IVO FENCL
Oppenheimer je realistický film o vynálezci atomové bomby napsaný jeho režisérem Christopherem Nolanem především na podkladě dvou non-fiction děl. Ve snímku vystupují ve ztvárnění rozličnými herci (také) Albert Einstein, Werner Heisenberg, Max Born, Enrico Fermi, Edward Teller či prezident Truman, z nichž ten poslední je představován – dle mě velmi příhodně, ale současně i jaksi záludně – Gary Oldmanem.
Dne 30. července 2023 oslavil Nolan třiapadesáté narozeniny a patří k nejrespektovanějším esům amerického filmu. Dělá si to přitom ještě těžší. Pokouší se ignorovat digitální triky a nahrazuje tyto, jak jen může, triky mechanickými a technickými, anebo scénami, které jako triky pouze vypadají.
Oppenheimer bych označil za soudní drama proložené (neustálými) retrospektivami, ale je to taky (protirusky) špionážní detektivka. Skutečně se vyplatí sledovat všechny scény od začátku velmi pozorně, protože ledacos bude mít na konci význam.
Hitlera je ve filmu poskrovnu, což je dobře, nicméně sledujeme reálný závod mezi Německem, které mělo při práci na nukleární zbrani zprvu časový náskok (odbočka k „těžké vodě“ ho posléze trochu zkrátila) a Spojenými státy. Přestože přímo válku nevidíme, na plátně se permanentně bojuje, a to o diváka, přičemž Chris Nolan staví kostky (i ty, se kterými „Bůh nehraje,“ jak řekl Einstein) prvořadě na podezření, které vyplynulo z Oppenheimerova dlouholetého komunistického smýšlení. Anebo tak ve skutečnosti nikdy nesmýšlel? Některé věci vlastně zcela s jistotou zjistit nejde. I takový muž jako výše zmíněný Harry Truman byl totiž někdy roku 1923 v Ku Klux Klanu. A proč? Taky nevíme. Zrovna jako není zcela jisté, zda Oppenheimer pro někoho nepracoval v některých momentech jako pozorovatel, lépe řečeno tajný agent.
Ve druhé části film akcentuje i mnohokráte provařený, ale tady autentický a neodstranitelný moment o těch nahoře, co nakonec řeknou: „Vědcové naši! Dík. My to přebíráme. Ve vší úctě. O dílo se víc nestarejte, armáda už se postará.“ Najinak končí Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy, avšak Nolan má k této Spielbergově pohádce na míle daleko. Navíc… Oppenheimer má ve finále slyšení u Trumana, který vypadá sympaticky, ale vědcova nota se mu nezajídá. Jinými slovy mu proto poví: „Nebrečte, vy jste bombu jen vynašel; to já ji shodil.“ Stranou: „Už mně sem toho uplakánka nikdy nepouštějte.“
A ještě více deptá sledovat jiné politiky v momentech, když vytipovávají vhodná japonská města jako cíle. Kjóto má štísko. Ze seznamu je předem vyškrtnuto i proto, že je kulturní a jistý politik tam trávil překrásné líbánky. Dotyčný se při té zmínce před ostatními klidně zasměje. Připomeňme, že výbuchy zabily minimálně 220 000 lidí, byť je jasné, že zachránily život mnoha Američanů, mj. letců, a přiměly Japonsko ke kapitulaci.
J. Robert Oppenheimer (1904–1967) byl americký jaderný fyzik židovského původu, Studoval na Harvardu, v Cambridge i v předválečném Německu, mj. měl i obrovský talent na jazyky. Roku 1937 (a to zmíněno naopak není) dědil značný majetek po otci-obchodníkovi, jenž emigroval z Německa již roku 1888. Od roku 1938 byl Oppenheimer profesor Kalifornské univerzity a za války se dostal do Akademie věd. Jeho milenka Jean Tatlocková byla komunistka, ale on si vzal roku 1940 raději bioložkou Katherine Pueningovou. Obě děti, které se jim narodily, jsou, což dodávám čistě mimochodem, ve filmu předváděny pouze jako „fakani“ k nevydržení.
