PAVEL JANSA

První jsme se v salonku hotelu Grand v Moravském Brodě zvedli dva – já a inženýr Haman. Pak jako na povel i ostatní. Potřásli jsme si rukama. Měli jsme odpracováno, smlouva o fúzi byla podepsána. Už zbývalo, jen abych zítra vystoupil před zaměstnanci, a můžu se vydat na zpáteční cestu.

„Tady večer chcípl pes. Pokud nemáte lepší program, pane řediteli, dovolil bych si vás pozvat k nám. Manželka je výtečná kuchařka,“ obrátil se ke mně u dveří Haman.

„Děkuju, možná příště. Dnes se jenom projdu a mrknu se, co se změnilo. Kdysi jsme tady dva roky bydleli. To vám ale bylo asi tak patnáct,“ odmítl jsem s úsměvem.

Ale když jsem osaměl, vydal jsem se napřed do baru. Potřeboval jsem to už jako sůl. Whisky – dobrota barvy starých zlatých mincí – měla na mě jako vždycky blahodárné účinky. První stakan jenom lehounce naladil chuť, ale další už fungovaly naplno. Rozpouštěly všechny moje chmury, až je nakonec dočista spláchly. Štvanici v mé hlavě zase na chvíli odtroubili…

Samozřejmě jsem nemusel smlouvu o sloučení podniků podepisovat osobně, jindy to přece zvládali náměstci, tedy hoši a dívky o level níž. To, že chci smlouvu s tolika dodatky pohlídat až do konce, byla jenom výmluva. Jedním ze skutečných důvodů byla moje zvědavost. Zajímalo mě, jak to v městečku vypadá dnes.

Když zde před dvaceti lety manželka zdědila domek, dali jsme mu přednost před brněnským sídlištěm. Marta přijala práci v místní knihovně, já jsem sice musel do Brna na právnickou fakultu dojíždět, ale nelitovali jsme. Naše ratolesti – tehdy třináctiletý Tomík a desetiletá Anička – si po králíkárně paneláku jaksepatří užívaly dům i zahradu.

Po dvou letech ale přišla nečekaná nabídka z Prahy – z podniku, kterému mám po letech tu čest šéfovat – a všechno bylo jinak. Proč? Nabídnutý plat se řadovému vysokoškolskému učiteli těžko odmítal. A taky jsem konečně pochopil, že v roli teoretika, zahrabaného na fakultě v horách potištěného papíru, jsem se nikdy nenašel. Byl jsem odmalička praktik.

A dost! Kdybys nekecal, pokáral jsem se v duchu. Musel jsem si rychle objednat další dávku svého životabudiče. Kdy už – ty pacholku – přestaneš lhát aspoň sám sobě? Bylo to přece jinak. Nabídka z Prahy byla sice z rodu málokdy odmítaných, ale za rozhodnutím odejít stálo něco jiného. Zvolil jsem útěk, abych se zachránil před hrozbou, která visela jako Damoklův meč nade mnou i nad celou mojí rodinou.

Hrozba ale ve skutečnosti vůbec hrozivě nevypadala. Měla podobu sladkého šílenství a jméno Eva Gabrielová. Bylo jí dvacet a dojížděla na právnickou fakultu do Brna stejně jako já. Když jsme se seznámili, začínala třetí ročník svého studia. Byla nádherná. Malinko vyšší než průměr, štíhlá, ale přitom pěkně tvarovaná. Přírodní blondýnka s modrýma očima. A zatraceně bystrá. A s úsměvem, kterým mě dostala hned napoprvé.

„Pane docente, dnes spolu nepojedeme,“ konstatovala, když jsme se potkali na zastávce autobusu jen sami dva. A jela ukazováčkem po jednom z řádků vývěsky. „Nový jízdní řád. Místo v 7:00 to jelo už v 6:50.“

„Ale pojedeme. Za rohem mám v garáži sic starší, ale celkem spolehlivý vůz. Takže mi bude potěšením s jeho pomocí do té naší školičky dopravit nejen sebe, ale i vás.“

„Pane docente…“ Zářivě se na mě usmála.

