MILAN BLAHYNKA
Věděl jsem díky laskavosti jeho obětavé dcery, která mi poslala tři poslední knihy Michala Černíka, že básníka stále duševně čilého zrazuje jeho tělo, a tak jsem vše jiné poodložil, do těch tří svazků jsem se ponořil, užasl, jak stále svěží a inspirativní jsou Černíkovy verše samy o sobě a rovněž jako skladebná složka jeho „fotografik“, působivých fotografií, umně přetvářených v obrazy. A abych co nejdříve Michala potěšil konstatováním, že dává svým čtenářům radost i dobré rady, jak šťastně žít až do konce jejich dní, sepsal jsem souhrnnou recenzi. Ta vyšla v LUKu 30. května, žel až dva dny poté, co se básníkovi splnilo jeho přání, když „spočítal své dny“ jako už tolikrát, „potichu / jako dítě usnout bez hříchu“. Celý život mohl za sebe odpovídat na otázku oněch tam zdola, „zda jsme je nezklamali“: „Nežili jsme pouze na okraji / do osudů jiných jsme nešlapali“. Nikdy jsem nezaslechl, že by komu ublížil. Zato mnoha lidem prospěl. Především svým čtenářům, jimž svými verši a pak zvlášť neodolatelně svými fotografikami vdechoval důvěru v život. Svým dílem svedl „Smrtelnost v sobě zabít / životem naředit krev / vymrštit slovo až k nebi / proměnit v zpěv“.
Vždy jsem obdivoval jeho trpělivost. Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy absolvoval prací „Nejmladší česká poezie“. Ta by měla vyjít přinejmenším jako dokument začátku jeho úpisu poezii, k níž zrál šesti lety, kdy učil na ZDŠ, než se stal roku 1969 redaktorem Sedmičky pionýrů a než pak 1971 debutoval básnickou sbírkou Náhradní krajina, později než starší Petr Skarlant, ale i rovesník Cincibuch a mladší Peterka, Žáček a Sýs. Nespěchal na knižní trh se svými verši pro děti, v nichž našla průchod jeho neostentativní hravost, v básních pro dospělé tlumená; první vyšly až 1978, dva roky předtím, než se stal vedoucím redaktorem dětské literatury v nakladatelství Panorama. Nepospíchal ani s knižní publikací své prózy pohádkové, publicistické, reportážní. První kniha jeho reportáží vyšla až roku 1979. Od roku 1977 se podílel na jedinečném českém překládání poezie (mimo jiné kniha milostné lyriky starého Egypta i nový překlad Ščipačovových Slok lásky).
Když se stal koncem 80. let tajemníkem a pak prozíravým posledním předsedou Svazu českých spisovatelů, byl už obecně uznávaným autorem. Nesmetla ho (i když mu na řadu let neumožnila knižně publikovat nic než tvorbu pro děti) ani vlna „sametové“ revoluce. Po práci v nakladatelství L, ve Vlastě a v sobotní příloze Rudého práva stal se 1993 zástupcem šéfredaktorky týdeníku Vlasta.
Po ojedinělém výboru veršů Ke mně se přitiskni (1998, rozšířená reedice 2003) Černíkovi vyšla až roku 2008 básnická sbírka Cena dětství; jí se nenápadně ohlásila, autorovými fotografiemi a z rodinného alba, nová a vrcholná etapa jeho díla, v níž se básníkovi posléze podařila působivá syntéza slova a obrazu v jeho fotografikách. Během desetiletí od podzimu 2014, kdy se objevila sbírka Kdyby slova byla světlem na Internetu, fotografiky nabývaly na přesvědčivosti, potvrzené konečně i jejich knižní publikací v poslední fázi Černíkova života.
Mnozí lidé odplouvají přes řeku Acheron už unavení, vyčerpaní, už dávno za zenitem jejich tvorby. Básníkovi Michalu Černíkovi se poštěstilo až do konce udivovat invencí svého pozitivního životního vyznání a umění proměňovat i didaktiku, svou původní profesi, v podmanivou poezii. A odejít v nejlepším.