BŘETISLAV KOTYZA
Podotýkám, že jsem ateista. Každý podle svého a nebe je iluzorní pojem. I když ze své stále pochybující podstaty slyším Jarka Nohavicu zpívat: Můj milý Panebože já vím že nejsi, ale co kdyby…
Základní poučení o katolicismu a katolickému vnímání víry v existenci Boží jsem získal zbytečně brzy, již v první a druhé třídě Základní školy v letech 1948 až 1950, v Prštném u Zlína, kdy se tehdy ještě vyučoval předmět Náboženství. Bohužel, jen v podobě římsko-katolického dogma. Bez včlenění i jiných náboženství do historie lidstva. Římsko-katolická kurie jen jako jediné možné dogma, žádná filozofie, žádná alternativa. Později jen samostudium. Pan katecheta se tehdy jistě snažil, bylo to však hodně brzy a marné. Vyrůstal jsem však jako většina z nás v křesťanském prostředí, kde krásné lidové svátky a zvyky nebyly chápány jako služba Vatikánu. Slavilo se a basta fidli! Kostelík byl chápán jako důstojná, kulturní ozdoba náměstíčka. Stejně tak, jako svátek 1. května nebyl chápán svátkem Práce, svátkem politickým. Byl to svátek Lásky. Pochopil jsem význam a způsob později, na travnatých březích místní říčky Dřevnice. Bylo to tak akorát.
Chci však osvěžit zasutou vzpomínku na hodiny tehdejšího náboženství. Malichernost? Možná; důležitá však pro dětské chápání zákonitostí dospělého Světa. Pan vyučující katecheta, velký a tlustý, trestal své neposedné a nepoučitelné dětské žáčky bolestivým taháním za vlasy. Zvláště pak za pejzy dětských střapatých hlav. Bolestivé; doposud si pamatuji. Pan katecheta neměl a nesměl mít rodinu a děti. Celibát proti přirozenosti života.
Nechápal, katecheta, zřejmě nic než jen lásku k Bohu. Miloval Boha - možná. Miloval děti - určitě ne. Pro nás, děti z malého skorovenkova, bylo dogma o Trojjedinosti boží a náboženská podobenství naprosto nepochopitelná a myslím, že i zbytečná, byť jímavá. Pro mne zůstávají taková dodnes a trojúhelník Božího vševědoucího oka mám převrácený klínem dolů. Jak jej znám a vzdávám hold. Ale Vánoce slavím s plnou emocí vědomí nahého, prochladlého jezulátka a vždy se těším na příbojovou vlnu setkání s vnuky. Abych je mohl políbit do jejich bohatých, střapatých čupřin a v duchu tak odčinit metody výuky tehdejšího pana katechety Náboženství. Miloval Boha. Děti ne. Nevěděl nic o rodičovství. O kráse milovat a být milován. O realitě lásky.
A zde předestírám furiantské prohlášení ateisty o nechuti k nekonečnému nebeskému nicnedělání. Křesťanské nebe, na rozdíl od nebe jiných náboženských uskupení, je popisováno jako plné andělských bytostí a jím podobných cherubínů. Ale andělé, jak zdůrazňováno avšak vědecky nedoloženo, jsou bezpohlavní bytosti. Ani muži, ani ženy. Něco zvláštního i pro dnešní podivnou představu o sexuální orientaci jedince. Představu o smyslu rodiny a rodičovství. O roli ženy a muže v lidském společenství. A co s takovým spolkem, kde nejsou žádní muži, žádné roby! Pardon, ženy. A co s takovým společenstvím, kde nejsou žádné děti. Žádný pláč a konejšení, žádné hry a dotazování se nás, rodičů. Prohlašuji opět: nechci do nebe! Milujte se a množte se, vyzýval Jean Effel v podobě Pánaboha, ve svém rozverném kresleném filmu Stvoření světa! Vzhůru, mužové i ženy. Andělé i andělky jsou stále mezi námi, na Zemi, v plné výzbroji i výstroji. I kráse.
Michalu Černíkovi, příteli, In memoriam, 2024