VLADIMÍR SLOBODZIAN

Stačí jen vyslovit dvě slova: Lovci mamutů. Ozvěnou zní Eduard Štorch. Dávný příběh našich prapředků věrně popsaný spisovatelem, jenž však měl přímo renesanční rozměr. Byť se narodil o několik století později. Máme ho zafixovaného jako tvůrce poutavého čtení o pravěkých lidech, ale Štorch byl především vynikajícím pedagogem, jenž svými myšlenkami předběhl dobu o několik desetiletí. Protože jeho zájem o dobu pravěku byl mimořádný, tak proslul i jako amatérský archeolog a zanechal nám spoustu nálezů.

Na svět přišel 10. dubna 1878 v Ostroměři, sedm kilometrů západně od Hořic v okrese Jičínském. Pro zajímavost, v obci s asi 1300 obyvateli se narodili mj. další velikáni naší kultury – režisér Karel Zeman a loutkař Matěj Kopecký. Byl druhým synem otce Vojtěcha a matky Anny. V Ostroměři však mladá léta neprožil, protože Štorchovi se v jeho šesti letech odstěhovali do Všestar a potom do Studánek. Do základní školy chodil malý Eda v Radimi u Jičína a Josefově. Na roky v Josefově u Jaroměře (pevnostní město) později vzpomínal jako na své skutečné šťastné mládí. Na reálku v roce 1889 už musel do Hradce Králové. V základní škole si oblíbil knihy, zato na reálce mu nešlo kreslení a němčina. Přesto se rozhodl ve svých 15 letech stát se učitelem a prý za jeho rozhodnutím stál příklad oblíbeného třídního učitele a matematikáře Vaněčka, který si s žáky rád povídal o životě a pořádal výlety do přírody. „Pan Vaněček byl muž, jakých bylo málo. Ve svém oboru vynikající (byl matematik), zkoušíval nás sice přísně, ale se stálou mírností. Mimo vyučování se s námi bavil nenuceně a byl naším upřímným přítelem. Rádi chodili jsme s ním vždy na konci školního roku na výlet, který se nám vždy znamenitě vydařil,“ vzpomínal Štorch po letech na svého třídního. V Hradci tak Eduard pokračoval v dalším studiu na c.k. Českém ústavu ku vzdělávání učitelů. Odmaturoval roku 1897 s vyznamenáním.

Nepohodlný kantor

Ve svých 19 letech se stal učitelem a hned po maturitě učil nejprve ve východních Čechách, od 1. září 1897 coby podučitel na obecné škole v Třebechovicích pod Orebem. S vervou sobě vlastní se pustil do osvětové vlastenecké činnosti, psal do novin, a to nebylo režimu po chuti. Po půl roce byl z Třebechovic přeložen do Lhoty Malšové a později do Dobré Vody. Úřady si pochopitelně všimly jeho řeči na sjezdu Pokrokové strany, kde mluvil o významu učitelského stavu (1898). Na Husovo výročí 5. července 1899 hovořil u památníku Jana Husa v Hořicích. Za to si vysloužil propuštění z učitelské služby. Ke kantořině se vrátil v severních Čechách na Mostecku, nejprve učil v Hostomicích u Bíliny a poté v Mostě. Zde, ve zcela jiném prostředí, chudém kraji, špatného ovzduší z dolů a chybějící práce, se setkal se zanedbanou mládeží. Postupem času Štorch jako přemýšlivý pedagog dospěl k názoru, že je třeba mládeži žijící v podobných poměrech pomoci, ne je jen trestat bitím za kouření, podvádění, krádeže. Přišel s myšlenkou umožnit problémové mládeži pohyb a aktivitu. Začal chodit s dětmi na vycházky do přírody na čerstvý vzduch. V roce 1902 napsal v časopise Naše doba studii, podle níž 12 % dětí spí na zemi, 14–18 % žáků nesnídá a 14–50 % žáků neobědvá a většina žáků bydlí v místnosti obydlené velkým počtem lidí, 5 až 14, často spolu s nemocnými. Proto začal s dětmi besedovat o jejich problémech a utvrdil se v názoru, že rakouský systém vzdělávání je zaměřen jen na mechanickou paměť, biflování a už vůbec nerozvíjí pozorování, obsahovou paměť a nepěstuje v dětech vůli něčeho dosáhnout. Jeho stálá kritika školských poměrů však způsobila, že byl donucen Mostecko opustit. V roce 1903 přesídlil s manželkou do Prahy, složil úspěšně zkoušku o způsobilosti učit na měšťanských školách. Nejprve v Libni, o čtyři roky později v Bubnech a také v měšťanské chlapecké škole v Jindřišské ulici. Protože v té době již byl členem sociální demokracie a nadále se angažoval v osvětové činnosti, nedostal učitelskou definitivu. Té se dočkal až v ČSR roku 1930.

