MILAN BLAHYNKA
U vědomí, že se ke stáru vracíme rádi k láskám svého mládí, nemůže překvapit, že Ivan Wernisch nyní uspořádal výbor z veršů a básní v próze JSI JAKO CAŘIHRAD SKRYTÝ V HEDVÁBÍ (Jakub Hlaváček-Malvern, Praha 2022; obálka, grafická úprava a sazba studio Lacerta, 172 s.).
Když jsem psal do modrého Slovníku českých spisovatelů (1964) heslo Ivan Wernisch, byl jsem tak přesvědčený, že jméno básníka jeho učednických a prvních tovaryšských let je z mé charakteristiky jeho veršů tak evidentní, že je nemusím a vlastně ani nemohu napsat, abych nepodráždil averzi, v nastupující Wernischově generaci tehdy propuklou.
Ano, výbor Jsi jako Cařihrad…, nazvaný podle verše ze sbírky Blíženci, má v podtitulu Básně Vítězslava Nezvala. Ano, VÍTĚZSLAV NEZVAL je pro básníka Ivana Wernische už hoden výboru ze svých veršů a básnických próz, k nimž řadí (nikoli neprávem) i Čistou práci z Falešného mariáše (1925), z knížky esejistických definic jeho poetiky.
Do svého výboru volil Wernisch verše i básně v próze tak, že bych je nevybíral jinak, ostatně se můj výběr do několika výborů, které jsem uspořádal, kryje v mnoha číslech s jeho, až na Wernischovo vymezení výběru veršů roky 1924-1958 a básní v próze 1925-1940.
Je mi trochu líto, že „malá ukázka z Nezvalova velkého básnického díla“ (tu cituju Editorovu poznámku) se omezila jen na avantgardní – v podstatě poetistickou a surrealistickou část – „velkého básnického díla“, a básníka Wernische neoslovil žádný verš z podivuhodné prvotiny Most a žádný ze sbírek Křídla, Chrpy a města a Nedokončená, jako by v nich už nebyl velký básník, protože v nich avantgardní ráz jeho poezie nebije do očí; a jako by verše z té doby (převzaté z jejich publikace v Básních denního světla a měsíčního svitu, v Básních všedního dne, v Nezařazených a Pozůstalých básních – v Díle VN sv. IV, XII, XXXIV a XXXVII, 1951, 1962, 1988 a 1990 – byly toliko drobty, publikované jen v pomlouvaném neuzavřeném souborném Díle VN, zatímco „oficiální“ básník se k nim nehlásil. To pravda není. Do „oficiálních“ sbírek se prostě nevešly (tak jako se množství znamenitých básní do sbírek nevešlo už ve třicátých letech), a sbírka Nedokončená by vypadala jinak, kdyby měl Nezval štěstí a dopsal ji včetně svého snad posledního čtyřverší: „Řekla k němu, blízká a šakal: / Už brzy, už brzy! / A Kristus pro něho plakal / krvavé slzy“.
Wernisch ve své Editorově poznámce píše, že o Nezvalově „dobrém a ničemném géniu už dávno bylo nažvaněno víc než dost“, s čímž nelze než souhlasit, leč pominutí posledních dvou sbírek a třetí uspořádané básníkovým přítelem budí dojem, že jde o knihy záměrně pominuté, protože psané ničemným géniem básníka kleslého na úroveň oficiálního veršotepce.
Dokazují to snad verše obdivu ke Gottwaldovi a vděku Stalinovi a Sovětskému svazu? Takové psali i velcí básničtí Nezvalovi protichůdci, Halas o Gottwaldovi, Biebl o Stalinovi, Holan o Sovětech. Psal VN gratulační verše V. Kopeckému, Štollovi, Taufrovi? Nepoděkovat jim, že nad ním drželi ochrannou ruku, když byl na něho uspořádán „parforsní hon“ (jak to nazval v Manifestu Vítězslavu Nezvalovi Konstantin Biebl) jako na básníka „cizího dnešku“ po únoru 1948? A Nezvalova averze a odvážné výroky proti ždanovovskému socialistickému realismu svědčí snad o nějaké ničemnosti?
Množství svědectví o Nezvalových skutcích na obranu poezie i jednotlivých básníků, kteří se octli v oficiální nemilosti nebo dokonce v kriminále, vylučuje osočování básníkova génia.
Lze jen uvítat, že výbor Jsi jako Cařihrad skrytý v hedvábí přinejmenším nepřímo přispívá k poznání, že básníkův génius nebyl v ničem ničemný a zmínka o géniu dobrém i ničemném se vetřela co pouhé a už zbytečné reziduum po dávné a dlouho nekorigované generační nechuti k velkému básníku.