„Krucipísek, neříkejte mi pořád pane docente. Musím se pak ohlížet, na koho za mnou to mluvíte. Jsem pouhý odborný asistent, JUDr. a PhD. Docentskou práci teprve po večerech plácám dohromady. A – mezi námi – moc mi to nejde…“

„Nevěřím. Slyšela jsem vaši přednášku. Vám že by něco nešlo?“

„Srandu si dělejte z plastelíny, slečno Gabrielová.“

„Nebudu vám teda říkat pane docente, ale vy mně, prosím vás, neříkejte slečno Gabrielová. Připomínáte mi pana Máru, co má vinotéku pod podloubím. Onehdy skřehotal na celé náměstí: Slečno Gabrielová, vyřiďte panu otci, že už zase máme tu rulandu, co mu minule tak chutnala!“¨

„Omlouvám se, už žádná slečna Gabrielová. A taky slavnostně slibuju, že na vás už nikdy nebudu skřehotat jako pan Mára.“

Zaprotestovala: „Jéžiš, já jsem to přece tak…“

Větu nedokončila. Podívali jsme se na sebe a rozesmáli jsme se jako dva puberťáci. Škoda slov. Byl jsem z ní paf hned napoprvé.

„Mám teď ale zase tak trochu problém, jak vás oslovovat. K vám by se hodilo něco vznešeného. A romantického. Líbila by se vám třeba taková… komtesa?“

„Líbila. Ale nejlíp slyším na Evu.“

Naše sbližování pokračovalo přímo kosmickou rychlostí. Žasl jsem sám nad sebou, jak mi to jde. Ne že bych byl ve styku s paními a dívkami úplně nezkušený, ale zatím mi žádná nestála za to, abych kvůli ní ohrozil rodinu, abych se začal chovat jako pomatený, abych rezignoval na zdravý rozum i na pud sebezáchovy. Ale – jak se říká – odříkaného chleba největší kus.

Moje pracovna v historické budově brněnské právnické fakulty na Veveří se mi stala místem nejvyššího blaženství. Brzy jsem si osvojil všelijaké úskoky a lhal jsem úplně splavně. Manželce Martě jsem nezbytnost každodenního dojíždění vozem zdůvodnil prací na docentuře. Ale i tak jsem se vracíval z práce stále později. Pohubl jsem a začal jsem špatně spávat. Bylo mi sice teprve čtyřicet, ale dávalo mi to zabrat.

Zato Eva rozkvetla do krásy, pokud to tedy bylo ještě možné. Žasl jsem. Na tak mladou holku zvládala hříšný život se svým ženatým učitelem na jedničku s hvězdičkou. S takovým talentem se musela narodit. Šéfové zvláštních služeb by ocenili už pouhé její ranní naloďování i podvečerní vyloďování z mého auta.

Takže sečteno a podtrženo. Do Brodu jsem se teď těsně po své šedesátce nehnal kvůli nějaké smlouvě, kterou mohl podškrábnout kterýkoliv z náměstků. Zkrátka jsem se najednou zatoužil po dvaceti letech dovědět co možná nejvíc o své dávné božské Evě. Jak žila a žije. Možná se mi podaří ji dokonce někde i na okamžik zahlédnout. To je přece let… Mně je šedesát, jí čtyřicet, třeba je z ní vyhlášená advokátka, nebo soudkyně… Možná má hejno dětí…

Těžko se mi to vysvětluje, ale já jsem opravdu o Evě Gabrielové už dvacet roků neslyšel. Moje žena Marta dostala tehdy spoustu esemesek od nenávistných, ale dobře informovaných spoluobčanů, kteří se zapomněli podepsat, a podrobila mě křížovému výslechu. Bylo to veliké, padala silná slova, agresi střídal nářek a slzy… Šlo mi o všecko. Tak jsem se rozhodl situaci v zájmu našich dětí vyřešit radikálním chirurgickým řezem. Navlékl jsem si roucho kajícníka a zorganizoval jsem přestěhování do Prahy.

