KAREL SÝS
Kdo by se domníval, že kniha Dagmar Beňakové ZÁLIBY CÍSAŘOVNY SISI (nakladatelství GRADA, 2024) jen rozmnožuje nekonečné edice zabývající se jejími zvyky, poklesky, pýchou atd., byl by na omylu. Česká literatura od této chvíle nemá hodnotnější knihu na toto téma. Jistě, bylo mnoho pokusů u nás i v zahraničí – knihy, filmy, v nichž císařovna Alžběta Rakouská hraje na stále stejnou notu tu rozmařilé, tu dutohlavé panovnice. Autorka odvedla neuvěřitelnou práci. Složitý život císařovny, která v historii vystupuje hned coby rozmazlený diblík, hned jako krutá žena, která mává císařem a okatě nadržuje ohnivým Uhrům, je v knize opravdu složitý. Když císař prohlásil – „Ničeho jsem nebyl ušetřen“ – zejména se trefil v případě císařovny, která posloužila za terč vyšinutému anarchistovi. Z historie známe mnoho případů, kdy nevinný padl, zatímco zloduch vyvázl.
Možná si pomyslíte, že autorka, potažmo já, chceme glorifikovat režim, který Čechům tolik ublížil. Vždyť na rozdíl od Maďarů jsme sice pod Rakouskem úpěli, ale protestovali jsme vždycky jenom státotvorně. Tam, kde jiní povstali, spokojili jsme se odkrojky z panovníkova stolu.
Císařovna v knize vystupuje v neuvěřitelně pestrých podobách. Jezdila skvěle na koni, plavala, šermovala, proháněla své dvorní dámy po krkolomných vrcholcích hor. Své tělo mučila v touze po dokonalosti, ačkoli pro svou duši si vyhradila volnost, které však ani ve svém postavení nemohla ve státě odsouzeném k zániku dosáhnout.
Čtenář ji může považovat za blázna nebo za oběť režimu, do něhož byla vsazena po úradku panujících dynastií. Kdo kdy slyšel, aby panovnice psala básně, fandila poraženým, pěstovala turistiku i spiritismus, nakupovala šperky, hrála na citeru, mučila tělo dietami, nicméně holdovala zmrzlině natolik, až si zkazila zuby a ukrývala se při fotografování za vějíř. Fascinovaly ji její vlastní vlasy, tak těžké, že jí působily bolesti hlavy. Neodhalovala své tělo, bůhví, jestli ji císař někdy viděl nahou, když tehdejším největším prohřeškem bylo odhalit kousek nožky, nicméně se v jedné řecké špeluňce nechala tetovat na rameni. S císařem ji spojovala snad jen touha po jízdě na koni. Dokonce vystoupila v manéži jako krasojezdkyně, ovšem před vybraným obecenstvem. Zvířata byla pro ni víc než lidé, i tak to lze říci.
Svým způsobem života týrala své společníky, společnice, tajnou policii, vynikala dokonce i nad své horské vůdce. Jeden z policistů pověřený sledováním spatřil Sisi s dvorní dámou utíkat. Domníval se, že je snad někdo pronásleduje, nicméně šlo jen o obvyklé vycházkové tempo. Překonala úskalí tehdejšího složitého plaveckého úboru a naučila se skvěle plavat. Stala se vášnivou cyklistkou, zejména proto, že se při šlapání hubne. Obsedantní touha po vyzáblém těle neznala mezí. Pěstovala doslova kult svého těla, pózovala před zrcadlem, prý měla při pohledu do zrcadla estetický zážitek. O manželství a sexualitě se vyjádřila v básni: „Pro mě už žádná láska a žádné víno. Z jednoho se mi dělá špatně, z druhého se mi chce zvracet.“
Nechala se fotografovat a její portréty visely v hospodách i u holičů. To by se jistě líbilo Palivcovi víc než kukuč starýho Procházky.
K útlému tělu naopak patřily bohaté vlasy. Sama tvrdila, že kdyby na ni někdo vydal zatykač, poznali by ji snadno podle vlasů. Tak vznikla přezdívka „zatykačový účes“. Mnoho dam v Rakousku, ale i v Americe se ji snažilo napodobit, ale chyběla jim c. a k. hustota vlasů. Proces česání trval dvě hodiny, byl to obřad téměř sakrální. Umývání si vyžádalo minimálně celé dopoledne, někdy i celý den. „Jsem otrokyní svých vlasů,“ přiznala sama.
Pečovala o pleť – nechávala si na tvář klást tenké telecí řízky! Dnes by to vyšlo sakra draho! Koupala se výhradně v destilované vodě a do Ischlu ji pro ni vozil na žebřiňáků nějaký pan Adamec. Vida, česká stopa! Ve světě nenajdeš jen sirky ze Sušice, ale i českou destilovanou vodu. Česká strava však pro ni byla příliš vydatná. Jedla pokud možno studené maso, protože ze studené pečeně lze snáze odstranit tuk.
