KAREL SÝS

Jakýsi Artur Marek v Přítomnosti č. 19 ze 17. 5. 1928 v článku Inteligent na vojně se obul i do Nezvala:

„Inteligent se uchází především o klasifikaci C, která zjišťuje velkou vadu fysickou a otvírá bránu z vojny do civilu. Také duševní vady dovolují odložit navždy uniformu. Nedosahuje se toho jen námahou na vojenském psychiatrickém oddělení, anebo šestinedělní exhibicí na pověstné Magorce v pražské divisní nemocnici: básník Vítězslav Nezval docílil C jako ‚duševně méněcenný‘. Poznamenávám pro historii. Není pochyby, že z vojenského stanoviska je citovaná klasifikace správná. Ale neplatí jen o Nezvalovi a básnickém plemeni. Platí více nebo méně o každém inteligentu.“

Sám Nezval se svou touhou zbavit se vojenského drilu však nijak netajil. V jeho vzpomínkové knize Z mého života čteme:

„Na podzim roku 1926 jsem konečně musel přestat s odkládáním své vojenské prezenční služby a narukoval jsem do Brna. Bylo zoufalé, když člověk, jehož život byla svoboda sama, měl si zvykat na kasárenský pořádek, zvláště když už byl nucen sloužit nějaký ten měsíc za Rakouska. Jedinou útěchu v Brně mně dával Mahen. Vymohl mi, že jsem směl odcházet navečer z kasáren, a dělal všecko možné, aby mě pustili. Když se mi podařilo navždy rozloučit se s vojenským kabátem, měl jsem pocit člověka, který si odpykal trest za všecky své hříchy a může začít nový život. Začal jsem ho.“

Odstěhoval se do pražské Troje, bydlel na adrese Nová Troja čp. 202 a hlášen zde byl od 28. října 1926.

„Nebudu se plaviti přes pramici u Troje, abych vystoupil až k domku ve stráni, jenž mě věznil přes tři léta, abych se nad ním zadíval přes hlohy na Prahu ve chvíli, kdy všecky ženy stelou postele a kdy v jejich plotnách zaplápolala první tříska.“ Pražský chodec (1937 – 1938)

V Troji mimo jiné daroval české kultuře skvělý překlad Poeova Havrana. Co daroval české kultuře autor nactiutrhačného článku, není známo.

---

Rudý večerník

V sobotu 25. 8. 1928, po konfiskaci druhé, opravené vydání

Nestálo jim za to zachránit mladý život.

Tonoucí dívka vylovena a zemřela bez pomoci po půl hodině. Policie je „neinformována“? Policejní ředitelství pořádá kursy v útočení proti demonstrantům – nemohlo by uspořádat také kursy první pomoci?

Policejní korespondence rozesílá tuto zprávu: „Včera po 8. hod. več. skočila neznámá žena v sebevražedném úmyslu poblíže mostu na Pelc-Tyrolku do Vltavy. Hlídka stráže bezpečnosti za pomoci převozníka Karla Holase a dělníka Jana Zity z Prahy VII, čp. 955 vytáhla nešťastnici z vody a zavedeno s ní umělé dýchání. Dostavivší se lékař záchranné stanice dr. Motejl ji ošetřil a převezl na kliku prof. dra Schmidta, kde však skonala. Neznámá jest asi 20letá, vyšší silnější postavy, kulatého obličeje, kaštanových vlasů (mikádo), hnědých očí. Oděna byla v růžové etamínové šaty, růžové kombiné, bílé trikotové spodky a na nohou měla punčochy tělové barvy, černé střevíce zanechala na břehu. Po totožnosti utonulé se pátrá.“

Vypadá to tak smutně: Tonoucí dívka byla vytažena z vody a přes namáhavé záchranné práce zemřela obětavému strážníkovi a lékařským pomocníkům pod rukama. Ale bylo to ještě smutnější: Neboť tonoucí dívka byla vytažena živá a ponechána plnou půlhodinu na břehu bez pomoci. Teprve na zákrok nahodilého svědka celé události strážník zavolal záchrannou stanici, která dívku dovezla do nemocnice. Nyní však bylo již pozdě. Dívka za několik minut zemřela.

Tento nahodilý svědek byl mladý básník Vít. Nezval, který nám poslal toto očité svědectví:

„23. t. m. kolem 9. hodiny večerní jsem se vracel z Prahy do Nové Troje a u holešovického přívozu zároveň se mnou vstoupil do pramice strážník. Byl jsem udiven jeho přítomností, a rozhlížeje se po druhém břehu řeky, spatřil jsem v měsíčním svitu hlouček lidí kolem růžové ležící siluety. Byla to utonulá.