Horší to ale bylo s Evou. Vlastně si uvědomuji, že jsem se s ní potom potkal už jenom jednou. A že to tehdy pro mě byl zatím nejtěžší a nejtrapnější úkol mého života, vysvětlit jí, co bude. Nebo spíš co už nikdy nebude. Nedovedu ani věrohodně popsat, co jsem říkal a jak mi bylo. Koktal jsem, přeříkával jsem se a nádherná dvacetiletá holka měla slzy v očích a stárnula mi před očima.

„Takže konec?“ slabikovala, jakoby nechápala smysl mých slov.

„Bude to nakonec dobré řešení i pro tebe, uvidíš,“ blekotal jsem jako idiot. „Domek v Brodě prodáme a já nastoupím v jedné pražské firmě. Mají pro nás i byt. Na fakultě mě přemlouvat nebudou, půjde to jako po másle. Zmizím a bude klid.“

„Že bude klid? Jaký klid?“ přeskočil jí hlas.

„Všichni nás pustí z hlavy, Evi. Oba dva, tebe i mě. Tady i v Brně. Všichni na nás zapomenou. Já budu v Praze a tím pádem i ty přestaneš být tady pro drbny a anonymy zajímavá. A objeví se nové skandálky, uvidíš. Prostě i ty budeš mít vyhráno.“

„Vyhráno…?“ opakovala Eva jako robot. „To bylo řečí a přísah a vidíš. Stačilo pár blbých esemesek tvé ženě, a kde jsi, hrdino? Obětovals mě… Za Tomíka a Aničku… To jediné ti ale za zlé mít nemůžu. Nemůžeš bez nich být. Ty nejsi rozvodový typ. Jeden víkend za čtrnáct dní by ti nestačil… Chápu… Ale co já? Na mě jsi nemyslel, ty vzorný otče rodiny? Ty budeš mávnutím proutku vzorňásek jako z čítanek, ale co si počnu já?“

„Až… až se to uklidní… Evi… Evulko… já…j–já přijedu…“

„Ty určitě… Jak jsem mohla být tak blbá…?“

Bylo mi ze sebe na zvracení. Zbaběle jsem utekl a opil jsem se jako zvíře.

Pak už jsem na Evu moc myslet nemohl, protože můj život nabral hektické tempo. Bylo potřeba zařizovat. Rodina – katedra, střídalo se to jako ve filmu… Poslední dny v Brně i v Moravském Brodě jsem vnímal jako stále se zrychlující valčík. A všechno jako by se odehrávalo v husté mlze. Závěrečná audience u děkana, taky u šéfa katedry, nakonec formality na osobním oddělení… A pak doma balení a stěhování, a potom zase hned v Praze zařizování nového bytu ve Stodůlkách…

V novém zaměstnání jsem se ale cítil skvěle. Seznamoval jsem se s lidmi i s prací, pořád jsem lítal jako hadr na holi, a občas jsem se doslova štval do úmoru. Nechtěl jsem nikoho oslňovat, opravdu ne, makal jsem naplno, jen abych nemusel přemýšlet o věcech, za které jsem se tak strašně styděl. Ocenil jsem, že mě noví šéfíci coby nováčka vůbec nešetřili.

„Ale je to u nás záhul, co?“ šklebil se spokojeně můj přímý nadřízený.

„Šílenec… workoholik…“ chichotaly se namejkapované barbíny ze sekretariátu, když mě sledovaly. Obracely oči jako Hurvínek a sázely se „jak dlouho to ten moravskej cvok asi vydrží, viď“…

Byl jsem vyčerpaný, vykolejený, smutný, opravdu už tak trochu cvok. A jednoho dne mě vzpomínky na Evu a na všechno, co mezi námi bylo, přemohly. I polepšení hříšníci mají svoje limity. Rozhodl jsem se, že jí zavolám. Musím aspoň slyšet její hlas. Ale všechny pokusy byly marné, telefon byl němý. Opakovalo se to i následujícího dne. I za týden. Ale čemu se vlastně divím, řekl jsem si. Udělal jsem chirurgický řez a o ona si teď život uspořádala po svém. Její staré telefonní číslo skončilo spolu se mnou.

