MICHAL ČERNÍK

Jako rodina jsme poznávali tu temnou stranu padesátých let. V roce 1949 tatínek, tehdy plukovník generálního štábu, nesouhlasil s politickými procesy, odešel z armády a nakonec skončil v dolech na Kladně s nálepkou třídního nepřítele. To prokletí pociťovala celá rodina. Peněz bylo málo, a když tatínek koncem padesátých let zemřel, maminka dostala nejmenší vdovský důchod, přesně 701 korun. Často plakala, protože se nedostávalo na nejpotřebnější věci jako na jídlo, oblečení a uhlí. Bílou kávu z cikorky, chleba se sádlem nebo s povidly jsem už nemohl ani vidět. Při studiích jsem si na všechno musel vydělat peníze – v neděli jsem roznášel noviny, pracoval jsem v Prefě Toušeň a v ocelárnách na Kladně, naučil jsem se sklánět k fyzické práci a vážit si věcí, které jsem si za vydělané peníze kupoval. Vedle nouze jsem poznával, co to je být druhořadým člověkem.

Když jsem pak v devadesátých letech minulého století byl třikrát, celkem osmnáct měsíců, bez práce a bez peněz, děsilo mě, že nuzná situace z mého dětství a mládí se bude opakovat. Je to deprimující pocit. Tehdy jsem si připadal jako zbytečný člověk. Taková zkušenost posouvá myšlení v pochopení pojmů jako spravedlnost, sociální práva, lidská práva a zpevňuje žebříček životních hodnot.

Vážím si všeho, čeho se mi teď dostává k normálnímu žití. Mám tedy vše, co si nemůže dopřát na 98 procent bědných obyvatel této planety.

Sním až příliš často, a mé sny jsou pošetilé, zatímco realita se mi cynicky vysmívá. Zůstanu u literatury. Když jsem začal ve svých dvanácti letech psát verše, snil jsem o tom, že až budu slavný jako Petr Bezruč, tak se před fotografem – stejně jako on – schovám pod stolem. Léta sním o tom, že se mi podaří napsat tu zlatou knihu, která se bude stále číst, stále vydávat a stane se pokladnicí národa jako Bezručovy Slezské písně, jako Erbenova Kytice, jako Máchův Máj.

Snění je lidskou výsadou a dítětem pokroku ve všech oblastech lidského konání. Sen vám nikdo nezakáže, nikdo nezničí, nic si za něj nekoupíte, nenakrmí vás, ale je taky nadějí a tahounem vašeho konání. Jak chudý by byl život, kdybychom snít neuměli. Nebe mých snů je nádherné a nikdo ho nezadupe do země. Snění pro mne právě proto zůstává milou částí mého života, ale ještě krásnější je na svůj sen si dosáhnout a zhmotnit ho. Kdyby člověk nesnil o tom, že chce létat jako pták, tak bychom ještě dneska byli bez křídel.

Považuji se za českého patriota, napsal jsem o své zemi, a hlavně o Polabí spoustu veršů, reportáží, črt a fejetonů. Narodil jsem se v Polabí, tady jsem s malými přestávkami žil víc než čtyřicet let. Je to můj první domov, který mi byl dán, zdědil jsem ho po rodičích. Ale domov je pro mne i země, v níž žiju, místo, kde právě bydlím, a patří k němu vše, co domov tvoří. Domov je moje literární téma, které celý život obkružuji. Stal se mi opravdu tím středem světa, od něhož poměřuji všechny dálky.

Když vidím, jak plundrujeme svou zemi, jak se chováme navzájem k sobě, k svému životnímu prostředí a k přírodě, stydím se, že jsem Čech. Pak sním o tom, že bych raději žil v jiné zemi, kde lidé zákony ctí jako něco zcela samozřejmého, kde je morálka vnitřním příkazem každého, kde se lidé chovají navzájem k sobě a k přírodě s úctou a jsou hrdi na svou vlast a na výsledky své práce. Nebojí se stáří, protože se nestanou nežádoucími, lidský život a jeho kvalita jsou vždy prioritou vládní politiky. Prostě tu mají všude uklizeno, doopravdy i obrazně.

