VĚRA BERANOVÁ

V Clam-Gallasově paláci, na Starém Městě pražském, v rámci programů věnovaných kulturní historii Prahy, se uskutečnila výstava Pražské pomníky 19. století, která stojí za pozornost. Pořádají Archiv hlavního města Prahy spolu s Národní galerií.

Téma, které je prezentováno, můžeme uchopit v několika rovinách a svým způsobem také otevírá mnoho otázek, které překračující vlastní zadání, pražské pomníky. Hlavní název výstavy však zní „Metamorfózy politiky“, tedy na první pohled jako by vlastně nešlo o pražské monumenty. Jak je vidět, jeden název nestačí. Proč autoři volili dva na první pohled tak nesourodé názvy, co jimi chtěli deklarovat? Bezesporu si uvědomili komplikovanost zadání. Od komplikovanosti a možné nejednoznačnosti výběru představovaného materiálu, tedy pražských pomníků, až k nejednoznačnosti kritérií při výběru pomníkové tvorby vytvořené během 100 let.

Pozorný divák si jistě položí několik otázek. 1. Jak, jakým způsobem prezentovat pomníky? 2. Jak prezentovat i ty zaniklé? 3. Jaká volit hodnotová kritéria; má se při výběru vůbec respektovat umělecká hodnota? 4. Jaká volit kritéria z mimouměleckých hledisek, tedy hledisek především politických? (Tady se přímo nabízí: Radecký, či Palacký?) 5. Jak poukázat na pomníky, které se nerealizovaly, a to z nejrůznějších příčin? 6. Jak poukázat na sochařské detaily? 7. Jak vybrat a demonstrovat písemné prameny vážící se často k velmi zajímavým polemikám, týkajícím se připravovaných projektů? 8. Jak prezentovat důležitý problém, a tím je zamyšlení a hodnocení pomníku v kontextu prostředí, do kterého byl zasazen? (Tady bychom jistě měli vzpomenout Kafkova Žižky na Vítkově, i když jeho instalace hluboce překračuje 19. století.) A tak bychom jistě mohli pokračovat dál.

Autoři výstavy si byli velmi dobře vědomi možných úskalí a možností prezentace takového tématu. Vlastně již v dvojnázvu výstavy je obsaženo uvědomění si jedné prosté pravdy, a tou je nutné posuzování pomníků umístěných ve veřejném prostoru ne jen čistě z hlediska uměleckého, estetického, ale i z hlediska nejrůznějších souvislostí, v neposlední řadě i politických. I když pohled akademický, čistě estetický se s tímto posuzováním uměleckého díla velmi těžko ztotožňuje.

Vraťme se však ke konkrétní expozici instalované ve výjimečných prostorách barokního Clam-Gallasova paláce, který je dílem předního evropského architekta Johanna Bernarda Fischera z Erlachu. V této instalaci dochází k vzácnému propojení daných prostor s představovanými exponáty.

Už samotné zmapování tak bohaté činnosti rozvíjející se v jednom, a to velmi exponovaném století je svým způsobem velmi náročným úkolem. V této souvislosti nesmíme také zapomenout, že k zmapování patří i nerealizované projekty. Ve výstavních prostorách se návštěvník setkává s dílčími studiemi, možnými variantami pomníků, které umožňují divákovi ponořit se do myšlení tvůrce, do jeho hledání pravého uměleckého výrazu.

Co však považuji za zvlášť podnětné je upozornění tvůrců výstavy a autorů obsáhlé publikace na úlohu, smysl a dosah pomníkové tvorby ve veřejném prostoru. V našich poměrech se právě v 19. století dohání jeden z důležitých úkolů moderního národního státu, a tím je veřejná prezentace významných osobností národních dějin. Již první pomník tohoto charakteru v Čechách nemůže být věnován nikomu jinému než Přemyslu Oráči ve Stadicích z roku 1841. Avšak zcela logicky se tato tvorba soustřeďuje v Praze, i když například s postavou Jana Husa se setkáváme v řadě dalších, zvláště českých měst.

Expozice v Clam Gallasově paláci představuje, jak to vlastně ani jinak nebylo možné, glorifikaci českých dějin s důrazem na národní život. Nemohly to nebýt takové osobnosti jako Jan Hus, František Palacký, Josef Jungmann, ale i maršál Radecký či císař František I. se svým vztahem k pražskému prostředí. Jak víme, právě dva posledně jmenované pomníky na svém místě nesetrvaly. Zatímco František I. se na nábřeží vrátil, o maršálu Radeckém na Malostranském náměstí jsou vedeny stálé spory, o čemž jasně svědčí komplikovaná kritéria na umělecká díla umístěná ve veřejném prostoru.

Výstava obohacuje návštěvníka ještě v další rovině. Poukazuje na řadu nerealizovaných děl, která se zachovala ve skicách, fragmentech. Jako příklad bychom mohli uvést Národní pomník na Bílé hoře.

Autoři expozice považovali za podnětné prezentovat i menší projekty, věnované zvlášť významným osobnostem českého veřejného a uměleckého života a umístěné v komornějších prostředích pražských zákoutí a parků. Například to jsou osobnosti jako Eliška Krásnohorská, K. H. Mácha, Hana Kvapilová, Julius Zeyer, Karolína Světlá a další. Pro návštěvníka mají svou zvláštní hodnotu a jsou pro něj jedinečným uměleckým zážitkem skici, modely, prezentované v různých materiálech. Od sádry, bronzu až ke dřevu se představují veřejnosti málo známá díla sochařů 19. a počátku 20. století, jako například bratří Maxů, B. Schnircha, J. V. Myslbeka, S. Suchardy, B. Kafky, F. Bílka, L. Šalouna, J. Štursy a mnoha dalších.

Významným počinem je vydání reprezentativního katalogu, a to jak po stránce výtvarné prezentace, tak i z hlediska fundovaných odborných studií vážících se k danému tématu. Například studie autorky expozice Kateřiny Kuthanové, dále Jiřího Pokorného, Víta Vlnase, Petra Šámala, Zdeňka Hojdy a dalších.

Většina vystavených exponátů pochází z fondů Národní galerie a Archivu hl. m. Prahy, jsou zde však i exponáty pocházející z dalších muzeí a galerií z Prahy i celé České republiky, také i ze soukromých sbírek. O šíři záběru expozice svědčí i představených 22 sochařů působících v 19. a na počátku 20. století.

Výstavu nazvanou svým způsobem provokativně můžeme považovat za výjimečný počin, kterého se s přehledem a i nadhledem zhostila autorka výstavy Kateřina Kuthanová a kurátoři Hana Svatošová a Zdeněk Hojda.