Socialista Mike Phipps představuje knihu Vincenta Bevinse If We Burn: The Mass Protest Decade and the Missing Revolution, (Kdybychom hořeli: Dekáda masových demonstrací a ztracená revoluce). Vydalo Wildfire. Headline Publishing Group Ltd., Londýn

Na základě 200 rozhovorů v tuctu zemí jde o ambiciózní knihu, která se možná snaží obsáhnout příliš mnoho. V roce 2013 byl Vincent Bevins mladým novinářem pracujícím v brazilském Sao Paulu. Stal se očitým svědkem – reportérem masového hnutí, které vzniklo na protest proti zvýšení poplatků za městskou hromadnou dopravu – a proti brutální reakci policie.

Kampaň skutečně vyhrála. Tehdejší brazilská prezidentka Dilma Rousseffová, přestože odsuzovala destruktivní menšinu, navíc v celostátní televizi chválila ducha protestů, které „prokázaly energii naší demokracie“.

Byl tu jen jeden problém. Během těchto tří kritických týdnů protestů klesla volební preference prezidentky z 57 % na 30 %. Nikdy se už nezvedly.

Pohyb se vypařil. Šlo v první řadě o podporu socioekonomických potřeb obyčejných lidí, nebo šlo o program institucionální změny? Její úspěch možná závisel na této nejednoznačnosti – ale zároveň zdůrazňovala dilema, před nímž stojí všechny takto úspěšné kampaně. Byl další krok angažovat se v institucionální politice – a riskovat, že nás bude kooptovat – nebo riskovat bezvýznamnost udržením stranicky volného, konsensuálně založeného hnutí zdola?

Z této zkušenosti z první ruky se Bevins snaží prozkoumat širší problém. Od roku 2010 do roku 2020 se protestů zúčastnilo více lidí než kdykoli jindy v dějinách lidstva – například arabské jaro, přímé akce studentů v Chile, demokratický aktivismus v Hongkongu a na Ukrajině. Proč, ptá se Bevins, se úspěch ukázal tak prchavý, v mnoha případech je výsledek opačný, než si demonstranti přáli?

Bevins popisuje procesy, jimiž pravice znovu získala iniciativu – zejména v Brazílii, kterou zná nejlépe. Tam se tak stalo na základě vysoce selektivního protikorupčního tažení, podporovaného státními institucemi a poddajnými médii, avšak založeného na podvodu a vedeného úředníky porušujícími zákon, jejichž hlavní prioritou bylo zabránit bývalému prezidentovi Lulovi kandidovat na další funkční období. Je však obtížnější vysvětlit, proč se to mohlo stát.

Nestrukturálnost masových kampaní k jednotlivým tématům organizovaných na horizontálním základě jistě může brzdit jejich účinnost. Události mohou převzít lépe financované nevládní organizace a politické strany, často s jiným programem. Podstatná je rovněž schopnost sociálních médií zkreslovat realitu. Vítězství dosažená levicí pravděpodobně nebudou trvalá. Pravice má dostatek zdrojů a při hájení vlastních zájmů je donekonečna vynalézavá.

Pro levici je moc nedostižná. Zahrnuje volební zastoupení, ale nelze ji redukovat jen na to. Je vázána na širokou a ne vždy zřejmou síť institucí a procesů. Když jsou levicoví prezidenti v Peru a Brazílii zvoleni, čelí odvolání z funkce, a to v procesech podporovaných policií a většinou mainstreamových médií. V Guatemale loni nově zvolenému levicovému prezidentovi téměř zabránily institucionální obstrukce v nástupu do úřadu. V Argentině však platí, že je-li pravicový extremista zvolen s minimální podporou v Kongresu, může volený zákonodárný sbor obejít a vládnout pomocí dekretů.

Je zřejmé, že šance jsou nakupené proti postupným změnám. Jednou z reakcí levice je odmítavý postoj k formálním mocenským strukturám. Oficiální politika je stoka. Opuštění alternativní hospodářské politiky ze strany většiny demokratických socialistických stran a jejich kapitulace před neoliberalismem usnadňuje odstavení všech oficiálních stran jako téže „kasty“, jak Podemos charakterizovala politickou elitu ve Španělsku ve své úspěšné povstalecké fázi.

Ale tahle populistická přetvářka vás dostane jen do určité míry. Ve skutečnosti nejsou všechny politické strany stejné a víra, že jsou, nechává levici nepřipravenou, když potřebuje spolupracovat se silami napravo, jako nedávno ve Španělsku a Portugalsku. Pak se objeví nové problémy: kompromis, korupce, kapitulace. To samo živí antipolitický populismus, který má sklon upřednostňovat dobře financovanou a vynalézavou krajní pravici.

Události v Chile v roce 2019 tyto rozpory vyjadřují. Když pravicový prezident Piňera vyhlásil stav obležení v reakci na studentské protesty proti vysokým cenám jízdného ve veřejné dopravě, po celé zemi se vyrojila sousedská shromáždění, aby s vládou projednala své stížnosti. Jak se protesty stupňovaly, navrhli vedoucí představitelé Kongresu „mírovou dohodu“ – referendum o nové chilské ústavě.

Většina vůdců demonstrací dohodu rovnou odmítla. Jediným radikálním levičákem, který ji podepsal, byl bývalý studentský vůdce Gabriel Boric, který byl za svůj tehdejší postoj široce odsuzován.

Přesto byl Boric za velkého jásotu levice v roce 2021 ve věku 35 let zvolen chilským prezidentem. Bylo to ospravedlnění jeho pozice před dvěma lety? Je to složitější: v roce 2022 byla nová ústava levice předložena k referendu a nemilosrdně poražena. Byla to snad špatná priorita, nevázaná na bezprostřední ekonomické potřeby chilských mas? Jistě, dynamika Boricovy vlády se zastavila. Ale zůstává prezidentem: boj pokračuje.

Bevinsova kniha se všemi těmito otázkami nezabývá. Jedno ponaučení, které si z neúspěšných hnutí v posledním desetiletí bere, je, že neexistuje nic jako politické vakuum. Když vezmeš moc těm, kteří ji mají, a neuchopíš ji sám, pak ji převezme někdo jiný. To je pravda, nakolik to jen může být.

Jeden aktivista autorovi řekl: „Organizujte. Vytvořte organizované hnutí. A nebojte se reprezentace. Mysleli jsme si, že reprezentace je elitářství, ale ve skutečnosti je to podstata demokracie.“

To nám pomůže víc. Ozývalo se to i jinde: „Každá revoluce bez organizované dělnické strany jen dodá větší moc ekonomickým elitám.“

Jeden egyptský aktivista byl neomalenější: „V New Yorku nebo Paříži, když provedete horizontální, bezradné a postideologické povstání, a ono to nevyjde, prostě se vám potom dostane mediální nebo akademické kariéry. Tady v reálném světě, když revoluce selže, jdou všichni vaši přátelé do vězení nebo skončí mrtví.“

Zní to neradostně, ale poučit se z těchto zkušeností je nezbytné, ať už zvítězíme, nebo prohrajeme. „Z neúspěchu se můžete naučit víc než z úspěchu – pokud ho jako takový uznáte,“ argumentoval zesnulý (novinář a politický aktivista) Mike Marqusee. To je něco, co si my ve Velké Británii, kde jsme po porážce Corbynova hnutí v roce 2019 nečelili smrti, ani jsme nebyli uvrženi do vězení, musíme pamatovat.

Tahle kniha stojí za přečtení. Možná nedá všechny odpovědi, ale alespoň klade ty správné otázky, takové, se kterými bychom se všichni měli potýkat.

Přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK