KAREL SÝS
Praha byla v prvním desetiletí 20. století jedno velké staveniště. To podporovalo i pohled do minulosti ukryté pod zemí. Narazit dnes, v r. 2024, při kopání základů na pravěké sídliště, nebo jen na pouhou kost, je holé neštěstí. Tenkrát však ještě prakticky žádná zákonná omezení neexistovala a tak mohl Eduard Štorch, mladý nadšený učitel, „vzrušován objevy, které rozrůstající se město nabízelo skoro na každém kroku, chodit kolem Prahy s rýčkem a dloubat do země, aby mu vydala svědectví.“
Jako Foglar o třicet let později založil čtenářské kluby a uvedl do života Rychlé šípy, měl i Štorch své dětské spolupracovníky, party mladých zapálených objevitelů. Vydával jim obdobné příkazy: „Projdi cihelny a vypátrej, zda-li se tam nenalézají kosti diluviálních zvířat“, „Vyryj do kosti podobu mamuta“, „Zkus setkati kousek látky“, „Zkus prožít půl dne v odloučenosti od lidí“…
Zachovala se fotografie jeho libeňské dětské „tlupy hledačů diluviálního člověka“, postrach všech libeňských, kobyliských, proseckých, ďáblických a hloubětínských pískoven a cihelen.
Mladí výzkumníci zažili bezpochyby úžasné věci – například Štorchem tolik ceněný senzační nález údajně diluviální kostry – tzv. kobyliského člověka – nesli začerstva po vykopání do jeho bytu v Libni čp. 811. Stalo se tak někdy v r. 1905 v Kobylisích na tzv. Ženíškově poli za kovárnou čp. 42 – první úplná paleolitická kostra v Čechách! Co na tom, že se Štorch zřejmě mýlil; kdo by netoužil být aspoň na okamžik v kůži těch chlapců! A stejně jako byla objevena jména předobrazů Rychlých šípů, známe dnes i jména devíti malých dělníčků vědy: Chládek Rudolf, Ježek Jeník, Landa Emil, Lédl Karel, Hrubý Václav, Ptáček Rudolf, Trejbal Antonín, Herink Václav, Šípek Antonín.
A stejně jako Foglar i Štorch spoluprožil vše, o čem psal: „Měl-li jsem psát o primitivním životě, tak jsem si zkusil i primitivně na čas žít. Po týdny jsem noclehoval v lese, jindy jsem se se svou ženou usadil na několik dní v jeskyni v nádherném Kokořínském údolí. Zkoušel jsem roznítit oheň vrtěním dřeva, štípat pazourky, uhlazovat ostří kamenů, péci na rožni, zhotovit luk i šípy, uhníst z hlíny misky apod.“ Štorchův „ohňostroj a vrtač kamenů (ruční nebozez ohňový), učebná pomůcka k rozněcování ohně vrtáním, přístroj velmi jednoduchý, pevný a trvanlivý, s nímž každý devítiletý hoch dovede bez učení zacházet“, jenž vznikl po konzultacích s cestovatelem A. V. Fričem, je dodnes k vidění v libereckém muzeu.
Prostě dělal všecko to, co se dnes dělá taky, jenže s nejmodernějším vybavením v zázemí, za velké peníze a pro potěšení snobů.
Uvažme ten zázrak, že v Praze, moderním velkoměstě, v r. 1906, bylo možné zažít toto: „Nad Bulovkou našel jsem s hochy v zemi celého mamuta. Dobyli jsme půl dlouhého klu a nohu; je to uloženo v kabinetě měšťanské školy na Karlově. Ostatek kostry jsme již nemohli vykopat, neboť ležela v hlubokém kanalisačním průkopu, který bylo nutno zasypat. A tak mamutí kostra odpočívá na tom místě až podnes.“ To byl impuls k napsání Lovců mamutů, jedné z nejúspěšnějších knih pro děti i ve světovém měřítku. A snad i dnes nás může vzrušovat fakt, že pod tenkou slupkou novodobé Prahy jsou skryty vrstvy pokladů, o nichž ani nesníme.
Eduard Štorch se v pravěku pohyboval jako doma po zahradě. Jeho fantazie neznala mezí. Jako Verne hleděl daleko kupředu, hleděl pražský kantor daleko dozadu. Bylo mu tedy zhola jedno, že za časů jeho pravěkých hrdinů tekla Vltava – ó, hrůzo! – ulicí Rudé armády, dnes ovšem Klapkovou a Zenklovou. Budoucnost viděl zakódovanou v genech pralidí. Přítelovu pětiletou Přibičku Chmelařovou umístil s pražským smyslem pro nedefinovanou nadrealitu dosud čekající na definici do třítisícileté zásobnice na obilí. Mikoláše Alše, uvyklého nejdál na husity, přinutil namalovat mamuty, kteří pak sloužili za vzor dalším ilustrátorům, než jejich podobu na věčné časy ustálil Zdeněk Burian. Knihu Praha v době kamenné (vydanou v r. 1910) doplnil dokonce mapkou, v níž se suverenitou velmože rozdělil pražskou kotlinu mezi jednotlivé kmeny.
Se vzácnou jasnozřivostí nechal jednat postavy na půdorysu Prahy počátku 20. století, v lokalitách opatřených moderními názvy. Tlupy pralidí postupovaly „od Hloubětína podél Rokytky, došli již k nynějším Vysočanům a nyní blíží se od místa, kde je dnes mlýn Podvinný, ke Kolčavce. Již chystali se všichni projíti úžlabinou pod vrchem Hájkem do otvírající se kotliny libeňské…“ Na Vlachovce ubytoval neolitické lovce. Jeho zájmu se nevyhnuly ani Malvazinka, Šalamounka a Cibulka. Na Černé skále, středobodu pravěké Prahy, poručil péci zajatce za laskavého dohledu Mikoláše Alše. Okolí Prahy nechal zarůst pralesem od Vltavy přes Petřín a Bílou horu přes Hostouň ke Kladnu. „Dodnes zbyly z něho ještě lesíky: u smutného kláštera Hvězdy, v Šárce, u Tuchoměřic i u Kladna a za Unhoští. Kdo v tomto lese zabloudil, nedostal se nikdy ven.“
Vše měl sice podloženo vykopávkami, ale bez mistrné interpretace by zůstaly jen hromádkami kamení a organických zbytků bez života. Jeho byt musel vypadat jako kostnice anebo depositář anatomického ústavu, nebo útulek do Prahy zabloudivšího lovce lebek.
Kopal na libeňském Libušáku, kde na sklonku doby kamenné stála kvetoucí osada: „Uprostřed tehdejších polí, asi v rohu nynějších ulic Dalimilovy a Podlipného, kde stojí dům č. 828 zvaný U sedmi skrčenců, stála skupina chaloupek seřazených obloukem k jihu prohnutým, až k hotelu Čechie a odtud k nové dívčí škole. Na tomto místě objevil jsem v letech 1905–1907 a hlavně před vánoci 1906 zbytky po oné osadě, jakož i četné hroby tehdejšího obyvatelstva. Veliké zásluhy o to, aby nálezy byly zachovány, získali si p. V. Kohn, majitel domů, stavitel p. Jos. Fiedler a hotelier p. J. Slaba… Rod Sokolů měl četnou osadu ještě v Kobylisích, zejména v cihelně pana Ženíška (tam já dnes bydlím, pozn. ks), několik chatrčí bylo na Palmovce, v ulici Poděbradově, na Balabence a nahoře u Proseka, v cihelně p. Josefa Porgese. U Bohnic (poblíž bydlel diluviální kritik Milan Jungmann, pozn. ks), Chaber a Přemyšlení usazen byl rod, jehož totemem byla Sluka. Náleželo mu i hradiště Na zámkách (dnes konečná dvěstětřicetšestky, pozn. ks), kdež severští kupci zřídili si obchodní skladiště. Severní svah Ládví držel rod Tetřev, jehož hlavní osada byla v nynějších Ďáblicích, jmenovitě v cihelně pana Battisty (aby to tak byl autor spisku o onanii!, pozn. ks).“
Ostatní rody nalezne zvídavý čtenář na mapce; může si zjistit, na čích kostech jsou postaveny základy jeho domu.
Troufl si i na pravěká jména, ba i na jazyk. Než přišel na libozvučného Kopčema, Nika a Mamutíka, obdařil své hrdiny špatně vyslovitelnými krkolamy – Há-užč, Egy-užč, nebo se nechal unést libozvučným zurčením jazyka – Nakivingi, Kibaga, Ma‘anta, Čva… Jiné zas obdařil jmény podle převažující vlastnosti – Prskavý Bobr, Sokolí Oko, Jasnoočko, Podrážděný Medvěd, Klátivec… Jeho dialogy nejsou vystavěny na vodě, vždy se opíral o doložené vzory. Například jeho oblíbeným slovem „zánaka“ volaly na sebe i černoušci v daleké Africe, frekventované „rakšasa“ má původ v bráhmanském názvu pojmenování únosce žen. Odvážil se i na led nejtenčí – pravěkou poezii: Njá – é – va! Hú – keš – keš! Njá – é – va!
Eduard Štorch byl nejen poctivý český učitel, nadaný kromobyčejnou fantazií, ale také zřejmě rád jedl. V knize Praha v době kamenné dokonce zabrousil mezi lidojedy. Vcelku moderní názor měl na kanibalismus, shodný se stanoviskem mnohých etnografů: „Pravda! Děti snědí mrtvoly svých rodičů. Uctívají mrtvého tím, že jej snědí. Mají ošklivost před tím, aby mrtvé tělo žrali červi. A děti své mají prý velice rádi…“
Lidojedská scéna z neolitu se odehrává pod Černou skálou na pražské Košince, ovšem sedm tisíc let proti proudu času. Kantor Štorch se s ukořistěnými zajatci nemazlil. Mikoláš Aleš jeden z obrázků opatřil popiskem „Na Černé skále plál oheň. Pekli tu zajatce.“ (V dalších vydáních autor druhou větu vyškrtl.)