Za mccarthismu byl pak Oppenheimer obviněn ze špionáže pro Rusko, ale zastal se jej mj. senátor Kennedy. Ten jej taky – po svém zvolení prezidentem – rehabilitoval udělením Fermiho ceny. Ano, ano: stvoření zbraně hromadného ničení je bezesporu jedním z nejzávažnějších témat, ale váhal bych, nakolik zábavně je filmovatelné, aniž bychom přišli pro dobrotu na žebrotu. Nolan neváhal a s problémem se popral. Všemožně a účinně využívá narativní experimenty i běžnější postupy, kdy je třeba vrstva filmu – kvůli odlišení časových rovin – jen černobílá. Toto režijní úsilí není takřka znát, i když je pravda, že velmi rychlý střih zůstane zběsilým střihem, i když umí být vysoce funkční. Také stálé skoky časem dopředu a dozadu zůstanou skoky časem a ničím se to zamazat nedá. Tady ale připomeňme, že Nolan kdysi natočil jeden film „od konce k začátku“; úspěšně. A Oppenheimerův život svého času zaplnil celý televizní seriál. Co tedy s tím? Neutuchající zásobování informacemi přeruší leda dvě, tři (rovněž funkční) erotické scény a slavná zkouška bomby v Los Alamos. Hudební i další akustické ataky jsou extrémně intenzivní, ale opět pečlivě promyšlené. V sále jsme tak bombardováni všemi způsoby a je k neuvěření, co šlo vykovat z jednoho životopisu a haldy rovnic. Režisér fakticky využívá i snové výjevy a ztvárňuje představy hrdinů. Později vyšetřovaného Oppenheimera tak náhle uvidíme nahého a během sexu s nebohou Tatlockovou, která je později nalezena otrávená ve vaně. Skutečně to byla sebevražda, jak se nám film rozhodl tvrdit? A je tu i další záhada – okolo Alberta Einsteina. Ta je ve finále osvětlena a ono „tajemství u jezírka“ má souvislost s jedním příběhem enormní lidské žárlivosti a politické zlovolnosti. Zatímco vědce, ba i nacistické, líčí film smírně; zatímco vojáky také ještě jakž takž únosně, američtí politici to slízli. Jsou s Kennedyho výjimkou jen pragmatickými padouchy. Nebo to vidíte jinak? Nechť si zhlédnutím Oppenheimera každý udělá vlastní názor, ale já jenom lépe pochopil, kde a proč kvete pletichářství či podlá zrádnost.
A finální poučení? Podle očekávání souvisí s možnou likvidací celé Země, ale je tu ještě jedno poučení intimnější. Jaké? Jestliže kráčejí nějací lidé proti tobě, načež se otočí vítr a oni se stavějí do fronty na omluvy, nedělávají to z lásky. S výjimkami tak jednají pro vlastní dobrý pocit.
Jeden aspekt film podle mě pomíjí. Neukazuje „sestup vědce“ alias momenty, kdy Oppenheimer zvolna přestává být ryzí badatel, zatímco se stává dobrým organizátorem. Jenže to ani natočit nešlo. Nikdo tohle neviděl a nevnímal. Snad ani on sám. Nevím. Ale je zřetelné, že byla bomba kolektivním dílem. Dílem Američanů, Židů i Němců. S nápadem ještě účinnější pumy vodíkové ovšem zřejmě přispěl výhradně Edward Teller (1908–2003), původem maďarský Žid.
