Mnoho z toho, co jste kdy chtěli vědět o kapitalismu

MICHAEL DOUBEK

Před 42 lety natočil Woody Allen snímek Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat). Věk neubírá snímku na kvalitách ani dnes. Film jsem už několikrát pozorně shlédl, takže díky němu vím, že skrývat se pod cizími ženskými sukněmi se vůbec nevyplácí, že dámské ňadro dokáže být opravdu nebezpečné, zvláště když se výhradně vyskytuje ve dvojici, a že naprostá většina spermií má vskutku tristní osud. Vůbec poprvé jsem tento film sledoval se vzrušením, které však při dalších zhlédnutích ochabovalo. Dnes už mne jiné otázky než problematika sexuální vzrušují víc.

Silně mne nyní přitahuje, a myslím, že v takovéto situaci nejsem sám, vše, co se týká smyslu lidského bytí, uspořádání naší společnosti a kapitalismu. Dosud jsem se ale stejně, jako tomu bylo dřív v případě sexu, bál na kapitalismus zeptat. Woody Allen žádný naučný snímek o tržním hospodářství nenatočil, a tak čekám, kdo moje nevyřčené otázky zodpoví. Roku 2013 mně svitla naděje, protože vyšel český překlad knihy 23 věcí, které vám neřeknou o kapitalismu (přeložila Markéta Hofmeisterová, Argo, Dokořán 2013). Autorem je Ha-Joon Chang, korejský ekonom, který dnes působí v Cambridge. 23 věcí z této knihy jsem začal hltat se stejným nadšením, jako když pubertální mladík poznává erotiku. Vždyť Chang vyslovuje myšlenky, které se nedozvíme od zastánců volného trhu. Zde je stručný výčet toho, co mne, jako člověka ekonomií nepolíbeného, zaujalo:

1. Volný trh neexistuje. Každý trh má pravidla a hranice, které svobodu volby omezují. Je to ale správné. Nebýt legislativních omezení, stále bychom tady měli pracující děti. Když se v roce 1819 začalo ve Velké Británii jednat o omezení práce dětí, protivníci těchto opatření tvrdili, že podrývají volný trh, že „práce je svobodná“, že děti chtějí a potřebují pracovat a že továrníci je chtějí zaměstnávat, protože jsou levné. Kdybychom neměli omezující pravidla, žili bychom v daleko znečistěnějším prostředí, legálně by se obchodovalo se zbraněmi, drogami, otroky, léčivy. Bylo by možné si koupit vzdělání, aniž by z toho byla plzeňská aféra. Regulujeme přistěhovalectví, aby se k nám nehrnula levná pracovní síla, zavádíme clo. Bojujeme proti „nepřijatelně nízkým mzdám“ a „nelidským pracovním podmínkám“, i když je těžké tyto pojmy přesně definovat.

2. Firmy by neměly být řízeny v zájmu svých vlastníků. Akcionáře většinou nezajímá dlouhodobá budoucnost společnosti. Akcionáři se často snaží maximalizovat krátkodobý zisk na úkor dlouhodobých investic. Kdysi dávno vedli firmy osvícení podnikatelé a spoluvlastníci jako Henry Ford nebo Thomas Edison. Dnes je však nahradili profesionální byrokratičtí manažeři, kteří se zaměřují především na maximalizaci zisků nestálých akcionářů a na růst svých vlastních požitků. Východiskem z této situace je zvýšit ve firmách roli dlouhodobých podílníků, státu a odborů. Tedy těch, kteří mají opravdový zájem na stabilním fungování podniku.

3. Většina obyvatel bohatých zemí dostává zaplaceno víc, než si zaslouží. Rozdíl ve mzdách mezi chudými a bohatými zeměmi existuje proto, že regulujeme přistěhovalectví, ne proto, že lidé v bohatých zemích jsou skutečně výkonnější. Druhou stranou mince je fakt, že chudé země jsou chudé ne kvůli svým chudým obyvatelům, kteří nezřídka předčí své protějšky v bohatých zemích, ale kvůli svým bohatým občanům, kteří mají nižší produktivitu než bohatí v bohatých zemích. Bohatí v bohatých zemích jsou výkonnější díky tradicím a institucím těchto zemí, které se rodily desítky či stovky let. Člověk, který zbohatne v Evropě či USA, by to samé nikdy nedokázal v Peru nebo Bangladéši.