V politicky vypjaté atmosféře sedmdesátých let minulého století, která je známá jako normalizace, jsem si vědomě vytyčil hranice, za které nepůjdu. Zde jsou: Jestliže nemohu vyslovit svůj názor, budu mlčet, ale nikdy nesmím říkat či psát lži. Jestliže nemohu pomoci, nebudu nikoho zatracovat. Nebudu umlčovat pravdy, které jsou politicky nežádoucí a které nemám odvahu vyslovit já sám. Mým krédem bylo nedělat svinstva, nebýt příčinou neštěstí jiným. Nežít v rozporu se svým myšlením. Nenechat se koupit, nebýt slouhou a vykonavatelem cizí zvůle. Neudělat v životě nic, za čím bych si nestál, co bych chtěl odvolávat, čeho bych se chtěl zříkat, za co bych se měl stydět.

Jestliže si chce člověk zachovat normální existenci, tak v každém systému, v tom minulém i v tom dnešním, musí volit určité kompromisy. Přijímal jsem přízeň minulého systému s vědomím některých kompromisů a zároveň s vědomím vlastních limitů, které nesmím překročit. Myslím však, že svá jednání a slova jsem nepodřídil nemravným normám doby té minulé. A ani té dnešní.

Vždy mi šlo o to, abych byl ve svém jednání pravdivý. Nevím, zda se mi to dařilo a daří. Svým způsobem je i tohle částí mého kréda. Opravdu jsem za normalizace častěji mlčel, když jsem nemohl vyslovit pravdu, ale nikdy jsem nelhal. Když jsem se koncem osmdesátých let stal předsedou českých spisovatelů, řekl mi jeden kolega s ironií, že jsem se k této funkci promlčel. Svým způsobem měl pravdu. Hlavně v oblasti novinářské jsem znal dost lidí, kteří lhali, a po převratu v roce 1989 svou minulost popřeli a zase lhali. Překvapilo mne, kolik z nich spolupracovalo s StB. Nenapsal jsem nic, za co bych se měl dnes stydět, svůj život jsem nezadal lži.

Chtěl jsem žít normálně, chtěl jsem si uhájit právo na svou lidskou i uměleckou existenci, dobrovolně bych se jí nevzdal.

A pak se v devadesátých letech zrodili noví inkvizitoři a ti se pilně vyřádili na mně a naší básnické generaci. Ostatně i autoři mladší generace, kteří do literatury vstupovali v průběhu osmdesátých let, si museli odpovídat na podobné otázky jako já, ani oni se dobrovolně nezřekli své lidské a umělecké seberealizace. Nakonec v člověku zvítězí egoismus, jde jen o to, jak velký má rozměr. Bylo opravdu velmi málo lidí, kteří měli odvahu a sílu udělat ono velké, sebezničující gesto – gesto veřejného protestu proti aroganci moci.

Léta jsem si uvědomoval rozpor mezi hlásanými socialistickými idejemi a realitou, sovětská „perestrojka“ byla pro mne a pro většinu intelektuálů nadějí zásadních změn. Vyznával jsem a vyznávám demokracii, svobodu a sociálně spravedlivou společnost. Tuto trojjedinost tehdejší systém nenaplňoval a nenaplňuje ji ani dnešní kapitalismus u nás.

Prostor v sedmdesátých a osmdesátých letech byl nesvobodný, řada spisovatelů nesměla publikovat, jejich díla byla vyřazena z knihoven, nepřipouštěl se odlišný světový názor. Nenormální situace ve společenském životě a tedy i v literatuře mne velmi tížila, soucítil jsem se zakázanými spisovateli také proto, že jsem si nesl v sobě onu tristní zkušenost z dětství a mládí. Věděl jsem, že na naší generaci bude, aby později osudové křivdy napravila. Neviděl jsem však důvod zříci se dobrovolně své seberealizace, touha žít normální občanský život a publikovat byla silnější. A jestliže mně to dnes někdo dává za vinu, dostává se na roveň těch, kteří tehdy zakazovali.

Já i mí básničtí generační druhové jsme nyní prezentováni jako nežádoucí normalizační básníci. Účelově tu vznikl ideologicky zabarvený mýtus. Pokud člověk přistoupí na takovou logiku, pak by musel obvinit téměř všechny lidi, kteří zde žili a pracovali, téměř všechny umělce, kteří tehdy tvořili, a především stále popularizované herce, kteří po revoluci rychle změnili korouhvičky svých vyznání. Tak bychom mohli procházet celými dějinami a jejich společenskými systémy. I dnešní systém vidím velmi kriticky, stejně jako ten minulý, a přesto se v něm chci plně umělecky realizovat. Bohužel, zatím se více setkávám se segregací.

