BOHUMILA SARNOVÁ
Jsou generace a generace. Jsou pokolení, kde se traduje řemeslo z otce na syna, ze syna na vnuka. V mnoha případech sahá tradice některých rodů hluboko přes několik staletí nazpátek. V opačném případě jsou rodiny, jejichž znalost o vlastním původu vymizela zcela. V lepším případě končí u prarodičů. Po někom ale zůstává viditelná stopa a přímo hmatatelný důkaz o dávné existenci. Povětšinou se jedná o osobnosti, které pro naši přítomnost i budoucnost vytvořili nezapomenutelný odkaz ať hmotný, či myšlenkový.
A to je právě ten moment, o kterém se zde chci zmínit. Lépe řečeno, podělit se s vámi o skutečnost existence jednoho rodu, v jehož středobodu vévodí jméno muže, kterého většina z nás zná ze světa kultury – výtvarného umění, a sice Mistra Jana Zrzavého. Ano, léta plynou velmi rychle. Je potřeba se občas pozastavit a zamyslet. Mistr Jan Zrzavý není v soukolí času, ve výčtu svého původu a následovníků sám. Mnoho věcí se v jeho rodu událo před ním, ale i po něm. Jak se v přeneseném slova smyslu říká a co mne napadá – před Kristem a po Kristu. Je to složité a dost odborníků na slovo vzatých si občas láme hlavu, jak se odvíjel postupně celý rodokmen tohoto zmiňovaného rodu.
Když jsem obdržela pozvánku na vernisáž výstavy s názvem Talent zavazuje – Výtvarné reflexe rodu, z Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, 26. dubna 2024, a přečetla si, kdo bude na výstavě zastoupen, vzrostla moje zvědavost víc nežli jindy. Jména Kaizl, Zrzavý, Truhlářová, Císařovská. Všechna uvedená jména mi jsou chronicky známá. Se dvěma ženami z uvedených jmen mne a mého manžela spojuje pouto osobního přátelství. Mistra Zrzavého měl tu čest poznat a pracovat s ním můj manžel v sedmdesátých letech. Jednalo se o setkání v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě, kde tehdy manžel pracoval coby kunsthistorik. Mistru se zde zpracovávala fotodokumentace do katalogu jeho prací pro výstavu v řeckých Athénách. Jméno jako první uvedené na pozvánce výstavy – Kaizl – to je ten prvopočátek celého rodu. Rod Kaizlů pochází z Třeboně. Vilém Kaizl (1831–1869) byl inženýrem, geodetem a příležitostným malířem. Jeho syn Rudolf (1857–1925) se stal akademickým malířem. Působil jako pedagog na plzeňské reálce. Rudolfova sestra Vilemína Kaizlová, provdaná Zrzavá, měla sedmé dítě v pořadí právě Jana Zrzavého. V rodu Kaizlů má kořeny rovněž akademická malířka Věnceslava Truhlářová (1924–2016). Zde již zmiňovaný Rudolf Kaizl měl sestru Vilemínu a bratra Huga. Odtud pokračují malířské geny a projevují se v jeho vnučce Věnceslavě (Truhlářové) a následně i v její dceři Václavě (Vendule) provdané Císařovské. Když tato fakta jednoduše shrnu na strohé konstatování, musím uvést, že: Vilém Kaizl byl dědečkem Jana Zrzavého (Mistra JZ) a pradědečkem Vendy (Věnceslavy) Truhlářové (akademické malířky). Rudolf Kaizl byl strýcem Jana Zrzavého a prastrýcem malířky Vendy Truhlářové. A ta posledně jmenované má dceru Vendulu – provdanou Císařovskou. Jak říkám, je to oříšek vysledovat posloupnost celého rodu až po současnost.
Prostě řečeno, záznamy o rodech bývají někdy komplikované a občas se může vloudit i chybička při dokladování faktů. Podstatné ale je, že vzniká důvod k pátrání. A v tomto případě to dozajisté důvod je.