Nolan už natočil větší zapeklitosti než tohle, ba daleko větší. Tenet o cestování proti proudu času, kde je osobnost Roberta Oppenheimera zmíněna. Počátek o koordinovaném vstupování do snů. I Dunkerk byl specifické filmařovo cvičení: v prostoupení sledujeme, co se děje v řádu minut, současně v řádu hodin a ještě i v řádech týdnů a dní. A ostatní Nolanovy bijáky? Trilogie o Batmanovi je podle mě přehnaně defétistická. Až se takřka nedivím, že uvedení jednoho dílu provázel odporný masakr přímo v biografu (byť byl pachatelem pěkný mešuge). A film Dokonalý trik?
Dlouho zůstal nejoblíbenějším filmem mého syna. I já naň tudíž posléze koukl. A podruhé. Nakonec jsem se syna kapitulantsky zeptal, jaké má tento kouzelnický příběh vlastně vysvětlení. Řekl mi to a já: „Aha. A tak.“ A to nesvědčí o neprůhlednosti onoho filmového díla, jen o mých hranicích. Nebo jsem byl roztěkaný. Dodejme, že v tomhle výtvoru ukrutně řádí i sám Nikola Tesla. O dalším Nolanově „zářezu“ Interstellar jsem už psal nadšenou recenzi a líbí se mi, že jde o skloubení duchařského hororu s nekonečným, ano, takřka nekonečným letem do dálav kosmu. Otec musí na léta a léta opustit dceru a… Neviděl jsem jen první Nolanův film Sledování, ale i ten má dobrá hodnocení. A jádro aktuální výpovědi o projektu z Alamos? To JÁDRO má efektní aspekt. Zarazil mě už v dětství. A dotkl se mě. Silně. Když jsem o pokusu s bombou prvně četl, hrozně mě zarazila vylíčená reakce lidí na dějinně první hřib. O mužích explozi přihlížejících jsem zvěděl toto: Objímali se a jásali. Jak jsem byl zrovna v pubertě, připadala mi to nadšení o tu pubertu překvapivější a jaksi provokativnější. Na stroji jsem zrovna vyťukával (v patnácti) jakýsi dětinský „román“ o hodných hrdinech a zlých zločincích a všichni zde putovali světem a pouštěmi a ti zločinci udělali (také) zkoušku bomby, a když vyšla, tak se rovněž objímali. Popsal jsem onu radost. Ale toho si všimněte, že u mě tak reagovali zločinci. Dokonce ani uhranut scénou, o které jsem se dočetl, jsem do oněch rolí radostných lidí nedokázal obsadit vědce. Přišlo mi to nemyslitelné. V Nolanově filmu se ale skutečně objímají a to odráží historickou pravdu. Nakonec není tak nepochopitelná. Projekt byl strašně drahý a hrozilo, že něco selže. Byli tlačeni časem. Mohli prohrát vše. A jednalo se samozřejmě o zcela první, uvědomme si to, o úplně první pokus. Kdo z nich opravdu čekal, že bomby dopadnou na Hirošimu a Nagasaki?
Dobrá. Jenže v Nolanově filmu následuje další, obdobná scéna, kde se už obyčejnější Američané upřímně radují z likvidace Hirošimy. A tento mrazivý moment režisér pouze zvýraznil dalšími snovými zásahy do vizuálu.
Kdo dostane za tento film Oscara? Minimálně Richard Downey junior, skutečný herecký génius. Dostal velkou šanci a proměnil ji. A bezesporu přitom vytvořil obdobu figury, kterou je ve slavném Formanově AMADEOVI zhrzený Sallieri.
Oppenheimer. USA 2023. Scénář a režie Christopher Nolan podle knih Kaie Birda a Martina Sherwina. Hudba Ludwig Göransson. Kamera Hoyte van Hoytema. V titulní roli Cillian Murphy jako J. Robert Oppenhaimer: herec vystupuje už v šestém Nolanově filmu. Dále hrají Matt Damon, Robert Downey Jr., Kenneth Branagh, Gary Oldman, Emily Bluntová, Florence Pughová, Matthew Modine, Rami Malek a další. Čas: 3 hodiny.