Život mne naučil oddělovat podstatné od nepodstatného, hodnotné od podbízivého, falešného a lživého, rozpoznávat lež od pravdy, vidět souvislosti dějů, jejich příčiny a důsledky, uvědomovat si omyly a chyby a jejich dopady, ubránit se davovým euforiím, davovým pravdám, mýtům a demagogiím. Vidět mnohem dál než do druhého dne. Naučil mne pochybovat a zachovat si střízlivé uvažování. Naučil mne sklonit se k práci, ctít ji a těšit se z ní. Naučil mne starat se o své zdraví. Naučil mne poprosit a poděkovat a být poddaným jenom sobě.

O iluze jsem byl připraven už v dětství, takže v dalším životě jsem se spíš bránil dělat si iluze. Byl jsem vždy pochybující ke všem euforickým náladám společnosti a slibům moci. A pokud jsem si dělal iluze, tak jsem je nikdy nespojoval se svými ideály. Proto jsem ani po převratu své ideály o sociálně spravedlivé společnosti nezatratil jako mnozí.

V prosinci roku 1990 mi vyšel ve slovenském Novém slovu rozhovor, kde jsem na otázku, jak si představuji budoucnost, odpověděl, že se vrátí šlechta, vrátí se stará buržoasie a nová vznikne, ovládne nás západní velkokapitál a my se staneme poddanským státem. Tu prognózu jsem si dovolil vyslovit právě proto, že jsem se ubránil euforickým náladám společnosti a nedělal si iluze. A ona se naplnila v daleko obludnější podobě. Globální kapitál na nás praktikuje neokolonialismus, zbavil nás společné vize a vůle národa, podťal nás v kolenou – a mnozí ještě jásají.

Největším zklamáním po roce 1990 bylo to, že se hlásaných ideálů zmocnili pragmatici, cynici, různá finanční a mafiánská seskupení, a ti všichni ideály demokratismu zneužili ve svůj prospěch. A pak mnozí bývalí přátelé a kolegové, kteří se ke mně po převratu přestali znát, a někteří se zachovali jako krysy.
O to víc si uvědomuji, co je pro mne nejdůležitější. Být sám sebou a zachovat si neokázalou hrdost. Umět si plnit svá přání, která se splnit dají, ale nezříkat se svých snů. Vědět, co v životě chci, dát smysl svému konání, i kdyby to mělo mít význam jenom pro mne. Zasloužit si svůj život, protože nepatří jen mně. V každodennosti si uhájit radost a v mysli úsměv, byť třeba trpký.

Po roce 1990 jsem si uvědomil, že zákony jsou alfou a omegou každého demokratického sytému, pokud má dobře fungovat ke spokojenosti občanů. Že svrchovanost zákona, který je znakem právního státu a dává právní jistotu každému občanovi, je v troskách a že za nastolení právního negativismu nesou vinu tehdejší vládnoucí politické elity. Naše demokracie je atrofovaná, protože ji převážně v devadesátých letech určovali atrofované zákony a charakterově pokřivení lidé. Ještě dlouho bude trvat, než u nás dojde k samozřejmosti fungování demokratického systému.

Být štvancem konkurenceschopnosti, vyrábět stále víc a víc a stále nové a nové je velkou deformací lidského myšlení, které je nejen plýtváním zdrojů země, energie a lidské práce, ale je ve své konečné fázi zhoubné. Proto věřím, že lidstvo jako celek v sobě nakonec probudí sebezáchovný pud, hlavně ta část bohatého lidstva v Evropě a Severní Americe, a radikálně změní své myšlení a skromnost přijme jako životní styl, jinak zahyne. To je můj historický optimismus.

Člověk má právo na chyby, které neubližují jiným, které jiným nejsou tragédií. Na ty, které nejsou osudovými třeba pro celý národ. Většina našich polistopadových vládnoucích politiků se proměnila v hrobaře vlastní země. Podíleli se na devastaci našeho hospodářství a zemědělství, na likvidaci naší suverenity, na mravním rozkladu společnosti. Takové chyby se nedají odpouštět ani promlčet, jejich aktéři by měli být voláni k právní a morální odpovědnosti.