Skaut Sachem

Také Štorch musel obléknout rakouskou uniformu v roce 1914, měl však to štěstí, že ho přidělili na rentgen v nemocnici v Karlíně jako pracovníka Červeného kříže. Když císaři pánu už docházel lidský materiál na frontě, došlo i na Štorcha. V posledním roce válečné anabáze utekl z transportu, který směřoval na lidská jatka, schovával se v Jedličkově ústavu na Vyšehradě. Zde se dožil konce války.

Vzápětí se z něj stal fotograf Jedličkova ústavu už jako občan svobodné Československé republiky. Brzy po válce a fotografické epizodě v Jedličkárně vyhrál konkurz na ředitele Dětské ústřední útulny v Praze. Bohužel velmi zklamán přístupem úřadů dal brzy výpověď, odjel na Slovensko a stal se zástupcem školního inspektora pro Bratislavu a Malacky. Už v průběhu války byl v roce 1916 zvolen vedoucím společnosti Přátelé skautingu a rozvoj tohoto hnutí podporoval také při svém slovenském angažmá.

Jako pedagog měl velmi blízký vztah k dětem, přestože se svou ženou Boženou (rozenou Vávrovou, svatba roku 1907) děti neměli. Snad o to více tíhnul k světu mládí a přírody. Skaut s přezdívkou Sachem už navždy bude zapsán ve skautském hnutí jako zakladatel a provozovatel Dětské farmy.

Na Libeňském ostrově osm let (1926 – 1934) působil unikátní projekt pro mládež. Když vyučoval na měšťance v Jindřišské, tak si umanul najít vhodný pozemek v Praze na vyučování v přírodě. Ve své knize Dětská farma píše: „V Praze to není úkol snadný. Nicméně podařil se mi nad všecko očekávání. Objevil jsem Libeňský ostrov, krásný a skoro opuštěný a na něm vše, čeho jsme si mohli přáti: lučiny, stromy, písek, koupání!… Na jaře 1925 najal jsem od Zemské správy politické travnaté pobřeží podél Staré plavby ve výměře více než padesáti arů a dal jsem je k dispozici žactvu naší školy. Bylo tu pěkné travnaté hřiště a koupaliště. Hoši si hned robili v křovinách primitivní chýše a zařizovali si tábor.“

V Dětské farmě se vyučovalo třikrát týdně. Žáci se stali kutily, stavbaři, pěstovali ovoce a zeleninu a trávili zde volný čas. Byl propagátorem tzv. hnutí dobrožilství (eubiotiky), zdravý a přírodní životní styl, a sám svým životem tyto ideje naplňoval. Provoz farmy Štorch financoval ze svých prostředků, dostával rovněž finanční pomoc od prezidenta Masaryka, který farmu osobně navštívil. Věnoval jí ohromné úsilí, které se projevilo na jeho zdraví. Po dvou letech činnosti se na čas duševně zhroutil. Velkou ránu mu zasadily úřady, když mu v roce 1934 nebyla prodloužena nájemní smlouva. Důvodem bylo, že Ředitelství pro stavbu vodních cest slíbilo pozemek pronajmout Ústavu pro tělocvik a sport při UK a Štorchovi hrozili z ředitelství, že musí místo uvolnit do posledního prosince 1934, jinak bude násilím vyklizeno. Štorch si tehdy posteskl: „Dětská farma padla. Mně ji vyrvali, a sami nic nesvedli!“

Lyžařské kurzy a zájezdy

Průkopníku Štorchovi patří primát v tom, že jako první uspořádal lyžařský kurs pro pražskou mládež, a to ve školním roce 1922/23. Premiérového ročníku se zúčastnilo 45 dětí, o rok později již přes stovku a šestý kurz již měl skoro 400 účastníků. Pořádal je až do svého nešťastného zranění na Silvestra 1935 a co do rozsahu byly největší v Československu. Nemajetným dětem platil kurzy sám, získával sponzory a levné ubytování a zajistil, že od ledna 1926 přispívalo mladým lyžařům ministerstvo školství. Organizoval i ozdravné zájezdy dětí k moři do Jugoslávie. Zvláště se mu podařilo navázat několikaletou spolupráci s Markem Vekaričem v Orebiči.