Ležela naznak s pootevřenými ústy a s vysoko poodhrnutými šaty, takže jí bylo viděti nad pleťovými punčochami nahé nohy, a s bílýma rukama, jež byly dosud ohebné, bez onoho voskového a magnesiového světla mrtvých. Ubohá!

Její mladá, sličná tvář, pokrytá slabou modří a slabým ruměncem, tak klidná, se zavřenýma očima, ukazovala na hlubokou mdlobu, avšak srdce jí nebilo.

(Proč nebyla dosud přivolána záchranná stanice? Či se nezúčastnil strážník jejího vylovení, jak tvrdí policejní zpráva?)

Řekli: ‚Je mrtva.‘ – Volal jsem: ‚Žije, zachraňte ji!‘

A kdosi řekl: ‚Vždyť sama skočila do vody, nechte ji!‘ Slyšel jsem také smích.

Bývali by ji nechali na břehu a pak by byli přivolali korbu na mrtvé, starajíce se o prsten na její ruce a o střevíčky!

Přiměl jsem kohosi, aby rozžehl zápalku a spatřili jsme mezi jejími prsty růžové záření!

Teprve potom mi uvěřili, že žije. A několik dělníků zavedlo umělé dýchání.

Žádal jsem strážníka, aby přivolal nejbližšího lékaře.

Řekl: ‚Je to daleko. A kterýpak půjde!‘

Následoval jsem ho v pramici na holešovický břeh k nedaleké továrně. Zvonil jsem na vrátného.

Strážník telefonoval: ‚Vašku, tak vona jeví ještě známky života. Pošlete záchrannou stanici.‘

Užasl jsem. Proč tak neučinil ihned po vylovení?!

Vrátili jsme se. Zatím převezli utonulou k přívozníkově budce. A nyní jsem slyšel hlasy:

‚Vždyť je ještě teplá!‘

Z jejích úst, odkud vyňali jazyk, stékala nyní voda. Teprve teď jí uvolnili prsa a kdosi se pokoušel přetrhnout její kalhotky. Strážník řekl: ‚Však si koupí nové!‘

Pak přijela záchranná stanice s lékařem. Naložili ji. Podle policejní zprávy po injekci projevila známky života. Po několika minutách v nemocnici skonala.

Kdo zavinil, že nebyla přivolána záchranná stanice o 20 minut dříve?

Neměla by býti policie dostatečněji informována o první pomoci v neštěstí a jevit nad umírající alespoň takovou rozhodnost, jako při užívání pendreků o demonstracích?! Slyšel jsem z úst strážníka, když jsem ho přesvědčoval, že dosud nezemřela, strašná slova: ‚Kdo se v tom vyzná?‘ – Později se opravil, že umí zavádět umělé dýchání.

Utonulou křísili dělníci.“

Vítězslav Nezval

Tolik svědectví. „Kdo se v tom vyzná,“ řekl strážník. Ano, věříme, že strážník neměl ani ponětí o první pomoci zraněným nebo tonoucím; a sotva svou vinou. První pomoc neleží vysokému policejnímu aparátu tak na srdci, jako dokonalé ovládání surovostí proti demonstrantům.

---

Jak nad touto příhodou nevzpomenout Nezvalovy básně Neznámá ze Seiny, z níž vyjímáme jedinou sloku:

Mrtvá neznámá ty sestro hvězd a prachu

úsměve jenž skanul‘s do našeho strachu

rci cos viděla v té chladné vteřině

co tě rozněžnilo v noční bařině

Či je nic tak sladké když nás zbaví křídel

nic jež mele čas jak černý mlýnský hřídel

nic jež osvobozuje nás od lásek

nic jež osvobozuje nás od vrásek

rci cos viděla v svém smrtonosném snění

či je nic jen novým zdrojem jenž nás změní?

---

Zazobaní novináři, chtějíce obhájit svoje přisluhovačské honoráře, rádi přisuzovali vlastní jidášské groše jiným:

Humoristické listy 9. 1. 1931 na stránce Kultura v ČSR a jinde:

Vítězslav Nezval, mistr básnický, se rád chlubí nesmírnými honoráři, které prý dostává za své knihy, čímž se stal známý po vlastech českých. I ptal se tuhle známého:

„Kolik bys řekl, že jsem dostal za Posedlost?“

„Nejvýš polovičku,“ děl tázaný.“

Humoristické listy 20. 3. 1931 č. 12 na stránce Kultura v ČSR a jinde:

O Vítězslavu Nezvalovi

I.