Hodil by se mi nějaký prostředník. V Moravském Brodě jsem ale nikoho kontaktovat nemohl. V městečku jsem jenom přespával a pár povrchních známých jsem nemohl považovat za přátele. Většina dobrých rodáků by si mě namazala na chleba. A opravdu jsem si nic nepřál méně, než opětovné rozvíření celé aférky. Buď rád, že máš pokoj, nepokoušej osud, napomínal jsem se. I Eva si zaslouží klid.

Ale napsal jsem jí ještě dopis, přesněji řečeno postupně tři dopisy. Velice opatrně formulované, co kdyby se dostaly do nežádoucích rukou. Jen pozdrav, dotaz, jak se jí vede a přání všeho dobrého ve škole i mimo ni. Dopis pro Evu se v Brodě ztratit nemohl, vilku v tiché ulici coby sídlo rodiny Gabrielů znal kdekdo. Už za monarchie byli něco jako místní honorace a dnes byl její otec oblíbený veterinář. Milovníci psů i koček jeho ordinaci doslova obléhali.

Ale odpověď nepřišla. Vzdal jsem to tedy. A s ubíhajícím časem pak všechno postupně sláblo – i moje pocity viny a občasné okamžiky touhy. Erupce sopky mých citů, kterou neplánovaně probudila k činnosti krásná, jemná a ušlechtilá studentka se zářivým úsměvem, se už neopakovala. Sopka dosoptila… Vzpomněl jsem si na gymnaziálního Ovidia – Jak léčiti lásku. Vidíš, poeto laureáte, už to umím taky…

Dnešek ode dne mého zbabělého útěku do Prahy dělí už dvacet let. V prvním okamžiku, kdy se mi na stole ocitl návrh smlouvy o fúzi s nějakým podnikem na Moravě, který se nachází dvacet kilometrů od Brna, mě Brod vůbec nenapadl. Ale když mi to pak došlo, věděl jsem okamžitě, že tam pojedu.

Třeba se o ní něco dovím, po letech se zase projdu tou známou ulicí, uvidím jejich dům a možná… možná ji tam někde i zahlédnu… Že to zní pošetile? Copak člověk nemůže mít v šedesáti i pošetilá přání? Jsou už bez rizika. Nikomu už nic moc nehrozí, i moje děcka se už bojí o svoje vlastní děti. Tomovi je třiatřicet, Ance třicet. Letí to…

Než jsem se dnes časně ráno vydal z Prahy do Brodu, zkusil jsem Evino jméno najít na webu studentů a absolventů brněnských práv. Pokud tam ale nemají chybu, tak v Brně studium nedokončila. Nikdy tam nepromovala. Jediným údajem na webu byla její adresa: Moravský Brod, Nerudova 12.

Potřeboval jsem se ještě trochu napít. Venku se už setmělo, ale času dost. Další whiska mě příjemně uvolnila a následující jako by definitivně požehnala veškerému mému konání. Moře mi bylo po kolena. Cítil jsem se být roven kosmonautům ve stavu beztíže.

Už malinko vratkým krokem jsem se vydal prozkoumat po letech místní čtvrť vilek a rodinných domků. Moc se tam toho nezměnilo. I v Nerudově ulici byl mezi domem číslo 10 a dvanáctkou, kde bydleli Gabrielovi, pořád úzký průchod, lemovaný oplocením zahrad. Všude vládlo ticho a klid. Idylka…

V desítce svítili v patře, ale sousední dům číslo 12 byl ponořený do tmy. Všiml jsem si, že kovová branka do předzahrádky je stejná jako před lety. Zvonek na sloupku byl nový, ale nebyl označený žádným jménem. Chvilku jsem se rozhlížel. V tuto hodinu Evu venku sotva potkám. Byl to opravdu naivní nápad, musím se vrátit…

Vtom se ozval odněkud ze tmy ženský hlas. Zněl mladě: „Hledáte někoho? Nebo jste zabloudil?“

„Obojí,“ uchechtl jsem se. „Vám nepřipadá, že lidský život je samé hledání a bloudění?“

„Hlavně mi to nepřipadá k smíchu,“ sjel mě hlas ze tmy.