Když začala velká kupónová privatizace, vymlouval jsem známým, že desetinásobek z rozděleného koláče může obdržet pouze jeden, těch devět zbývajících nedostane nic. Lidé uvěřili, že jako akcionáři zbohatnou, a nakonec většina z nich byla okradena. Do kupónové privatizace šlo pouhých 7 % našeho hospodářství. Při drancování našeho hospodářství beztrestně bohatli domácí a zahraniční gauneři pod dohledem našich vládnoucích elit a médií. Někde jsem četl, že se jednalo o majetek ve výši dvanácti biliónů korun.

Lidi se snadno nechají zbavit vlastních názorů, vlastního myšlení a přijmou cizí lži či dogmata jako vlastní pravdy. Potvrzují to dějiny i současnost.

Možná si lidé nejvíc nalhávají, že jsou svobodní jen proto, že mohou svobodně cestovat nebo podnikat. Ale člověk nemůže žít svobodně bez sociálních práv a sociálních jistot, ve strachu o práci a v obavě z nouze. Miliardáři a bezdomovci nejsou vizitkou svobody.

V každé době, i v té dnešní, považuji za statečnost uhájit si obyčejný život, aby byl plnohodnotný, čestný a poctivý. Někdy je k tomu zapotřebí velkého sebezapření a nehalasné odvahy. Za statečnost považuji zachovat si důstojnost. Nikdo nás ji neučil, nikdo ji od nás nevyžaduje, spíš naopak se ji všude snaží v nás pošlapat. Uhájit si vědomí vlastní hrdosti na svou práci, žít vzpřímeně, mít vzpřímenou mysl a duši, umět milovat, neumět nenávidět, umět životu dávat, nikoliv jenom z něho brát. Nést si to, co z člověka vyzařuje, nějaké člověčenství, nějaká duše, to, co z něj dělá skutečného člověka.

Nikdy se nemohu smířit s tím, že ze mne někdo dělá druhořadého občana třeba jen proto, že myslím jinak, než si žádá dnešní doba, a že jsem život prožil tak, jak jsem ho prožil. Nesmířím se s arogancí, s nadutostí, demagogií a lživostí mocných. S mocnými grázly a hlupáky. S bezprávím a s nespravedlností. S vykořisťováním jedněch druhými. S bídou a chudobou většiny a ohromným bohatstvím jedinců. S válečnými agresemi imperiálních mocností. Děsí mne temnota a omezenost myšlení, slepota vidění, která může být zničující i pro svět třeba v podobě války. Děsí mne snadnost zmanipulování většiny, z které se vytvoří nepřemýšlivý, ovladatelný dav. V době vyspělé počítačové techniky a obrovského vědeckého pokroku je lidská povaha stále na úrovni pračlověka, který obrovské vynálezy často proměňuje jen v nástroje smrti.

Přestal jsem věřit všem politikům, kteří se tváří jako bozi. Všem náboženstvím a všemožným vírám, které své bludy staví nad rozum, nad prostou logiku, nad pravdy života a nad lidské poznání.

Neumíme zacházet se svobodou ani s demokracií. Nejsme k ní vedeni, hodně lidí si svobodu zaměňuje se svévolí. Pak televizní moderátorka s úsměvem prohlásí, že teď, když máme svobodu, si každý může dovolit všechno. Nebo jeden pražský senátorský kandidát na volebním plakátu hlásal, že svoboda jedince je nade vše. Oba nepochopili rozměr svobody a nadřadili svobodu jedince nad svobodu společnosti. Nedošlo jim, že svoboda je nejen odpovědností k sobě a ke svým činům, ale především odpovědností ke společnosti, v níž žijeme, je tedy mírou vzájemného respektu. Konečným výsledkem toho nepochopení je svévolné vykládání svobody a její zneužívání na úkor společnosti i zákonů. Každý grázl, podvodník a příživník se pak vehementně ohání svobodou a demokracií. Svoboda je jako řeka. Musí mít břehy, a my je nemáme.

Jsme svědky toho, jak se dá svoboda a demokracie zneužívat. Jsou skvělými záplatami na války, které jsme v posledním období zažili v Jugoslávii, Iráku, Kosovu, Afghánistánu, Libyi, Sýrii, stejně jako převraty v mnoha zemích. Heslo „trvalá svoboda“ a podobné žvásty jsou přímo výsměchem svobodě. Lidé v napadených zemích se stávají trvale svobodní jen jako padlí po leteckých a raketových náletech.