Seděli v kavárně Metru naši novomistři. Bavili se a Karel Teige povídá Nezvalovi: „Kdes to chodil včera odpoledne? Viděl jsem tě na nábřeží.“ Na to Nezval, že neví, že by tamtudy šel. A zase se mluvilo. Přišla znenadání řeč o válce; vzpomínalo se, kdo z „velkých“ tam zůstal, kdo se vrátil. Nezval seděl, popíjel už asi šestou velkou černou a zdál se být zabrán do toho vzpomínání. Právě řekl Biebl: „Znal jste někdo malíře P.? Ten taky padl ve válce.“ Nato Vítězslav Nezval jakoby se náhle probral ze vzpomínek, zeptal se vážně: „V kolik hodin to bylo, nevíš!“

II.

Seděli jednou zase všichni pohromadě a nikomu se nechtělo domů. Bylo již dosti pozdě, když se Štyrský zeptal: „Kolik pak už je hodin?“ a Vítězslav Nezval, myslící vždycky napřed, odpověděl na to: „No, to bude jistě víc!“

III.

Seděli v kavárně tři moderní básníci: Seifert, Nezval a básník-malíř Hofmeistr.

Přijde tam za nimi takybásník Konstantin Biebl a povídá:

„Napadá mi pěkné cvičení výřečnosti; říkejte rychle za sebou: Tři syčáci kosatí.“

To nic není, řekli mu. Ale říkej to rychle za sebou: „Biebl, Biebl, Biebl.“

Konstantin Biebl to zkusil, ale vida, co mu z toho vychází, ustal v pokusech.

A anonymní karatel vypotil dokonce „báseň“:

Zvěrokruh

Plno zvěře toulavé

ve svůj kraj jsem sezval,

neuškodí nikomu,

jako že jsem Nezval.

---

Básníkův celoživotní přítel Jiří Svoboda v knize Přítel Vítězslav Nezval (1966) líčí nejedno střetnutí básníka s policií.

„Byl jsem přítomen pražskému soudnímu přelíčení 6. dubna 1925. Víme, že po schůzce u Romana Jakobsona, která končila až příliš nevázaným veselím, byl Nezval na ulici zadržen policisty – rušil noční klid. Když ho chtěl jeden ze strážníků zjistit, vyrazil mu Nezval z ruky služební notes se slovy, která pak byla v protokolu udávána jako hrubá urážka stráže. Nastala rvačka, při níž byli strážníci Nezvalem zraněni… Když jsem pozoroval strážníky a jejich výpovědi – bylo jich víc, nebyli jen dva –, nemohl jsem pochopit, že Nezval pohmoždil tyto atletické hromotluky, ozbrojené k tomu ještě obušky. Byl to silácký výkon, podnícený i Nezvalovou prudkou nenávistí ke strážníkům, známým svou surovou bezohledností. Nezval byl odsouzen na 3 měsíce podmíněně na 3 roky.“

---

Večerní České slovo, 13. 4. 1932

Ze soboty na neděli. Básník a židle v baru s černošskou hudbou. Probuzené svědomí a čin v baru Europa Hallu o čtvrté ráno.

Podle policejní zprávy ztropil v noci ze soboty na neděli, ale až o půl čtvrté hodině ranní 25letý spisovatel Vítězslav Nezval ze Střešovic čp. 716, spolutvůrce známého filmu Ze soboty na neděli, v baru v paláci Fénix na Václavském náměstí velkou výtržnost. Ve stavu, který policejní raport nenazývá nijak střízlivým, počal po pravdě spílat návštěvníkům, že v době, kdy na Mostecku hlad a bída dohání horníky ke stávce, oddávají se nezřízeným pitkám. Když byl napomenut vrátným, počal se s ním prát, škrtil ho a několikrát ho udeřil do obličeje. Pak uchopil židli, hodil ji doprostřed tanečního sálu a křičel, že musí všechno rozsekat. Proto byla přivolána hlídka stráže bezpečnosti, která vzpouzejícího se básníka předvedla na komisařství v Krakovské ulici. Tam měl být zadržený básník podroben výslechu, ale poněvadž jeho rozpoložení by výslech učinilo zmatečním a zbytečným, bylo od něho upuštěno. Byl proto básník ponechán v separaci do vystřízlivění a pak byl administrativně potrestán.