Dotýkám se zde původu Mistra Jana Zrzavého. Ale jmenovaná výstava v Havlíčkově Brodě byla uspořádána především na počest akademické malířky Vendy Truhlářové k jejím nedožitým stým narozeninám. Na výstavě jsou zastoupeny její obrazy, obrazy její dcery Venduly Císařovské, Jana Zrzavého a jsou zde vzácně zastoupeny i práce Viléma a Rudolfa Kaizlových.
Koncepce výstavy je uspořádána tak, že mezi jednotlivými díly autorů jsou vystaveny i fotografie přibližující návštěvníkům dávná období ze života rodu Kaizlů a jejich potomků. Na panelech se divák seznamuje i se psanými informacemi a citáty autorů o nich. Nutno ještě podotknout, že vernisáž proběhla za enormního zájmu milovníků umění a Vendy Truhlářové obzvlášť. Vždyť v Havlíčkově Brodě prožila značný kus svého plodného života. Nerada užívám tohle přirovnání, ale výstavní prostory galerie skutečně „praskaly ve švech“. Při procházení výstavními prostorami se člověk neubrání vzpomínkám. Obzvlášť když se ho osobně dotýkají.
Vendulka. Tak jsme ji s manželem oslovovali, tak jsme ji znali. Drobná, usměvavá, tichá v projevu. V jejím bytě v Havlíčkově Brodě neustále voněl terpentýn a olejové barvy. V místnosti ateliéru byl na stojanu vždycky nějaký rozmalovaný obraz. Pracovala s neutuchající touhou tvořit do svých posledních dnů. Milovala pobyty v Okrouhlici, vilku a zahradu svých dávných předků. Jednu z místností ctila jako poklad po své mamince. Vše tam bylo zachováno, jako by z místnosti její maminka jen někam odešla – starodávný nábytek, stolek, židle, zrcadlo, na zdech podobenky předků, křehký porcelán. Ve dveřích na nás dýchlo kouzlo prožitých dávných časů. I zahradní stolek se židlemi pod vzrostlými keři a smrky zval k posezení do míst, kde sedával i Jan Zrzavý. Často jsme tam při pití kávy oba spolu s Vendulkou probírali tu posloupnost rodu, malování, výstavy, ale i obyčejný život se všemi radostmi i strastmi. Při našich letních návštěvách v Okrouhlici na okolních záhonech hýřily květiny všemi barvami – Vendulka byla zkušenou zahradnicí.
Několikrát zavítala i k nám na chalupu. Krom báječných posezení večer u krbu jsme společně vyráželi na procházky po hrázi rybníka, do luk a blízkých lesů. Vendulka měla vždy s sebou bloček s tužkou a neodolala tomuto koutu typické Vysočiny, aby si nezaznamenala v úsporných náčrtech její kouzlo. Takových námětů zachycených při náhodných procházkách přírodou je v jejích obrazech nepočítaně. Já se zde pokusím alespoň slovy vám přiblížit úžasnost její tvorby v básni, kterou jsem Vendulce věnovala před léty k příležitosti jedné z vernisáží právě v galerii v Havlíčkově Brodě.
Krajina předků
Mám k tobě závazky můj milý
a ty, jak víš, se splácí dlouze.
Jsem položená nitka
v příbězích staletí
a přece spojnicí a poutem
ve stopách minulých.
Kdo pochopí a porozumí
odeznělým krokům.
Jen duše spřízněné?
Věčné vzpomínky
jak pádící koník s modrou hřívou
ve vichru vlající.
Můj kraji s otěžemi drsných větrů
s remízky uprostřed oranice
s topoly strážných majáků
ve sněžných fujavicích
s klidnými hladinami modře rybníků
a s bíle růžovým teplým nádechem zim.
Rozsvítil se ten větrný kraj
při vstupu na malířské plátno.
Jaro, léto, podzim, zima.