Má míra svobody je silně determinována mými finančními možnostmi, celospolečenskou a ekonomickou situací, nesmiřitelností snobů a mnohých lidí v médiích a kultuře, pro něž neexistuji. Jak se potom mohu cítit svobodný jako člověk, jako spisovatel?

Každý den jsem znásilňován, ponižován a degradován realitou, která je mnohem silnější než mé představy či přání. Jako občan musím tvrdě platit za všechny velké naše i zahraniční firmy a miliardáře, kteří jsou v daňových rájích a státu neodvádějí daně, musím platit za všechny další úniky daní, za korupce a rozkrádání peněz, musím platit za vědomou absenci zákonů anebo za korumpování stávajících. O samozřejmost žití jsme byli jako občané okradeni.

Ohromila mne prodejnost politiků, novinářů a lidí, která se stala normou, ohromily mne chamtivost a egoismus, které se staly ctností. V průběhu posledních třiceti let jsem mockrát poznal, že se poctivost, čestnost, odpovědnost a další mravní kategorie nevyplácejí. Že jste pro tyto vlastnosti dokonce považován za hlupáka, za neschopného, anebo jste za ně i trestán.

Pochopil jsem, že prioritou kapitalismu je za každou cenu zisk, a to i za cenu válek, že kapitalistická společnost nikdy nebude řešit důstojný život člověka a jeho lidská práva. Pochopil jsem, co za kreatury dovede udělat z lidí nenasytná touha po moci a penězích. Politici, kteří vedou své národy do jakýchkoliv válečných agresí, by měli stát před mezinárodním tribunálem a zodpovídat se za zločiny. Z pochopení mnoha a mnoha dalších věcí vykrystalizoval můj světový názor. Myslím, že moje postoje jsou i postoji mých přátel a dalších poctivých a přemýšlivých lidí v naší zemi.

Nerozumím lidem, té většině, která se nechá vždy omámit krásnou politickou lží, která sedne na lep politickým a ekonomickým kupčíkům s demokracií a svobodou. Lidé nejdříve musí dostat v pravém slova smyslu nakopáno, aby si pak protřeli zaslepené oči a vystřízlivěli. Stále nerozumím tomu, jak snadno si lidé práce nechali zničit hospodářství své země, jak přihlížejí rozkladu státu a destrukce jeho samotné funkce, jak lehce se nechali zbavit svých základních sociálních práv a existenčních jistot, jak se nechají vykořisťovat zahraničními firmami. Nerozumím tomu, jak zcela nekompetentní lidé mohou dělat politiky, a oni je dělají, protože v této zemi neexistuje stud a odpovědnost.

Kapitalismus si stále víc nerozumí s demokracií, on ji ani ke své agresivní politice nepotřebuje. Hnacím motorem imperiální politiky je bezhraničná chamtivost. V současné době se na světě vedou desítky regionálních válek, za většinou z nich jsou zájmy imperiálních mocností. Kapitalismus svět slabších cíleně vykořisťuje a rozvrací, nakonec vykořistí i sebe a sebe i rozvrátí, pokud dříve nezničí svět.

Jak dlouho může ještě existovat systém, kde na piedestalu všech hodnot stojí peníze, nikoliv důstojný život člověka a zachování života na Zemi? Tak dlouho, dokud v lidech, té poctivě pracující většině, nevybuchne přetlak hněvu.

Lituji čtyř desítek let budování socialismu, který byl spíš pseudosocialismem, a právě proto v soutěži bipolárního světa prohrál. A tří desítek let budování kapitalismu, kdy nám porevoluční vůdcové slibovali, že za tři roky budeme na úrovni Rakouska, a zatím nám oni a všichni následující vůdcové tady zanechali zemi vydrancovanou jako po nájezdu barbarů. Mluví se o českých bankách a velkých českých firmách, ale jejich vlastníci jsou zahraniční a zisky převádějí do svých mateřských firem nebo do daňových rájů. Téměř nic nám tu nepatří. Ta promarněná desetiletí jsou možná dobrá jen k tomu, abychom si uvědomili, jak se to všechno dělat nemá.