K výtržnosti, kterou ztropil básník Vítězslav Nezval, došlo v přepychovém baru zvaném Europa-Hall, kde je vyvýšený taneční parket a černošská hudba. Drahý bar je ovšem navštěvován jen bohatými lidmi. Přišel tam mezi své, a oni ho nepoznali. V takovém prostředí rodí se totiž akce našich komunistických intelektuálů. Radostné na této neradostné zprávě je jen zjištění, jak dobře se nyní daří alespoň některým našim básníkům.

---

Večerní České slovo, 16. 4. 1932:

Karel Vaněk

Vojevůdci se vzděláním z pražských kaváren a barů. Komunističtí intelektuálové. Z pražských kaváren chtějí dělat hornickou stávku.

Komunistické „Polbýro“ poslalo na sever po vypuknutí hornické stávky učedníky, pro něž jinak nemá zaměstnání: komunistické intelektuály.

Je jisté, že taková stávka, jaká je teď na Mostecku, je věcí celé dělnické třídy a že jsou tu úkazy, pro něž by se mohla stát i věcí celého národa: ba, chválili bychom velmi, kdyby zápasy pracujících rukama byly provázeny interesem a podporou lidí, pracujících hlavou. Intelektuál může vahou svého jména dělníku hodně pomoci; asi tak, jako učený lékař může pomoci nemocnému. Ale operace vyžaduje ruky cvikem jisté, bitva vojevůdců zvyklých na prach, a my jsme s lítostí zjistili, že mladí muži pasovaní „Polbýrem“ na štábní důstojníky armády na severu vychodili kadetku v pražských kavárnách a barech, a horník je pro ně asi takovým zjevem, jako pro nás indická chrámová tanečnice. Slyšeli jsme o ní, že je, víme, že nekouše a že se jí nemusíme bát. Komunističtí intelektuálové Karel Teige a Vítězslav Nezval chtěli něco dělat mezi severočeskými horníky. Teige, vůdce dnešních komunistů, jdoucích do boje s heslem: „My to nikdy nevyhráli, tak nyní na tom nezáleží, když to jednou prohrajem,“ má dobrou kvalifikační vlastnost: On rád řeší problémy, a aby je mohl řešit, tak si je vymýšlí. Nezval je básník. Básník noci. Píše verše, kterým někdy ani sám nerozumí. Hlavní zaměstnání obou: sedí v kavárně. Rodí se jim tam papírové problémy a papírová poesie. Ožívá v nich bohéma. Ne ta stará, hladová, ale bohéma najedená.

A teď, prosím, pár vážných slov: Tito lidé zasahovali agitačně do stávky na severu. Nikdo z nich jakživ dělníka a stávku neviděl a jsou tak lehkomyslní, že se pokoušeli brát její vedení do rukou, které tíhu života ještě nezvedaly. Teige a Nezval radýrují si chyby v plánech a rýmech na papíře; cítí-li aspoň trošku, že chyby udělané ve stávce se radýrovat nedají? Necítí to asi. Jdou do dobrodružství, objevili nový sport. Nejzkušenější vůdcové dělnické třídy musí napínat dnes mozky k prasknutí, má-li dělník v boji s kapitálem zvítězit; a pražští intelektuálové, začínající třídně cítit a myslit tak po páté čtvrtce vína a po třetí hodině v noci, jdou do toho, jako by si šli cvrnknout v kuličky. Mlha před nimi, mlha za nimi; co způsobí, na tom jim nezáleží, oni odpovědní nikomu nejdou.

---

Jiří Svoboda popisuje tuto příhodu poněkud jinak:

„Nezval se právě vrátil z kraje mosteckých horníků a vzrušeně vypravoval podrobnosti o bídném živoření stávkujících. Za nesnesitelných poměrů bojovali horníci stávkou za své právo slušně žít a povolané četnictvo střílelo do jejich řad.

Co se stalo tehdy k ránu v Europe-Hallu? Nezval náhle vzkypěl hněvem, že horníci nemají co jíst, a zde v baru že se utrácí a hýří. Vzpomínám na Nezvalovo vypravování. Náhle prý nemohl jednat jinak, vstal, vystoupil na židli a prohlásil: ‚My zde pijeme a utrácíme a mostečtí a duchcovští horníci a jejich děti mají hlad.‘ ‚Řekl ‚my‘ – sám sebe tedy nevyjímal. A vyzval přítomné hosty, aby každý přispěl na fond stávkujících horníků. To byla ovšem v očích buržoazie agitace a provokace, která musela vyvolat odpor. Byl povolán vrátný. Sráží Nezvala na zem, to si Nezval nenechává líbit, brání se a vrátnému oplácí rány. Je přivolána policie a odvádí Nezvala na komisařství v Krakovské ulici.

