JOSEF PETERKA

Tak už se, starý kamaráde z dávné éry „pětatřicátníků“, spolu Krčským lesem nikdy neprojdeme. I když ta občasná vycházka byla rok od roku kratší, s tebou vedla vždycky tak trochu kolem světa.

Světa, kde bez exotických dálek vše podstatné je blízko: odloučení i návrat domů, nebe i země, v semínku strom, tůň v kapce rosy, nezdolná síla v trsu obyčejné trávy, lidský rod v jedné milostné dvojici, minulost i budoucnost v otázkách, pohled nad sebe i do sebe…

Zůstávají s námi ale tvoje knížky, představy a myšlenky v nich.

Vzpomínám na básničku, kde lapidárně vystihuješ svou osobnost i tím dimenze tvorby: „Ráno vyjde slunce / a uvidí tě / a jsi to třikrát ty: / stařec muž a dítě“.

Nevinnost, spontánní radost a bezelstnost dětství křtí tvé verše určené dětem, ale nejen ty: „Schovává se v tobě dítě / kterým jsi kdysi byl / a usvědčí tě / pokud ses provinil“. Z dětství ti zůstal antropomorfizovaný kosmos i potřeba zapamatovatelné říkanky prolínající naivitu s moudrostí.

Tvá mužnost se mi spojuje hlavně se sbírkou PF, kde jsi v polovině 80. let opustil harmonizující imprese ve prospěch kritického i sebekritického intelektu. Mnohé jsou až nebezpečně aktuální stejně jako tenkrát: „Každá pravda má svůj protrpěný čas. / Bude-li vyslovena dřív, / bude umlčena, / bude-li vyslovena později, / pozbude naléhavosti…“ „Bezpáteřní osočují z bezpáteřnosti čestné, / ješitní nalepují ješitnost prostým, / falešní viní z falešnosti upřímné, / megalomani mluví o velikášství skromných /…/ proč se naše myšlení formuje pro příští válku…“ „Dosud žádný vojevůdce / neoslovil své vojáky: / Chci, abyste umírali / přirozenou smrtí.“

Archetyp moudrého starce promlouvá z pozdních filozofujících sentencí, konfesí a traktátů (Kniha lidských přání, Budiž), které s prorockou autostylizací, kazatelskou energií a mentorskou laskavostí neúnavně apelují na lepší já v nás.

V divokém světě jsi toužil po srozumitelném, autentickém životě bez ozdob, bez marnotratnosti a pýchy konzumní společnosti. „Přeji vám, abyste vlastnili jen tolik věcí, které potřebujete, a slouží vám. Aby si vás věci nezotročily a vy nesloužili jim“ čtu v Knize lidských přání. Snil jsi jako tvůrce bytostně biofilní o udržitelném životě v souladu s rytmem přírody. Vzpomínám například, jak tvůj fotoaparát fascinovaly rozmanité kůry stromů.

Srozumitelný, obyčejný, ba prostý život, jaký jsi v duchu dnešního minimalismu vždy vyznával, však není jednorozměrný, zůstává tajemstvím, je to od narození do smrti nesamozřejmý dar, ne-li zázrak hodný naší vděčnosti, úžasu i péče.

Jako k světlu patří tma, tak k životu patří smrt. Občas ji nazýváš odlehčeně „kmotřička“. Jde o protikladné, ale důvěrné souručenství. Nic strašidelného, nic morbidního. Jako by se ty póly navzájem podpíraly. Nezapomenutelné je tvoje Největší přání:

Takhle bych chtěl umřít

Jako když se zhasne

A takhle chci žít

Jako když se svítí celou noc

Nevím, zda se ti v tvých posledních hodinách splnilo. Ale opakuji si nad tvou památkou Ovidiův verš, uvozující Romanci pro křídlovku: „Smrtelný jsi, však není smrtelné, čeho si přeješ.“

Za obzor vezdejšího času tě pozdravuje

P.S.

Kde bory šumí a studánka mlčí

Kde poutníka i slepá cesta učí

A za květ růže tvrdé trny ručí

Přijmi nás vposled země do náručí