Nový domov v Lobči

V roce 1933 koupil v obci Lobeč u Mšena na Mělnicku rekreační domek (obrovská dřevěná chata), kde od této chvíle trávil většinu víkendů. Bylo to v krajině mládí jeho ženy a na pozemku majitele zdejšího panství Josefa Šimonka, jednoho z ředitelů Škodových závodů v Plzni. Dřevostavba s kamennou podezdívkou se nachází kousek nad místním hřbitovem a nedaleko silnice do Nosálova, s krásným výhledem na obec Libovice, rodiště jeho ženy Boženy. Ke svému velkému překvapení v Lobči a okolí objevil jako amatérský archeolog vzácná naleziště pravěké civilizace. Hodně času trávil v místech, kde byly objeveny pozůstatky osídlení z mladší doby kamenné. Věnoval se vykopávkám a nashromáždil kolem 15 tisíc archeologických nálezů. „Mně osobně dal Lobeč osud do vínku. Když jsem tu na Pustém vrchu zbudoval roku 1934 letní chatu pro pensijní odpočinek v rodném kraji své ženy, netušil jsem, že se ocitám uprostřed velikého pravěkého sídliště. Na každém kroku okolo chaty nacházel jsem množství archeologických památek a z okna jsem se díval na pozemky, do nichž tisíciletí vepsala své dějiny.“ Praktická archeologie poskytla Štorchovi námět k jeho knize Minehava, kde vylíčil život dávných obyvatel těchto končin, kteří si říkali Sokolové a sídlili na Pustém vrchu.

Plodný literát

Mezi první ucelená díla patří Počátky života pozemského (1908), Původ náboženství (1909), Praha v době kamenné (1910), Život v pravěku (1912) a Praha v pravěku (1916). Postupně popsal život obyvatel našeho území od konce starší doby kamenné přes dobu bronzovou a železnou, markomanské, avarské a velkomoravské období až do začátku budování přemyslovského státu v 10. století. Člověk diluviální je vlastně povídka vydaná pro mládež, ale i učitele. Vydání určené pedagogům obsahuje směrnice pro reformu školního dějepisu. Rozpracováním původního textu přišla na světlo světa nejznámnější Štorchova kniha Lovci mamutů (1918). K ní se připojovaly další povídky (V lovecké tlupě, Lovci sobů a mamutů, Věstonická Venuše). Roku 1937 pak vznikla téměř definitivní verze Lovců mamutů, v pořadí již páté vydání. Rok po skončení druhé světové války pak cyklus završuje povídka Lovci mamutů na Bílé skále.

Příběhy z doby před 30 tisíci lety na konci starší doby kamenné doplňují díla odehrávající se v mladší době kamenné: Čarodějův účedník (1910), Osada Havranů (1930), U veliké řeky (1932) a Minehava (1950). Štorch se věnoval i době bronzové (Bronzový poklad, Voláni rodu, V šeru dávných věků, Hrdinská pouť) a železné (Zlomený meč, Hrdina Nik). Markomanský král Marobud ožívá v románu Zlomený meč (1932), období nájezdu kočovných Avarů popisuje v knize Bohatýr Vratislav (1917). Kniha Libuše a Přemysl (1918) už svým názvem napovídá, o kterém údobí našich dějin píše. Román Zastavený příval (1940) je zasazen do kraje kolem Lobče pod Vrátenskou horou, kde pšovský kníže Běch dokázal čelit vpádu franckého krále Karla Velikého do naší země roku 805 n. l. Významná díla jsou rovněž O Děvín a Velehrad (1939) a Meč proti meči (1947). První kniha řeší vlivy západní a východní v období Velkomoravské říše a druhé dílo se zabývá střetem německé orientace krále Václava a slovanské duše jeho bratra Boleslava. Nejpodařenější díla Štorchova jsou právě základem naší literatury pro děti a mládež. Zfilmování se dočkaly např. Osada Havranů, U veliké řeky a Minehava.

Rány osudu

Penzijní roky prožil především v Lobči, kde ani na chvíli nezahálel, psal a prováděl archeologické výzkumy na Pustém vrchu. Po duševní vyčerpanosti v roce 1928 ho postihla ještě v roce 1935 nehoda na lyžařském kurzu u Bodenvísek, když jeho a dvě děti z kurzu porazil německý lyžař z Brna Gerhard Schwarz a způsobil jim vážná poranění nohou. V polovině roku 1937 bylo vyhověno Štorchově žádosti o předčasný důchod a v lednu roku 1939 se stal definitivně penzistou. Za necelý rok, o vánocích už válečného roku 1940 po nehodě oslepl na pravé oko. Přesto nepřestal se psaním, i když do konce války žádnou publikaci nevydal. Manželka Božena na tom zdravotně nebyla také dobře, po operaci v roce 1949 byla upoutána na invalidní vozík a odkázána na jeho pomoc. Nový režim mu nepochopitelně sebral jeho dům v Lobči a polovinu bytu v Praze. Své sbírky, korespondenci a archiv tak nabídl Vlastivědnému muzeu v Hořicích. Archeologické sbírky prodal nerad v roce 1926 Národnímu muzeu, aby mohl financovat Dětskou farmu. Ačkoliv Eduard Štorch zemřel 25. června 1956 v Praze, přál si, aby jeho ostatky byly uloženy na hřbitově v Lobči.

Muzea E. Štorcha jsou zřízena v Lobči a Ostroměři.