JAROSLAV ČEJKA

S Michalem Černíkem jsem se osobně poznal na semináři mladých autorů časopisu Host do domu, který se konal v rámci Halasova Kunštátu někdy na podzim roku 1968. Po skončení semináře jsme šli spolu pěšky na nádraží do Letovic a cestou jsme pokračovali v seminární diskusi o převálcování tzv. Pražského jara sovětskými tanky. A shodli jsme se nejen v obavách o osud tak zvaného socialismu s lidskou tváří, ale i v obavách o socialismus jako takový. Vývoj nám později dal za pravdu.

I když jsme v normalizačních dobách byli dost dlouho nepříliš žádoucími autory, za tzv. perestrojky jsme nakonec byli povoláni k její opatrné realizaci.

Polistopadový trest za to byl ovšem podobný tomu, kterým byli postihnuti exponenti obrodného procesu z roku 1968. I když drobné rozdíly tu byly.

Otevřenou perzekuci vystřídala mírnější ostrakizace, která však trvá už 35 let, a nám na rozdíl od nich nikdo neposílal a neposílá žádné finanční podpory ze zahraničí. Ale vzal to čert!

Žili jsme a většinou i psali dál. A zejména pak Michal. Ten byl doslova neúnavný, nezničitelný a nezapomenutelný. Už před lety prodělal tzv. klinickou smrt. Ale vrátil se a psal dál. Svou klinickou smrt mi popisoval stejně jako všichni, kdo ji zažili - jako cestu černým tunelem, na jehož konci se ukázalo světlo… Teď už se mu to světlo na konci tunelu asi neukáže. Ale nám, kteří jsme ho znali a četli, ještě dlouho nepohasne. Je to totiž světlo lidskosti a to patří mezi ta věčná.

Díky Ti za ně, kamaráde!