ALEXEJ MIKULÁŠEK
Pod názvem TICHÝ DOPROVOD A JINÉ PRÓZY vychází výbor, v němž se naším průvodcem a tichým společníkem stává Rainer Maria Rilke, resp. jeho subjekt „rozpuštěný“ ve vypravěčích a hlediscích tohoto povídkového cyklu. Text vyšel péčí germanistů Viery Glosíkové a Milana Tvrdíka v pražském nakladatelství Labyrint koncem roku 2013 (339 str. ISBN 978-80-87260-48-7). Předmluvu, ediční poznámku a životopisné kalendárium napsala V. Glosíková, většinu povídek (až na čtyři) zdařile přeložil M. Tvrdík. Zahrnuje padesát povídek a skic (či situačních povahopisných črt) komponovaných do pěti oddílů, přičemž dobrá polovina z těchto raných Rilkových próz vychází v češtině poprvé (např. všech patnáct v prvním oddílu). Koncepcí navazuje na dvě předchozí, rovněž objevné, avšak dvojjazyčné básnické edice, a to Neboť hvězd skákalo nespočet. Denn es sprangen Sterne ungezählt s podtitulemBásně 1922–1926, tedy básně z posledních pěti let autorova života (Praha: Labyrint, 2013) a soubor básnické korespondence R. M. Rilka s mladičkou rakouskou básnířkou Erikou Mittererovou, jenž vyšel pod názvem Přelož prosím vůni růží… Übersetz mir den Rosenduft… (Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2012; obě v překladech M. Kučery). Vydání knihy podpořil Česko-německý fond budoucnosti.
Viera Glosíková nazvala svoji předmluvu, citujíc slova Rilkova, „Obviňuji především toho, kdo se chová proti své vůli“ (s. 7–16). Je to jistě jeden z důležitých motivů próz. Vedle pohrdání těmi, kdo jsou celý život jen ozvukem cizích mínění, vládnoucích předsudků a konzervativních autorit, je v povídkách zřetelný ještě hlubší motiv (leitmotiv?), a tím je odcizení: znamená ztrátu identity vlivem totalit ve společnosti, a zde nejen aristokratické a buržoazní, ale i dělnického světa, usmýkaného každodenním bojem o chléb a střechu nad hlavou („Ven proudilo ono ubohé, vyděděné pokolení, sužované temným bytím mezi bídou a nespravedlností.“ s. 39) a projevuje se mj. tím, že se postava mechanicky přizpůsobuje tomu, co od ní systém požaduje. Fetišům, tomu, co je „správné“, co se má (tedy musí), co je důstojné a užitečné… Může jinak? Jistě ano, ale to bychom četli například ouverturu k románovému tématu, na které v krátké povídce není dostatek prostoru. Zde alespoň smrt rozkládá svá černá křídla nad postavami, které se chtějí vzepřít: vede je k sebevraždě. Životy těch nevědoucích vyhasínají velmi dlouho předtím, než vyhasnou jejich tělesné pochody a žádosti.
Jak rovněž čteme v precizně napsané předmluvě, v „letech 1892–1905 Rilke napsal téměř stovku povídkových textů různého rozsahu, v nichž se projevují stylové postupy dobového naturalismu, symbolismu, impresionismu či novoromantismu“ (s. 9). Z kontextu české literatury rovněž stylové postupy literární secese (srov. jemnou hru s pohádkovými motivy v Drakobijci, s. 172–176) a snad i expresionismu (z některých povídek zřetelně zaznívá křik, jenž zatím „nedeformuje“ zobrazený svět násilí a přetvářky, srov. povídku Sestra Helena, s. 46–51).
Viera Glosíková na závěr své stati uvádí, že rané prózy „jsou do velké míry ovlivněné dobovými styly a tématy“, že v nich „mladý autor teprve hledá svébytný způsob svého uměleckého vyjadřování“, a spatřuje vývojovou hodnotu těchto textů především v tom, že „lze v nich už postřehnout pilíře, na nichž postupně vyroste velké básnické dílo“ (s. 16). A právě to dělá tyto rané prózy mimořádně zajímavé, takže se k nim můžeme stále vracet a objevovat v nich nové a skryté významy.
Jejich lyričnost, jemná básnivost a jistá mytologizace, metaforičnost konkrétních popisů i symbolická zástupnost motivů a situací, rovněž umná nehledanost výrazu, to vše z některých povídek činí jakési „větší“ básně v próze (srov. zvláště Stříbrné hady, s. 52–56, v nichž epika ustupuje „krajinné“ a dramatické reflexi).
Ale nebylo by správné dívat se na tyto prózy jen optikou básní z vrcholného období, tedy Duinských elegií a Sonetů Orfeovi. Epika je ovšem lyrizovaná, místy upomene i na poetiku A. P. Čechova (srov. „nezáživný příběh“ nazvaný Událost, s. 208–214), jindy dokonce na „kondenzovanou reportáž“, vzrušené kvazisvědectví. Vždy je alespoň na minimální úrovni uplatněna jak dějová gradace, dějová dramatičnost, tak i překvapivá pointa, někdy jako by vystřižená z krátké detektivní či novinové povídky.
Výrazné symbolické (symbolistní) postupy najdeme v povídce Ježíšek (s. 256–262), z níž skrze četné mytologické (novozákonní) motivy a aluze vysvítá obraz týraného dítěte, pro něhož je smrt mezi ozdobenými stromky vysvobozením. Postupy moderního thrilleru najdeme ve Služebné paní Bláhové, zvláště motiv divadla marionet a mrtvého novorozeněte coby „velké modré“ loutky (s. 166-171). Próza Apoštol (s. 150–155) nás uvádí do „spořádané“ (kněz, baronka, bankéř) společnosti šokované cizincem, jehož brutální evangelium síly, vůle a nenávisti nikoli náhodou připomíná explozivitu Adolfa Hitlera. Jemnou ironií pak vyniká „skica“ nazvaná Charakter (s. 144–149), o muži, jenž „spořádaně“ naplňoval vždy to, co si o něm myslelo (nebo požadovalo) okolí.
A tak bychom mohli komentovat každou prózu, ale snad netřeba. Každá v sobě skrývá cosi latentně přítomného i v našem světě plném globalizovaného pokrytectví, bezpráví a autoritářství (ve jménu pravdy, lidských práv a svobody). Rilka hledejme!