4. Pračka změnila svět víc než internet. Současný pokrok v telekomunikačních technologiích je přeceňován. Díky pračce zmizely služebné a pomocnice v domácnosti. Ženy tak mohou studovat a dělat kvalifikované činnosti. Díky internetu se sice zrychlil tok informací (ale ani zdaleka ne tak výrazně, jak to svého času dokázal telegraf), nezlepšila se nicméně kvalita informací. Ekonom Robert Solow, nositel Nobelovy ceny, popsal vliv internetu na výkonnost společnosti slovy: „Důkazy vidíme všude, jen ne v číslech.“

5. Ekonomický systém nemá prospěch z lidského sobectví, i když sobectví je silný charakterový rys mnoha lidí. Spousta společností dobře funguje proto, že si lidé vzájemně důvěřují a že nemyslí pouze na sebe. Pokud manažeři věří dělníkům, dají jim autonomii, má to na chod firmy blahodárnější vliv, než když je zbaví možnosti rozhodování, zrychlí pásy, u kterých dělníci sedí, a zakážou jim „courat se“ na záchod.

6. Inflace není veřejným nepřítelem ekonomiky číslo jedna. V posledních desetiletích je sice inflace ve většině států zkrocena, nicméně makroekonomická stabilita se nezvýšila. Naopak, objevily se finanční krize, osobní zadluženost a bankroty, nesnížila se nezaměstnanost. Volání po „flexibilitě pracovních trhů“ destabilizovalo život mnoha lidí. Neexistují žádné důkazy, že by inflace, zůstává-li na nižší úrovni, ekonomice škodila. V 60. a 70. letech 20. století se v Jižní Koreji pohybovala roční inflace okolo 20 %, ale národní důchod v přepočtu na obyvatele i tak rostl o 7 % za rok.

7. Chudé země jen málokdy zbohatnou díky volnotržním opatřením. Navzdory obecnému přesvědčení, že státem řízená ekonomika je nevýkonná, naprostá většina chudých afrických zemí vykazovala nejvyšší ekonomický růst v době, kdy byly řízeny centrálně. Tržně orientované reformy zde velkolepě selhaly. Bohaté země dnes nebohatnou díky volnému trhu, ale díky jeho ochraně a subvencím. Chang uvádí příklad dvou zemí a ptá se, zda mohou být ekonomicky úspěšné. Země A: Vysoce ochranářská země s průměrným celním tarifem přes 30 % ještě před 10 lety, banky vlastní stát, země omezuje zahraniční vlastnictví firem, v zemi se nekonají volby a je prolezlá korupcí, vlastnická práva jsou komplikovaná a duševní vlastnictví je chráněno minimálně. Země B: Země s nejvíce protekcionistickou ekonomikou všech dob, celní tarif 40–55 % na průmyslovou produkci, většina populace nemá volební právo, volební podvody jsou běžné, korupce je přebujelá, politické strany prodávají zaměstnání ve státní správě svým sponzorům, země nedokáže splácet státní půjčky a diskriminuje zahraniční investory, stát nemá zákon o hospodářské soutěži, ochrana duševního vlastnictví je nespolehlivá. Obě tyto země by podle všeho, co nám říkají zastánci volného trhu, měly být na ekonomickém dně. Zemí A je ale dnešní Čína a zemí B jsou Spojené státy americké v 80. letech 19. století, kdy měly nejrychleji rostoucí ekonomiku světa. Na desetidolarové bankovce je obrázek Alexandera Hamiltona. Nebyl to americký prezident, nýbrž první ministr financí USA. Hamiton položil základy amerického ekonomického úspěchu tím, že zavedl silně protekcionistická opatření. Tvrdil, že dokud jsou „průmyslová odvětví v plenkách“, musí je stát chránit, než budou schopna postavit se na vlastní nohy, což je v rozporu s tím, co dnes chudým zemím ordinuje Světová banka a Mezinárodní měnový fond.

