ALEXEJ MIKULÁŠEK
Zprávu o smrti Michala Černíka (28. 5. 2024) jsem obdržel několikráte elektronickou poštou a stejně jako tištěné parte mne zasáhla jako mnohé z těch, kteří Michala dobře znali a vážili si jej. „Zemřel významný básník a laskavý, poctivý, statečný člověk […] Čest jeho památce“, stálo v jedné z nich. Říká se, že o mrtvých jen dobře, také že na mrtvé bychom měli vzpomínat jen v tom dobrém, ale za žádnou cenu si nemohu vzpomenout na cokoli, co by v mé paměti svědčilo v neprospěch Michala, co by jeho duši, v jejíž existenci věřil, mohlo jakkoliv zatěžovat. Osobnostní integrita byla jednou z jeho velkých předností, integrita neztotožňovaná s fanatismem a předsudečností: neudělal nic, o čem nebyl přesvědčen, že to je správné.
Jako starší kolega mi především pomáhal orientovat se nejen v literárních textech, ale také v lidech. Poznal jsem jej důvěrněji až jako redaktora (a pozdějšího zástupce šéfredaktorky) časopisu Vlasta, kde v 90. letech potřebovali do rubriky „Z tvorby čtenářů“ externího editora a kritika, ale také příležitostného popularizátora témat, které bychom v dnešních tzv. ženských časopisech sotva hledali (ilustrace Babičky Boženy Němcové, děl Aloise Jiráska, Jana Karafiáta a dalších). Učil mne rozdílu mezi odborným, populárně odborným a žurnalistickým stylem, přičemž právě tomu poslednímu jsem se teprve učil porozumět, aby nebyl můj článek ani podbízející se a bulvárně primitivní, ani nečitelný, přetížený pojmy a fakty.
Když jsem ještě na Filozofické fakultě (na přelomu 80. a 90. let) jako aspirant vedl několik seminářů z literatury pro děti a mládež, šlo snad o čtvrtý ročník či pátý ročník, probíral jsem mj. Černíkova První říkadla, knížku, která některé studenty oslovila tak, že jsem Michala pozval jako hosta na seminář, aby nám předal své zkušenosti s tím, jak „je udělána“ literatura pro ty opravdu nejmenší čtenáře, resp. posluchače a diváky „od dvou do pěti let“, jak krásné a přitom těžké je vžít se do světa malého recipienta a stylizovat jeho pohled – bez ztráty perspektivy dospělého člověka, protože dětskou literaturu nezakládá jen dětský aspekt (jakkoliv je také mimořádně důležitý).
Kvantita, ale hlavně kvalita jeho knih pro děti, pohádek, zvířecích povídek, říkadel, textů pro leporela atp. je fascinující, když zvážíme, v jak obtížné situaci se Michal Černík s „cejchem“ předsedy „normalizačního“ Svazu českých spisovatelů nacházel, přesto neměl nouzi o nakladatele, byl i komerčně (na české poměry) velmi, velmi úspěšný (znal svou cenu) a pozitivní ohlas jeho knížek jistě nebyl dán jen účastí předních českých ilustrátorů na nich (Z. Miler, G. Filcík, R. Lukeš, H. Zmatlíková ad.). K nejúspěšnějším titulům patřily České Vánoce Josefa Lady, Knížka pro děti od dvou do pěti, Krtek jde do školy, Krtkův týden, O veliké řepě, cyklus Pohádky o kohoutkovi a slepičce a Kykyryký!, edice Paci, paci, pacičky pro kluky a holčičky a mnohé další knížky vycházející nejednou tři- a čtyřikrát. Nebýt Černíkovy pomoci, trpělivosti a rad, stěží by vznikl výbor František Nepil Dětem (1997, s ilustracemi Heleny Zmatlíkové), který jsem na Michalovo doporučení uspořádal. I za tuto příležitost mu musím poděkovat.
Po vzniku časopisu Obrys-Kmen a zvláště po založení Unie českých spisovatelů byl Michal jednou z nejvýraznějších osobností české literární levice, mj. místopředseda a posléze čestný předseda UČS; bohužel v posledních letech byl sužován vleklou srdeční chorobou, která jej nakonec upoutala na lůžko a velmi limitovala i jeho tvůrčí činnost. Vídali jsme se zprvu pravidelně, posléze jen příležitostně na různých konferencích a kongresech UČS či na předávání cen této spisovatelské organizace. Tehdy se projevoval i jeho organizační talent a rozhled, předvídavost a zkušenosti s vedením a řízením literárního sdružení. Jeho prózy, fejetony a jiné žurnalistické texty, četné básně vydávané také vlastním nákladem, ještě čekají na své komplexní zhodnocení a souborné vydání. Především by se měly dočkat překladů, neboť vyjadřují obecně lidskou zkušenost, mají přesvědčivou estetickou, mravní i duchovní hodnotu. I za toto vše mu patří mé pozdní, opožděné poděkování.
Kdysi mne nazval „strážcem skryté tváře české literatury“. Michal Černík byl pro vidící viditelnou tváří toho nejlepšího, co vzniklo v české umělecké literatuře v posledních třiceti či pětatřiceti letech.