Byla zaujata svým pasem, vážila se a měřila až třikrát denně a její osobní kadeřnice musela váhy a míry (50 kg na 170 cm, obvod pasu 51 cm) denně zapisovat. K péči o tělo patřily i „mléčné dny“ a „ovocné dny“, které nastoupily při sebemenší „nadváze“. Na slavnostních banketech mučila spolustolovníky, neboť jen uždibovala kousky a šlus, ostatním jedlíkům číšníci museli nedojedené porce odnést. Škoda těch třinácti chodů!
Když už jsme uvedli českou stopu, uveďme i ruskou. Dnes populární bistro vzniklo v roce 1818. Ruští vojáci dobyli Paříž, a protože se chtěli rychle najíst, volali na obsluhu „Bystro! Bystro“.
Kapitolou samou pro sebe byla císařovnina garderoba. Zaznamenáme jen široký pásek, který jí ještě víc stahoval tělo. Proto pohořel neznámý autor pornografické montáže neznámé nahé dámy a císařovnina obličeje. Sám císař uznal, při pohledu na baculaté tělo, že jde o podvrh.
Nebyli by to Češi, aby si – ač v rakouském područí – nedělali šoufky z bohatě nabraných rukávů Sisi, potažmo ji napodobujících dam. Přezdili je na „šunkové rukávy“. To nebylo úplně fér – císařovna si jídla asi moc neužila už vzhledem k tomu, že při oficiálních hostinách musela stolovat v rukavičkách!
Aby mohla svižně chodit po horách, na spodní lem šatů si nechala našít knoflíky,
na něž – nespatřena čumily – zdviženou sukni upevnila. Pohodlí jí tedy dodaly jen hory.
Pověstný byl její úzký pas – jak již řečeno výše, po stažení korzetem činil obvod 51 centimetrů, snad i méně. Mohla se tedy pochlubit nejužším pasem v Evropě.
Její nejdražší a zároveň největší diamantový šperk, dnes v majetku České republiky, má 148 kamenů. Autor Hvězdy jihu Jules Verne by to jistě ocenil!
Milovala koně. Své přítelkyni psala: „Zulíbej mé koně.“ Takového dopisu by se ani její choť zřejmě nedočkal. „Zulíbej je za mě od hlavy až k patě!“
Jistěže se nevyhnula lásce, byla však krajně omezena etiketou. Hrabě Andrássy se v tajných dopisech císařovně schovával za nevinnou, leč neexistující „Lauru“. Moje babička by se vyptávala: „Došlo k nejhoršímu?“ K nejhoršímu jistě nedošlo, už jen proto, že císařovnu by po odhalení čekal klášter nebo ústav pro duševně choré.
Své city se pokoušela vtělit do básní. Inspiraci hledala u Heineho, prý jí jeho duch verše diktuje. Žena, která mohla kromě manžela milovat výhradně platonicky, se uchýlila do světa nikterak platonické poezie, samozřejmě v naprostém utajení. Aby verše přece jen nezmizely ze světa, sepsala instrukci pro budoucí čtenáře. Básně pečlivě uložené v tajných kazetách měly být „odtajněny“ v roce 1951 rukou švýcarského prezidenta a vzápětí zveřejněny! Suchopárný státník a příslušní představitelé byli však obsahem natolik zděšeni, že básně opět honem honem zapečetili. Ke konečnému odpečetění došlo až v roce 1984, ale to už byly představy o „nemravnosti“ nekonečně volnější. Naopak – část z výnosu císařovniných veršů plynula do rukou Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, což by se autorce jistě zamlouvalo!
Rozhodně byla před rakouským dvorem o celý věk napřed. Věřila v nadpřirozené jevy a v komunikaci s „oním světem“. Psala podle diktátu zvěčnělého Heinrich Heineho. Objevovala i staré rituály a dokonce kouzlo voodoo. Chodila ověšena talismany – mincemi, medailemi i malou lebkou smrtihlava… Na Madeiře si vybrala za průvodce místního hrbáče, hrb měl i její řecký předčitatel. Za budoucí převtělení si vybrala racka, kroužícího svobodně nad světem.
Věřila, ale pochybovala. Nejen císař, ale ani ona nebyla „ničeho ušetřena“. Poprava oblíbeného švagra, mexického císaře Maxmiliána (ano, toho, jenž si z vlasti přivezl i českou vojenskou kapelu), záhadné utonutí Ludvíka II. Bavorského a ovšem nikdy nevyjasněná smrt jejího jediného syna, korunního prince Rudolfa…
Její touha po svobodě se mohla realizovat (hrozné slovo!) vlastně jedině na moři. A ne na lecjakém moři. Na moři jihu, zejména v řeckých vodách, na Korfu, na Mallorce, na Madeiře… Ale také v Paříži anebo v Káhiře. Všude tam, kde mohla nepoznána splynout s anonymním davem. („Dokonce i v největší tlačenici nosičů a oslů si připadám méně úzkostně než na dvorním plese a jsem skoro tak šťastná jako v lese.“)
A nakonec v osudné Ženevě. „Je to můj neoblíbenější pobyt, protože tady chodím úplně ztracená mezi kosmopolity; to dává iluzi pravého stavu bytí.“ Řízením osudu se toto město stalo jejím posledním pozemským místem.
Jedno je jisté – pro tento svět se nehodila, ale nemohla se vymanit z jeho ocelové sevření.