8. Kapitál není „nadnárodní“. Většina „nadnárodních“ společností zůstává ve skutečnosti společnostmi národními se zahraničními pobočkami. Špičkové aktivity, jako jsou výzkum či strategická rozhodnutí, firmy stále provádí jen doma; naopak, když musí uzavírat své továrny, zavřou je v cizině. Přílišné zahraniční vlastnictví domácích podniků je tedy na škodu.

9. Pro ekonomický růst je pořád nejdůležitější průmyslová výroba. Zaměstnanci služeb, bank nebo různí poradci ekonomiku země nevytrhnou.

10. Spojené státy americké nemají nejvyšší životní úroveň na světě. „Průměrný občan“ USA si sice může pořídit více zboží a služeb než jeho protějšek v kterékoliv jiné zemi, nicméně tento „průměrný občan“ neexistuje. Obrovská nerovnost mezi obyvateli USA způsobuje, že majorita obyvatel USA ve skutečnosti nedosáhne na to, co si mohou dovolit lidé v ostatních zemích.

11. Afrika není předurčena k zaostalosti. Jak už bylo řečeno výše, v 60. a 70. letech 20. století zaznamenávala Afrika slušný ekonomický růst. Bylo to v době, kdy se většina afrických zemí orientovala na centrálně řízenou ekonomiku. Příčinou stagnace Afriky v posledních 30 letech jsou volnotržní opatření.

12. Vlády zemí prý nemají kvalifikaci k tomu, aby dělaly dobrá ekonomická rozhodnutí. Opak je pravdou. Vlády umí vyhmátnout, která odvětví je potřeba podpořit a která ne. Rozhodnutí vlád nejsou horší, než rozhodnutí firem. V roce 1965 se jihokorejská vláda rozhodla vybudovat v zemi velké ocelárny. V zemi, kde nejsou suroviny pro výrobu oceli. Dlouho nemohla najít investora, až nakonec na vybudování oceláren použila prostředky z Japonska, které dostávala jako válečné odškodnění. Jihokorejská ocelářská společnost POSCO se v roce 2001 stala čtvrtým největším producentem oceli na světě. V 60. letech 20. století se společnost LG chtěla orientovat na textilní výrobu. Vláda ji však přinutila vyrábět elektrické kabely. A dnes je z ní jedna z největších elektronických firem. Společnost Hyundai byla před 40 lety vládou dotlačena k tomu, aby začala stavět lodě. Dodnes jde o jednu z největších loďařských společností na světě.

13. Když bohatnou bohatí, neznamená to, že bohatneme i my ostatní. Myšlenka, že „opatření na podporu bohatých“ zvyšují ekonomický růst a „opatření na podporu chudých“ snižují ekonomický růst, je lichá. Vlády kapitalistických zemí, které v 50. – 70. letech 20. století zaváděly progresivní zdanění a zvyšovaly sociální výdaje, své země nezruinovaly, ale přivedly k nejvyššímu ekonomickému růstu vůbec (4–5 % v Evropě a 8 % v Japonsku). Dnes naopak bohatým dáváme větší a větší díl našeho koláče ve víře, že zvětší koláč pro celou společnost, jenže ten se ve skutečnosti zmenšuje.

14. Manažeři jsou přepláceni. Současní vrcholní manažeři dostávají asi desetinásobek toho, co jejich předchůdci v 60. letech 20. století, i když firmy řízené dnešními manažery nejsou relativně tak úspěšné jako firmy jejich předchůdců. Nejvyšší manažeři velkých společnosti dnes dostávají 300x více než průměrný pracovník. Je ale možné, aby byli opravdu 300x výkonnější než ostatní pracovníci a 10x výkonnější než manažeři před 40–50 lety? Navíc dostávají značné odměny a zlaté padáky bez ohledu na to, zda jejich firma prosperuje či nikoliv. Neúspěšné firmy tahají z bryndy daňoví poplatníci. Manažeři, kteří neúspěch způsobili, z toho vycházejí téměř beztrestně. Proč? Manažeři si za své bohatství koupili ekonomický, politický a ideologický vliv.