„Vyzvědači na rozkaz náčelníkův došli pro mrtvolu a přivlekli ji k ohni… ,Aj, obětujme ho předkům našim v díky za nás všecky, za muže, za ženy, za dítky i za celý rod!‘ Náčelník vytáhl pazourkový nožík v kostěné násadce, obešel několikrát mrtvolu, kterouž položili na balvan skalní, uklonil se polozapadlému slunci a Veliké Vodě a vyřízl z těla srdce. Očistil je a krájel na kousky. Sám požil a dával i všem přítomným mužům a chlapcům. ,Nechť síla a srdnatost vstoupí do vás!‘ Potom rozpáral tělo a vnitřnosti dal do ohně.“
Namítnete, že to není čistý kanibalismus, nýbrž rituál. Snad Štorch nechtěl svému bydlišti udělat ještě větší ostudu.
Časově události datuje mlhavě: „Uplynulo opět sto let, snad tisíc let – kdož může říci?“
Od stránky 87 už blízko jeho budoucího bydliště – nad Rokytkou – pralidé provozují jakés takés zemědělství. Ženy už tu vysévají do rýh vyrytých přiostřenými holemi důlky semena.
„Na Libušáku bylo polí několik, ale spíše to byly záhony než pole. Na jednom zaseta byla pšenice, na jednom dvojřadý ječmen – na Palmovce už seli také šestiřadý ječmen, ale nejvíce bylo zaseto prosa.“
Je třeba říci, že si Štorch nevymýšlel, v rámci tehdejších možností se opíral o vlastní výkopy a bádání v letech 1905 až 1907. Neodolatelným kouzlem působí jeho pečlivá topografie: „Asi v rohu nynější ulice Dalimilovy a Podlipného, kde stojí dům č. 828 zvaný U sedmi skrčenců, stála skupina chaloupek seřazených obloukem k jihu prohnutým, až k hotelu Čechie a odtud k dívčí škole.“
Zachovala se fotografie jeho libeňské dětské „tlupy hledačů diluviálního člověka“, postrach všech libeňských, kobyliských, proseckých, ďáblických a hloubětínských pískoven a cihelen.
Mladí výzkumníci zažili bezpochyby úžasné věci. Například Štorchem tolik ceněný senzační nález údajně diluviální kostry – tzv. kobyliského člověka – nesli začerstva po vykopání do jeho bytu v Libni čp. 811. Stalo se tak někdy v r. 1905 v Kobylisích na tzv. Ženíškově poli za kovárnou čp. 42 – první úplná paleolitická kostra v Čechách! Co na tom, že se Štorch zřejmě mýlil; kdo by netoužil být aspoň na okamžik v kůži těch chlapců!
Štorch barvitě vylíčil i pravěký jídelní lístek: „Prchavá Sluka narovnala na zvláštní ohníček několik tuctů oblázků, asi jako vejce velikých. Pak přinesla v košíku z vrbového proutí kusy masa a několik ryb. Každý kousek zabalila do listí. Sotva byla hotova, dříví v ohni zatím už shořelo; kameny byly žhoucí. Prchavá Sluka rozestřela pak část žhavých kamenů vedle dohořívajícího ohníčku, nakladla na ně zelené balíčky a přikryla je ostatními kameny. Všecko to pak zasypala zemí, aby ani pára neunikala. Za čtvrt hodiny bude maso výtečně upečeno.“
V Praze 8 už tehdy znali i chléb. „Byl sice tvrdý a často skřípal mezi zuby, ale výživný byl a všem chutnal.“ Štorch nabízí i pravěký recept: „Ženy rozemlely zrní a k mouce přidaly vlažné vody. Na pět hrnců mouky spotřebovaly tři hrnce vody. Pak ještě přidaly trochu kvásku, to jest kousek těsta, které zbylo od minulého pečení. V čistém dolíku v zemi těsto uhnětly a pak přikryly kožemi. Těsto brzy počalo kvasit a kynulo. Ženy vyválely z něho bochánky a nechaly je dokynout. Zatím děti vytopily pec; byla to díra v zemi. Suchým smolnatým dřívím přikládaly, až byla pec rozpálena; pak oheň vyhrabaly a popel vymetly. Dívky ještě přetřely bochníčky po vrchu vodou, aby nepukaly, a sázely je do připravené pece.“
Recept je bohužel genderově nevyvážený. Štorch tento prohřešek ještě dorazil: „Muži běhali kolem; měli plné hlavy starostí, aby nic nezapomněli vzíti s sebou na dalekou cestu.“
Možná ani Štorch nevěděl, že chléb znali nejen v Libni a Kobylisích, nýbrž již v Egyptě, kde chléb spolu s pórkem, česnekem a cibulí představoval hlavní potravinu stavitelů pyramid, myšleno samozřejmě dělníky.