MILAN BLAHYNKA
Nalákán stránkou Salonu Práva z 5. října, stránkou „exkluzivní ukázky“ z knihy NOHAVICA a jeho naše malá válka (Rybka Publishers, Praha 2023; fotografie na přebalu Richard Cortés, 294 s.), nečekal jsem, až se dostanu k ní jako její recenzent a běžel jsem si ji koupit za 398 Kč; čekal jsem, že osmá kapitola („drobně zredigovaná“ ukázka z níž – z 30 stran 5 závěrečných) je speciální, věnována způsobu, jak se Nohavica vyrovnával s dobou před 17. listopadem 1989 a po něm. Mylně jsem se domníval, že jde o rozsáhlou úhrnnou monografii o neobyčejně plodné tvůrčí osobnosti, která zaujala napřed hudebně a slovesně původními i do češtiny mistrně přeloženými podmanivými originálními písněmi a pak vyniká i v překladu libret klasických oper a v próze.
Těšil jsem se, že se dovím více o Nohavicových názorech na Petra Bezruče, že monografista, který „měl k dispozici písničkářův soukromý archiv“, vynese na světlo i to, co tvůrce Darmoděje i Sarajeva publikoval nikoli pod svým jménem a co stojí za zvláštní pozornost – a hlavně z čeho vyvěrá a co tvoří uhrančivou poetiku Nohavicova díla.
Mýlil jsem se. Autor knihy, historik Přemysl Houda, soustředil se na jedinou stránku složité osobnosti, která se prosadila díky koncertnímu vystupování a šíření nahrávek na audiokazetách dávno předtím, než se ji odvážily a pak mohly vydávat stávající firmy na deskách, v sešitech a knihách. Na přebalu Houdovy knihy se čtou pasáže ze zřejmě lektorských posudků. Václav Bělohradský konstatuje, že autor „odhaluje, jak se formovala reputace ‚Jarka Nohavici‘“ díky využití „mnoha zdrojů různých druhů – od dokumentů StB až po metody orální historie“.
Nuže, čteme-li v podtitulu knihy a jeho naše malá válka, napovídá to, že v knize je vysledována Nohavicova „malá válka“ s cenzurními poměry, institucemi a jejími dozírateli před listopadem i s poměry po pádu oficiální cenzury a útlaku, a to jako součást nejen jeho, ale zároveň i našeho osudu.
Už v první kapitole Houda deklaruje, že právě na analýze aktivit Nohavicových „lépe porozumíme době, v níž takový člověk žil a v níž spolu s ním žijeme i my ostatní“. Úplně stejnými slovy končí také na s. 289 závěrečné shrnutí.
V tom shrnutí Houda vyjmenovává inspirační zdroje své knihy, která se „výslovně hlásí k moderním literárním postupům, obsaženým v textech M. Prousta, J. Joyce či třeba W. Faulknera“. Jak je vidět z mott uvozujících všechny kapitoly, Houda rád zaštiťuje své výklady velkými jmény (Hawthorne, Bruno Schulz, Kierkegaard, Nový zákon i Goethe, Dostojevskij, Faulkner, Borges, Havel, opět Dostojevskij, Nabokov, Tolkien). Čtenáři však neujde, že se jeho metoda zpodobení velkého „písničkáře“ zatraceně podobá metodě, s jakou se pokusil vykreslit světově uznávaného romanopisce Kunderu Jan Novák. Ten přece také staví na dokumentech StB a na vytěžování svědků autorova života, dneska populární orální historii. K oběma zdrojům jsem velmi skeptický. Záznamy v archivech StB mají z mnoha důvodů daleko ke spolehlivosti a ze své vlastní osobní zkušenosti vím, že paměť je zrádná, podle Šaldy (už jsem to nejednou citoval) vzpomínat je „obrazotvorniti“; každý vidíme jen svýma očima a každý pamětník, ať si umiňuje opak, vzpomíná přirozeně ve svůj vlastní prospěch. Svědomitý historik, nikoli bulvární hledač skandálu, ví o nekvalitě fondů tajné policie a o limitech orální historie, a tak Přemysl Houda buduje svůj obraz Jaromíra Nohavici ověřováním poznatků hned trojím způsobem.
Za prvé se zajímá o hodnověrnost „svědků“ – jak pracovníků StB zapisujících poznatky ze svého sledování (těm se dostává na kůži vyzpovídáváním jejich přátel i obětí), tak návštěvníků Nohavicových koncertů a posluchačů jeho písní z audiokazet. Za druhé zkoumá způsobilost svědků jeho skutků a vystupování rozpoznávat a pojmenovat jejich povahu a význam. Konečně třetí, vůbec však ne poslední způsob ověřování Houda založil na důkladném pročtení velikého množství zápisků, v nichž si Nohavica zaznamenával své pocity, poznatky, přání a obavy, a které dal Houdovi k dispozici. Díky tomu představuje Houdova kniha maximálně hodnověrnou (byť místy příliš žoviální) zprávu o osobnosti, jejíž složitost a zvláštnost odkrývá, ale na rozdíl od objemné knihy o Milanu Kunderovi představuje v podstatě obhajobu básníka – Nohavica je ve všem, co dělá, především básník.
Kdo chce, ať se diví, že Nohavica jednou píše o některých současnících s obdivem, jindy s opovržením; v tom navazuje na velkou tradici českých básníků. Nezval už v roce 1926 napsal do Rozprav Aventina: „Mohu psát ‚o baru‘ i ‚proti baru‘ (…), „cítím ano a ne jako jedno slovo.“
Houdova kniha je neobyčejně cenná vysledováním obojího, oficiálního i posluchačského ohlasu Nohavicových koncertů i uveřejněním Nohavicových zápisků a náčrtků, umožňujících pochopit Nohavicovou práci (ve formě 14 faksimile – vkládaných jako dvojlisty na křídě mezi stránky do jednotlivých kapitol), a 30tistránkovou Přílohou, v níž jsou reprodukovány dokumenty básníkovy perzekuce i ohlasu jeho koncertů a polistopadové aktivity, jakož i korespondence, dokládající, jak Nohavica usiloval o možnost legálně vystupovat. I v tom měl velké předchůdce, hlavně Jana Wericha.
O významu Jaromíra Nohavici pro českou poezii nejen zpívanou a pro celonárodní kulturu rozhoduje ovšem toliko jeho dílo, jež ji omlazuje na bázi bezručovského a janáčkovského mélicky uhrančivého slezanství.