FRANTIŠEK UHER
Širokému údolí současné české poezie dominuje nesnadné porovnávání všech proudů básnických výpovědí a obtížný přístup k jejich pramenům.
Když pomineme více či méně umné veršovánky (převážně milostného charakteru, aniž bychom nad nimi ohrnovali nos, učení z nebe nepadají, adepti básnického řemesla dovedou překvapit nečekaným vzepětím i výrazně sestupnou tendencí, nacházíme nosnou plochu, za níž nemusejí zářit samé zlaté valouny.
Vycházejí slibné prvotiny, jejichž čtenáři dlouho čekají další sbírku. Nejednou marně. Nutně však docházíme k poznání, že ve tmě je každá káva černá. Sotva lze vynášet soudy, je třeba tolerance, vstřícnosti, přísné objektivity.
Mechanicky se vybavuje krátká báseň rakouského Ericha Jandla: Naše názory se rozcházejí jako přátelé. Kéž by tomu tak bylo ve všech oblastech lidského činění! Jednoznačné a často uspěchané postoje jsou nožem s oboustranně nabroušeným ostřím.
Nesporná je skutečnost, že kvalitní poezie nejednou rozkvétá v ústraní, jemuž se mohou nasvícené atributy jevit značně vzdálené, velkým obloukem obcházejí strniště, nad nimiž vyplouvá z nerudovské hlubiny verš z bouřného času jsme se narodili…
Básníci a básnířky mladších generací většinou pomíjejí básnická pole orná a válečná, ať již záměrně nebo bezděčně, rozhodně však se zdravým entuziasmem hledají a nejednou úspěšně nacházejí struktury, které modelují podle vlastních představ a iniciativ. Otvírají smířlivější a nadějnější obzory, v bouřlivém času dávají přednost klidnějším tendencím, pokojnějším, někdy až pokornějším stránkám života. Pravda, vetché střepy a střípky ještě občas ježí hroty, nosí však již děravé boty, jimž není zdrávo v ještě zcela nevyschlých loužích.
Platí to i o poezii. Upozorňuje na sebe plejáda perspektivních tvůrců. Nebudu jmenovat, zákonitě bych vynechal ambiciózní básníky, jejichž poezii neznám. Neexistuje ucelený přehled o vycházejících sbírkách, proto každá prezentace naráží na hráz, za kterou uvízne nejedna pohledná kytička. Což je obehraná písnička, k níž zatím neexistuje refrén.
Za všechny kladné ukazatele nadějného směru se povšimněme i graficky nezvykle pojaté sbírky Almy Malé, patrně nezáměrně nazvané BEZ MEZÍ (Togga, 2022, 70 str.), v níž verše intuitivně nacházejí inspirativní rovnováhu s básnířčinými černobílými fotografiemi. Je to poezie, výrazně překračující meze běžného průměru. Není pouhou básnickou procházkou, rozvernou poutí a výpovědí o bujnějších či přímo bujarých kotrmelcích, nýbrž svěží výpovědí s pestrou škálou vjemů, postřehům a prožitků. Čteme: zakopávám o trapné vzpomínky / Co sebemrskačsky lovím z paměti / a pod nohami mi šelestí smutek / Nejhorší pomstou je lhostejnost.
UAlmy Malé to není póza, stojí pod skálou, ze které tryská pramen. Za největší hrozbu pokládá lhostejnost. Lhostejnost k okolnímu světu i k sobě samé. Pod mladistvým úsměvem rezonuje poznání nezbytnosti stínů, proti nimž není obrany: Hory na obzoru / jsou pořád stejné. Přednosti sbírky spočívají v jasně vyhraněných, až nešetrně věcných náhledech a v přirozené potřebě duality: marně saháš po ruce / kterou bys sevřel.
Talentovaná básnířka opomíjí plané meditace, nachází svérázná východiska, a co především, svou poezií rozdává radost a potěšení. Kdyby nečinila nic víc, její prvotina je přívětivým příslibem.