15. Lidé z chudých zemí jsou podnikavější než lidé v zemích bohatých. Lidé v chudých zemích nejsou flákači. Naopak, musí se ohánět už jen proto, aby vůbec přežili. Obyvatelstvu chudých zemí neschází podnikavost, ale technologie a rozvinuté společenské organizace, zejména firmy. Firmy v bohatých zemích spolu navíc spolupracují. Například mlékárenské firmy v Německu, Dánsku nebo Holandsku investují do společných zpracovatelských zařízení. V Bangladéši podniká 75 % obyvatel a v Beninu dokonce 89 % obyvatel. Naproti tomu v Norsku podniká jen necelých 7 % osob, v USA asi 7,5 % a ve Francii necelých 9 %. Podpora drobného podnikání, například tzv. mikrofinancováním, nezvyšuje ekonomickou úroveň země.

16. Nejsme dost chytří na to, abychom mohli vše svěřit trhu. Svět je složitý a my nejsme schopni tuto složitost postihnout v celé její šíři. Vládní regulace trhu fungují ne proto, že by vláda měla dokonalé znalosti všeho, co se trhu týká, ale proto, že omezují možnosti volby, redukují složitost problémů a tím snižují možnost, že se věci mohou pokazit. Je to stejné jako v šachu. Šachisté neznají všech 10120 možností, které šachy nabízí, ale soustředí se ve skutečnosti jen na relativně malé množství možných tahů, i když tak asi někdy opomíjí tahy, které by mohly vést k lepšímu výsledku.

17. Není jisté, že země zbohatne, pokud zvýší počet vysokoškoláků. Důkazů, že větší počet obyvatel s vyšším vzděláním vede k prosperitě země, je nápadně málo. Zavádějící je také názor, že vzestup „znalostní ekonomiky“ radikálně zvyšuje důležitost vzdělávání. Mnoho dnešních prodavačů v bohatých zemích má potíže se sčítáním a odečítáním, což dříve nebylo možné. Kováři v chudých zemích vědí pravděpodobně o vlastnostech kovů a výrobě nástrojů z nich mnohem více než zaměstnanci firmy Bosch. V roce 1960 byla v Jižní Koreji jen 71% gramotnost, zatímco v Argentině byla 91%. Jižní Korea ale i přesto zaznamenávala daleko vyšší ekonomický růst. V roce 2007 byl proveden matematický test žáků 8. tříd z různých zemí a byl srovnáván s ekonomickým výkonem těchto zemí. Norští žáci (nejbohatší země světa pokud jde o příjem na hlavu v tržním směnném kurzu) na tom byli daleko hůř než žáci jiných bohatých zemí, ale rovněž hůř než žáci z Arménie, Lotyšska, Srbska nebo České republiky. V roce 1996 byl ve Švýcarsku podíl studentů vysokých škol mezi všemi jejich vrstevníky jen 16%, zatímco průměr zemí OECD byl 34%. I tak bylo ale Švýcarsko jednou z nejbohatších a nejindustrializovanějších zemí světa. Vysokoškoláci nemají automaticky vyšší produktivitu než lidé bez tohoto vzdělání.

18. Co je dobré pro firmy, nemusí být dobré pro státy, kde tyto firmy podnikají. Státy musí podnikání regulovat a tyto regulace mu mohou prospívat. Bez omezení svobody firem bychom mnohem více mrhali přírodními zdroji, znečišťovali přírodní prostředí a plýtvali pracovní silou. Regulace samy o sobě ekonomickému růstu nebrání. V Jižní Koreji je na otevření továrny potřeba 299 povolení od 199 agentur. I tak ale příjem na hlavu roste v této zemi posledních 30 let šestiprocentní rychlostí. Regulace brání firmám pouštět se do činností, které přináší větší zisky v krátkodobém horizontu, ale které nakonec ničí zdroj, který potřebují i další firmy a který je nezbytný z dlouhodobé perspektivy.

19. Navzdory pádu „komunismu“ stále žijeme v plánovaném hospodářství. Vlády řídí velký podíl ekonomiky pomocí státem vlastněných podniků v klíčových odvětvích infrastruktury. V Singapuru vlastní stát 20 % všech podniků. Vlády rovněž plánují technologickou budoucnost svých zemí financováním výzkumu a vývoje. Vlády USA financovaly v různých letech 47–65 % veškerého výzkumu a vývoje v zemi.