Ze tmy průchodu mezi zahradami vstoupila do kužele umělého světla dívka. Spíš tedy už mladá žena. Pěkná postava, blond vlasy, mohlo jí být tak dvacet. Když ke mně konečně obrátila tvář a usmála se, strnul jsem. To není možné. Ty rysy… Ten úsměv… Panebože…

„Evi… Evulo…“ zašeptal jsem.

„Já nejsem Eva.“

„Ano. Jistě. Té je teď čtyřicet. Takže – jste její dcera?“

„Jak jste na to přišel?“

Vůbec to ale neznělo jako přitakání. Kdepak souhlas, v jejím hlase zazněl spíš výsměch. Pomyslná kolečka v mém mozku se rozběhla a hrozila, že se zavaří. Panebože… Může to být pravda? Dvacetiletá dcera? Před dvaceti lety jsme se rozešli. Záznam na webu právnické fakulty je tedy v pořádku. Měla dítě a zanechala studia. Proto neodpromovala. Z toho ale plyne jediné…

„Vy jste… ty jsi… nakonec moje dcera?“

„Já? Běžte… Moc jste pil…“

„Ta podoba… To nemůže být jen tak,“ doloval jsem s obtížemi z vyschlého hrdla. „Můžu… prosím tě… prosím vás… mohl bych si promluvit s Evou?“

„To nejde.“

„Proč?“

Dívka řekla, že tam Eva není. Už ale nevím úplně přesně, jak to řekla. Myslím, že to opravdu vyjádřila slovy jako „Ona zde není“, nebo nějak podobně. Připadalo mi ale, že od okamžiku, kdy jsem poprvé použil slovo dcera, začala spěchat. Už neměla zájem se vybavovat. Udělala krok k temnému průchodu mezi domy.

Postavil jsem se jí do cesty a sepjal jsem ruce: „Prosím vás, neodcházejte ještě. Musím se vás zeptat na spoustu věcí.“

„Na to už není čas. Spěchám.“

Zkusil jsem to jinak: „Tak dobrá. Promluvíme si tedy někdy jindy. Až budete mít víc času. Kde vás najdu?“

„Nemělo by to smysl.“

Hlavou mi bleskl nápad: „Ale selfíčko si snad s vámi udělat můžu.“

„Nevím, jestli…“ Nedokončila.

Už jsem se nedal zastavit. Přistoupil jsem k ní ještě blíž, sklonil jsem hlavu k její, natáhl ruku s mobilem a zmáčkl spoušť. Poděkoval jsem jí.

Odpovědi jsem se nedočkal. Kráska podobná té, kterou jsem před lety stihl bláznivě milovat i zbaběle zradit, beze slova zmizela v černočerné tmě. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. A vrátil jsem se do hotelu Grand. Ráno mě probudil hlad. Uvědomil jsem si, že od včerejší snídaně byla mou jedinou potravou whisky.

Potom jsem ještě vystoupil před našimi novými zaměstnanci. Snažil jsem se jim jednoduše vysvětlit, proč k fúzi došlo, a jaký bude mít nová situace dopad na výrobu. Nemohl jsem pominout ani problém, kterému teď všude říkají zeštíhlování podniku, i když jde o prachobyčejné propouštění. Byl jsem rád, když bylo po všem.

„Tak jak jste si užil včerejší procházku, pane řediteli?“ nadhodil inženýr Haman, když jsme se loučili.

