lidské přítomnosti.
Když byli asi v polovině cesty, uslyšeli něco divného. Troubení auta? Ozývalo se z lesní cesty vlevo, nepřerušovaný hlas klaksonu, podivný v ranním mlžném lese, skoro strašidelný.
Bartl stočil motorku na lesní cestu a zapřel stojanem. Se synem za zády šel dál za troubením. Teď přestalo. Uviděli auto, světlý volkswagen. Kdosi v autě zvolal, byl to mužský hlas: „Pomozte mi přece!“
Levé dveře auta byly otevřeny a ze staženého okna vyčnívala ruka.
Za volantem seděl zakrvácený muž. Už víc nepromluvil.
Bartlovi také viděli na sedadle spolujezdce ženu. Nehýbala se. Byla skloněna dopředu tak, že její hlava spočívala těsně nad podlahou.
Na zadním sedadle ležel chlapec. Také nehybný.
Malý kluk, tak tři roky.
Bylo to jako momentky strašidelného filmu. Blik, blik…
Polesný Bartl si přes tu hrůzu všiml, že chlapec nemá levou botu. Možná proto, že u chlapcových nohou ležel – mrtvý pes.
Všichni byli mrtvi. Žena, dítě, pes… Jen muž za volantem byl možná ještě naživu.
Ale nekomunikoval.
Mladý Bartl zůstal u auta, polesný sedl na motorku a hnal to zpátky přes Krün do obce Wallgau, kde byla nejbližší policejní stanice. S policisty se pak vrátil k autu v lese, kam mezitím dorazil také sanitní vůz, policisty přivolaný.
Protože v nemocnici v Mittenwaldu raněného neznámého muže z auta nepřijali, převezli jej na kliniku do Mnichova.
Tady lékaři konstatovali, že muž, ve kterém byl podle dokladů ztotožněn jistý Heinz Fritz Maier, narozený 6. července 1924, povoláním obchodník, má životu nebezpečné střelné zranění v zátylku. Zranění, které přivodila ochrnutí levé poloviny jeho těla.
Několik týdnů byl Maier v koridoru mezi životem a smrtí. Mlčky vzal na vědomí, že asi přežije, ale s trvalým ochrnutím.
Když se jeho zdravotní stav zlepšil, byl převezen do vězeňské nemocnice. Čekal tady na soudní proces. Byl totiž podezřelý z toho, že způsobil smrt své ženy Rosemarie Maierové a svého syna Huberta.
Následný pokus o sebevraždu mu nevyšel. A snad zázrakem se pak zcela uzdravil a neměl trvalé následky.
Porotní soud v Mnichově se sešel 2. prosince 1955.
Sál byl plný zvědavců, chtěli vidět vraha, jehož čin byl znám nejen v Bavorsku, ale v celé Spolkové republice.
Když Maier vstoupil do jednacího sálu, nastalo zklamání. Tenhle nenápadný, tuctový a bázlivý mladík měkkých rysů, krátkozraký, že by provedl něco tak strašného, co mu dává obžaloba za vinu?
„Byl jste už soudně trestán?“ táže se Maiera předseda senátu.
„Ano.“
Maier líčí, kterak dříve nadělal dluhy, které mu přerostly přes hlavu. Nešlo o velké částky, ale stačilo to. Nikdy neměl kontrolu nad tím, kolik vydělává a kolik jeho rodina spotřebuje.
Jak to, že ne? Proč ne?
No… Když dostal peníze, dal je doma do misky a hotovo. Nepočítal je.
Do misky?
Do misky… Byla to taková miska… Do které se dávaly peníze, se kterými pak hospodařila Maierova žena Rosemarie. On sám neměl ani kapesné. Vlastně nic nepotřeboval.
Svědkové to potvrdili.
„Vaše žena neuměla hospodařit?“ ptá se předseda senátu.
„To… nevím. Byla z domova zvyklá na jiné poměry. Vždycky chtěla, aby se měla dobře.“
„Co myslíte jinými poměry? Odkud pocházela vaše žena?“
„Rozena je Davidová. Pocházela z Litoměřic. Je to město v Čechách. Její otec byl nejvyšším soudcem v sudetské župě. Prezident Vrchního zemského soudu doktor Herbert David.“
Herbert David?
Herbert David
Narodil se 6. května 1900 v Jesenici u Podbořan jako syn soudního adjunkta. Ještě za první světové války maturoval na gymnáziu v Litoměřicích. Poté strávil jako voják půl roku na frontě a po vzniku ČSR se pustil do studia práv v Praze a poté v Lipsku.
V letech 1926-1931 byl advokátním čekatelem v Litoměřicích a zde pak od května 1931 advokátem.
Politicky se profiloval – a také angažoval – jako nacista. Jako člen a funkcionář Německé nacionálně socialistické dělnické strany (DNSAP), odnože říšskoněmecké NSDAP.
DNSAP, v Československé republice legálně působící od roku 1919, byla v roce 1933 v ČSR zakázána. David do té doby vykonával funkci vedoucího DNSAP v Litoměřicích.
A dodejme: Právník a politik Herbert David byl také vrcholovým sportovcem, veslařem.
Jako právník se JUDr. David stal známým díky spektakulárnímu politickému procesu, nazvanému v německém jazykovém prostředí Volkssportprozess, čili proces s Národním sportem.
V ČSR existující německý takzvaný Svaz národního sportu (Verband Volkssport) byl paravojenskou organizací, působící od roku 1929 v rámci DNSAP. Podle vzoru německých nacistických útočných oddílů SA. Hnědé košile, holínky, vojenská cvičení, horování pro Hitlera, volání po „osvobození Sudet“ od Čechů.
Svaz národního sportu měl v době svého vzniku na 5000 členů, vesměs fyzicky disponovaných nacistických militantů. Jeho centrála, více či méně utajovaná, byla – v Litoměřicích.
V srpnu 1929 se na 300 členů Svazu národního sportu zúčastnilo sjezdu NSDAP v Norimberku. V průvodu nesli obrovský transparent s nápisem „Sudetenland treu zu Hitler“ (Sudety věrně při Hitlerovi).
V Německu se členové Svazu národního sportu účastnili vojenských cvičení spolu s jednotkami SA.
Do roku 1932 měl Svaz už na 40 000 členů. Jeho vedení (v čele s fulneckým starostou Leo Schubertem) otevřeně propagovalo „boj za osvobození vlasti od slovanského a židovského jha“.
Kvůli státu nepřátelským aktivitám vláda ČSR dne 1. března 1932 Svaz národního sportu rozpustila a zakázala.
Po tomto zákazu byli vyšetřováni a stíháni přední činitelé Svazu, jeho nejnebezpečnější aktivisté. Anton Schwabe, Alexander Petermichel, Rudolf Heider, Adolf Metzner, Peter Donnhäuser, Fritz Paliega, Paul Illing…
Do konce března 1932 bylo zatčeno 81 funkcionářů Svazu, po 167 činitelích policie pátrala.
Soudní proces s hlavními funkcionáři Svazu národního sportu začal 8. srpna 1932 v Brně a trval – za stálé velké pozornosti českého i zahraničního (především německého) tisku – do 24. září toho roku.
Herbert David byl obhájcem Adolfa Metznera a podal prý velmi dobrý výkon. Ostatně: byli to přece jeho „soukmenovci“.
Metzner (narozený 2. května 1910 v Litoměřicích) byl už od dob svých středoškolských a vysokoškolských studií vášnivým nacistou. Vystudoval práva a vysokou školu technickou školu v Praze, takže se mohl pyšnit dvěma tituly.
Soud potrestal Metznera třemi roky vězení a pokutou 3000 korun.
Když se Metzner „napravil“, odešel vzápětí do Německa. Tady požádal o udělení Zlatého čestného odznaku NSDAP a o přijetí do této strany. Byl odmítnut pro „nedisciplinované a sebestředné chování“.
Po roce 1938 působil mj. jako okresní vedoucí NSDAP v Duchcově.
Po válce se Metzner usadil v Düsseldorfu a pracoval jako architekt. Angažoval se v Sudetoněmeckém krajanstvu, kde dokonce zasedal ve vedení této organizace.
A tady se opět po letech setkal s dr. Herbertem Davidem…
Herbert David se v roce 1935 stal členem hlavního vedení Henleinovy sudetoněmecké strany (SdP).
S Henleinem se dobře znal, byli přátelé. David byl předsedou právního úřadu SdP, tedy jejím nejvyšším právníkem.
Na podzim 1938 se aktivně zúčastnil ozbrojených sudetoněmeckých akcí, sledujících rozbití ČSR.
Po Mnichovu přišel vrchol jeho kariéry. V březnu 1939 byl jmenován prezidentem Vrchního zemského soudu sudetské župy se sídlem v Litoměřicích. V této funkci byl zástupcem říšského ministra spravedlnosti v sudetské župě a představeným všech župních okresních a úředních soudů.
Při doplňovacích volbách, konaných 4. prosince 1938, se stal členem Říšského sněmu.
Vrchní soudce David úřadoval a rozhodoval v intencích nacistické justiční praxe nekompromisně a tedy „správně“ a hlavně žádoucně. Kromě svého soudního taláru oblékl také uniformu SS. Stal se členem „černých“ Všeobecných SS (Allgemeine SS), kde rychle dosáhl hodnosti SS-Oberführer (plukovník).
Všeobecné SS, existující jako součást SS od roku 1934, byly spíše politickou organizací. Služba v nich byla nehonorována, členové vykonávali svá občanská povolání a sloužili beze zbraně. Hodnosti, získané ve Všeobecných SS, neplatily pro Zbraně SS, pokud k nim byli členové Všeobecných SS zařazeni.
Když dostal Herbert David povolání k vojenské službě u Zbraní SS, říšský ministr spravedlnosti se jej snažil „vyreklamovat“, označiv jej za nepostradatelného. Přesto musel David v únoru 1942 ke Zbraním SS nastoupit (jako SS-Untersturmführer, tedy poručík) a setrval zde v úřednické funkci (jako soudce) do poloviny září toho roku.
V Litoměřicích pak strávil dva roky, než byl v září 1944 přikázán ke Zbraním SS na frontu, kde zůstal až do konce války. Z amerického zajetí jej propustili v květnu 1947.
O rok později byl v ČSR, konkrétně v Litoměřicích, v nepřítomnosti souzen a odsouzen.