Miluje tě víc někdo nežli ten
kdo vnímá očima otevřenýma
a v duši tiše šeptá:
splácím lásku k tobě
jinak nechci, nemohu.
Vzpomínky jsou uloženy hluboko v paměti a stačí někdy jen pár podnětů, aby se vynořily z mysli a předestřely před nás náruč vzpomínek na časy, které již nelze vrátit. Ale připomenout se téměř hmatatelně dokáží. A to je krásné. Dokonce vás donutí i sáhnout po knihách, v nichž si s velkým zájmem zalistujete a doplníte o momenty, které již s přibývajícím časem trochu unikají.
Hlavní aktéři jmenované výstavy – Vilém Kaizl, Rudolf Kaizl, Jan Zrzavý, Věnceslava Truhlářová a Vendula Císařovská – kladu si otázku, co je spojuje. Ano, tradice rodu, to jistě. Ale po stránce výtvarné, malířské, po stránce projevu, techniky, námětů? Obšírně by se dalo rozebírat jednotlivé osobnosti.
Jedno je ale dané. Totiž velká míra talentu, kterou ani jedna ze jmenovaných osobností nepropásla, nenechala protéct mezi prsty, nezahodila nadání, s nímž se narodili. Každý šel svou cestou a každý završil svou výtvarnou pouť na vrcholu nejvyšším. Vilém a Rudolf Kaizlovi, Jan Zrzavý ani Věnceslava Truhlářová již nežijí. Vendula Císařovská pokračuje v odkazu předků a cílevědomě naplňuje dar, který jí byl dán do vínku.
Ale zpět k té, na jejíž počest byla výstava uspořádána. Báseň, kterou zde uvádím, vznikla bezprostředně po jedné z vernisáží, kde jsme coby přátelé malířky Věnceslavy Truhlářové nemohli spolu s manželem nikdy chybět.
Malá velká dáma (vernisáž výstavy 30. 9. 2003 ve Žďáře/Sázavou)
Neskutečně křehká
v elegantní šedé
která ji ku podivu
podbarvuje mládím
se ztrácí s pestrou kyticí
v hloubce kožené klubovky.
Úsměv září do všech stran.
Její ruce
dnes vzácně odpočívají v klíně.
Štětce barvy fermeže oleje
terpentýny plátna rámy
odvedly své
a defilují výstavní místností
v úžasné shodě.
Krajina halená do pláště poesie
do barev tišících duši.
Dokumentující křivky Vysočiny.
Krajina snová
a přesto reálná
krajina uzamčená
zatvrzelým srdcím.
Laskavý úsměv na tváři
a srdce na dlani.
Na dlani poznamenané
duhovými šmouhami od barev
s prsty zalomenými
od věčného držení štětců.
To vše je Vendulka Truhlářová.
Ať ještě hodně dlouho je!
Žel, Vendulka už není. Výstavou bylo vzpomenuto jejích nedožitých stých narozenin. Ale její práce, obrazy vypovídající o jedné výtvarné životní epoše, to vše je zastoupeno téměř ve všech našich známých prestižních galeriích.
Tento svůj článek, vlastně pojednání o zahájení jedné výstavy jsem nazvala „Jenom vernisáž?“ Vernisáž s otazníkem na konci. Ona to pro mne totiž nebyla pouhá vernisáž. Jak jsem se svěřila ve svém příspěvku, byl to pro mne návrat ke krásným vzpomínkám. Vzpomínkám na jedno období života, kdy jsem mohla vnímat a být blízko osobnosti, která zanechala ve výtvarném světě nesmazatelnou stopu. Že jsem byla vnímavým posluchačem při vyprávění o dávném rodu, ze kterého vzešla řada úspěšných osobností.
To vše přede mne předestřela výstava, která se dotkla všemi svými vystavenými artefakty i mého života.
Výstavu lze shlédnout v Galerii výtvarného umění v Havlíčkově Brodě od 26. 4.2024 do 30. 6. 2024
Z Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