Vylíčil jsem mu setkání s dívkou, která je pravděpodobně dcerou Evy Gabrielové.

„Dcera? To ne. Je mi sice teprve šestatřicet, ale o rodině Gabrielů vím dost. Před lety bylo té tragédie plné město.“

„Nepřehánějte. Pletky s ženatým učitelem nejsou sice pro pověst takové holky žádná hitparáda, ale slovo tragédie bych nepoužil.“

„Nemluvím o pletkách s učitelem,“ namítl Haman.

Zaraženě jsem ho poslouchal…

Asi za měsíc po mém zmizení se o naší lásce nebeské sice pořád ještě mluvilo, ale už jenom jako o něčem, co zjevně skončilo. Jediný, kdo nebyl pořád s to se s definitivou konce našeho vztahu vyrovnat, byla prý Eva. Potkávali ji bledou, uplakanou, s promodralými kruhy pod očima. Prý skoro přestala spávat.

Doktor Gabriel si při pohledu na dceru zoufal. Přemýšlel, jak ji vrátit do života. Když se mu zase ozval bývalý spolužák, toho času veterinář v Mikulově, děkoval za to nebesům.

„Evko, v pátek zajedeme – ty, já i máma – na víkend k Šustrům. Pamatuješ se na strejdu Jožu? Na ten barák a velikánský vinohrad? Budou tam i jeho synové, cimbálovka a spousta mladých lidí.“

Než nasedli, zašklebil se na nemluvnou Evu vesele: „A budeš řídit ty, milá dcero. Na tvůj řidičák začíná sedat prach.“

Byla bledá a jako duchem nepřítomná, ale poslechla. Na jednom nechráněném přejezdu chvíli váhala. Když se konečně rozjela, zřejmě zaznamenala periferním viděním blížící se vlak a zabrzdila. Bohužel zastavila na kolejích. Pak sice plyn sešlápla, ale bylo už pozdě. Neubrzditelný kolos malé auto rozmáčkl a tlačil je před sebou dobrých padesát metrů. Všichni tři byli na místě mrtví.

Když Haman domluvil, nebyl jsem schopen slova. Snažil jsem se vybavit si ze včerejšího večera co nejvíc podrobností.

„Ta holka byla trochu divná, ale neřekla, že Eva už nežije. Jenom že tam není…“

„V podstatě je to ale totéž.“

„Mně to ten smysl rozhodně nedávalo.“

Úporně jsem vzpomínal, jak to dívka přesně řekla. Měl bych se pokusit ji vyhledat. Její podoba s dvacetiletou Evou byla zarážející. Nemusím o ní vědět vůbec nic. Určitě ji poznám i mezi tisícem jiných. Pak jsem si najednou uvědomil, že mám v mobilu její fotku! Naše selfíčko.

„Moment, pane inženýre. Něco vám musím ukázat. Málem jsem na to zapomněl. Já jsem si s tou holkou totiž nakonec udělal selfie. Okamžik… Ještě jsem to ani sám neviděl…“

„Tak to je něco. Ukažte. Třeba ji poznám,“ natáhl ruku Haman.

Nastavil jsem mu obrázek se včerejším datem. Haman na něj ťukl a roztáhl si ho.

„Kromě vás tam ale není nikdo,“ hlesl zaraženě.

Zíral jsem na včerejší selfie beze slov. Fotka docela vyšla. Na levém okraji byl sice pruh neproniknutelné tmy, ale jinak umělé osvětlení málem konkurovalo dennímu světlu. Ovšem co z toho. Do aparátu jsem se pitvořil jenom já sám. Raději jsem se rychle odporoučel…

Už šedesát roků běhám po světě a pořád se učím. Dívka a nepovedené selfíčko… Jak tomu mám rozumět? Byl to pokyn shůry, aby se bídný hříšník kál, protože jsou věci mezi nebem a zemí? Nebo opotřebovaná játra vyslala varovný signál mozku, že je na čase se s dobrotou barvy starých zlatých mincí rozloučit?