20. Rovnost příležitostí nestačí. Jde jen o jednu z podmínek sociálně spravedlivé společnosti. Pokud dítě ve škole nedosahuje dobrých výkonů, protože má hlad a nemůže se soustředit, nemůžeme říct, že je málo schopné, i když má stejnou příležitost chodit do bezplatné školy jako ostatní děti. Lidé ze znevýhodněných sociálních skupin mají často malé intelektuální a společenské sebevědomí. Nemálo lidí má stále předsudky vůči určité rase, chudým, nebo ženám. Nenamítají sice nic proti rovnosti příležitostí, ale tvrdí, že musí končit jen u příležitostí. Formální rovnost příležitostí je k ničemu. Zrušení apartheidu v Jihoafrické republice zavedlo rovnost příležitostí, ale i přesto je naprostá většina černochů stále nevzdělaná a tře bídu s nouzí. Právo studovat na vysoké škole je pro ně jen planý slib. Vznikla zde „cappuccinová společnost“: spousta hnědé na dně, na ní tenká vrstva bílé pěny a úplně nahoře trošička kakaa. Socioekonomické prostředí, z kterého vycházíme, omezuje to, co můžeme dělat. K dosažení opravdové spravedlnosti je zapotřebí masivní podpory všeho, co odstraňuje socioekonomickou diskriminaci různých skupin obyvatelstva.

21. Sociální stát neškodí ekonomice. Není pravda, že sociální stát podporuje lenochy na úkor bohatých, kteří vše platí. Dobře nastavený sociální stát dodává občanům sebedůvěru riskovat a zvyšuje jejich přístupnost změnám. Obyvatelé Švédska, Norska nebo Finska vědí, že i kdyby odvětví, v kterém pracují, zkrachovalo, dokážou si udržet svou životní úroveň a rekvalifikovat se. Ekonomika skandinávských zemí i přesto v posledních 20 letech rostla rychleji než „antisociální“ ekonomika USA. Svobodný pracovní trh navíc může selhávat. V Jižní Koreji je pracovní trh velmi svobodný. V posledních letech ekonomické nejistoty si zde 80 % mladých nejchytřejších Jihokorejců volí povolání lékaře, které jim zajišťuje ekonomickou jistotu, i když platy lékařů díky tomuto boomu relativně klesají. Chytří lidé tedy nechtějí riskovat a netouží po flexibilitě. Využívání lidského potenciálu tím pádem v zemi selhává. Jistota zaměstnání či jistota druhých příležitostí je důležitý prvek ekonomické stability.

22. Finanční sektor je tak efektivní ve vytváření vlastního krátkodobého zisku, že destabilizuje ekonomiku a následně i sám sebe. „Reálný“ sektor na rozdíl od finančního svou efektivitu zvyšuje mnohem pomaleji. Pokud nedojde ke zbrzdění finančního sektoru, skončí i další země tak jako Irsko nebo Island. Když si někdo za starých časů půjčil peníze na koupi domu (hypotéku), pak banka vlastnila dům, dokud jí dotyčný peníze nesplatil, a tím to skončilo. Finanční inovace ale vytvořily cenné papíry kryté hypotékami. Tyto cenné papíry pak kryly jiné cenné papíry, ty kryly další a další, až vznikla džungle a domeček z karet v jednom, který se v USA zhroutil v okamžiku, kdy se původní plátci hypoték opozdili v platbách nebo nebyli schopni své hypotéky splácet.

23. Dobrá ekonomická opatření nemusí paradoxně dělat ekonomové. Málokterý z ekonomů byl schopen předpovědět finanční krizi roku 2008. Japonský a jihokorejský ekonomický boom řídili právníci, čínský inženýři. Ekonom John Kenneth Galbraith prohlásil, že „ekonomie je nesmírně užitečná forma zaměstnání pro ekonomy“.

O kapitalismu se z Changovy knihy dozvíme hodně, avšak i tak mám pocit, že ne vše. Po přečtení všech 23 věcí se mi nechce věřit, že je možné vytvořit jakýsi kapitalismus s lidskou tváří, ve který ještě stále věří Chang. Možná se ale mýlím. Přečtete si tedy knihu a udělejte si obrázek sami.