Tentokrát si tisk přišel na své. Hýří ironií, poťouchlostí, posměšky a urážkami. Přirozeně, že využívá události i politicky.

Dochovaly se mně dva výstřižky z novin o tomto incidentu. (České slovo jsme citovali výše, ks.)

Druhý z krajinského listu Stráž, třebíčského týdeníku lidové strany z 21. dubna 1932.

Komunistický básník v luxusním baru:

Podle novinové zprávy byl Nezval vrátným jen ‚napomenut‘, pak prý ‚uchopil židli a hodil ji doprostřed tanečního sálu‘. Je to ‚hračkář slov‘, jeho poezie ‚slavičí kokrhání‘.

A dále čteme:

Jak barevně výstižný je tento plastický příběh. Zobrazuje akci komunistického intelektuála v době, kdy hlasatelé ráje červené pěticípé hvězdy štvaním agitují a vhánějí hladové horníky na bodáky. Hlásají vyhlazení buržoazie… Komunisté nebudou spasiteli dělníků a na buržoazii brousí nůž pouze z touhy vlastního požitku…“

---

Julius Firt, ředitel nakladatelské firmy Borový a ředitel koncernu Lidových novin, pozdější emigrant, popisuje v pamětech Knihy a osudy obdobnou scénu, možná i tutéž, jen v jiném prostředí:

„V roce 1932 stávkovali horníci na Duchcovsku. Komunistické strana pořádala výpravy spisovatelů ke stávkujícím, aby je posilovali v jejich boji. Nezval jednak posiloval horníky, jednak sebe – a to ve zvýšené míře. Jednou se objevil v pražském luxusním baru Boccacio v hotelu Steiner, postavil se na balkon a tam vykřikoval: ‚Vy kurvy kapitalistický, vy si tu žerete a horníci umírají hlady!‘ Přivolaná policie se ho pokoušela odvést, Nezval se s nimi pral, a dokonce jednomu z policistů zlomil při bitce dva prsty. Nebylo divu, měl sílu jako býk. Nakonec ho přemohli a dali na komisařství v Krakovské ulici za katr.“

Následuje dojemný příběh, kterak se buržousti počínaje ředitelem Firtem a konče ministrem vnitra Slávikem vynasnažili básníka vyprostit z policejních pout. Po zákroku nejvyšších míst prý policisté básníka propustili s mnoha omluvami a nesčetněkrát ho prý titulovali „mistře“.

Abychom však Firtovi nekřivdili – jeho paměti pokračují popisem zápasu nezkrotného básníka s dogmatickými členy surrealistické skupiny, která považovala za zločin už jen rým, natož oslavnou báseň na prezidenta Masaryka, jakož i zaznamenáním Nezvalovy nevysychající fantazie a neuvěřitelné básnické pohotovosti.

Potvrdil rovněž, že Nezvalova záliba v horoskopech nebyla pouhou zábavou. Pro budoucnost zachoval i Nezvalův předvídavý horoskop Hitlera někdy z roku 1938: „Ten pacholek to má na pár let moc dobrý. Nakonec to s ním špatně dopadne, ale my se ještě budeme moc a moc prohýbat!“

---

Básníci a spisovatelé za blahé první republiky většinou neměli byt a scházeli se tedy v kavárnách, vinárnách a barech, což je dostatečně známo z četných pamětí, které zanechali například František Hrubín, Jindřich Štyrský, Toyen a samozřejmě i Nezval. Nedocházelo zde pouze k výtržnostem i „výtržnostem“. Naopak! V anonymním šumu se rodily básně tiché i básně jako rány na buben.

Jiří Svoboda vypráví historku z letenského Splendid baru o jedné noci z konce 20. let.

„Aby dokázal svou mistrovskou veršovou pohotovost i ve velmi povážlivě rozdováděném stavu, prohlásil ráno o půl třetí, že ‚přesto‘ vytvoří sonet dokonalé formy. Bude ho diktovat, mám prý psát. Uveřejnit ho celý ovšem není možno, i když začíná velmi pokojně:

Ten goblén v parku nad večerem

ta krásná indiánská chýš

ta krásné soška kterou berem

nežli ji zhltne černá skrýš

A přece rozpoutaným pérem

a přece rozlučme se již…“

Inu, z tisíců bezejmenných jen jeden bude vyvolán jménem!