Rozhovor s VÁCLAVEM DUŠKEM

Václav Dušek se narodil roku 1944 v Praze. Probíjel se životem z karlínských ulic do krušnohorského pohraničí. Prošel řadou povolání, vystudoval pražskou FAMU, napsal mj.: Panna nebo Orel, Druhý dech (zfilmováno pod názvem Křehké vztahy) Tuláci, Dny pro kočku, Lovec štěstí, Kukačky, Karlínské blues, Skleněný golem. Nyní mu vyšel román Flákači; i o něm je náš rozhovor.

 

Flákači v šedesátých letech si žijí poněkud příliš svobodně, je to možné?

Možné je všechno. Doba nedoba, ovlivňuje nás duchovní chudoba. Když je jeden mladý, neohlíží se dozadu, ani neplánuje, budoucnost je mu přece příznivě nakloněna – a hlavně, ti starší, žel, zapomenou, že bývali mladí, věřili v lásku světa. Silný, šťastný, zdravý, dravý, co může jeden ještě chtít. Bohatství. Nemusí to být nutně bohatství ducha. V krasohledu se nabízí mnoho šidítek, i otázek: podlehnout či nepodlehnout konzumu, toť vše, oč tu běží.

 

Vy neuznáváte autority?

Ukažte mi současnou autoritu a okamžitě ji budu adorovat. Máme mnoho slavných, celebrit, skoro k vývozu. A račte si všimnout, že umíme briskně zatočit s každým, kdo vyčuhuje z řady – v tomhle ohledu je nutnost připomínat si slova klasika: Dobře žije, kdo se skryje. Jakmile kdosi začne skutečně něco znamenat, očerníme ho, znemožníme, pomluvíme, zašlapeme – jen kupředu se budu drát a na ostatní… však víte.

 

Trváte si na tom, že nevidíte autoritu v dohledu?

Přehánění se dnes nosí, tak jako včera. Dneska bez následků. Demokracie a svoboda zaručují stejná práva mudrci i blbovi, zločinci i oběti. Naštěstí nemáme a mít snad nebudeme zákon šaría – těch bezrukých, ukamenovaných, zbičovaných, moře. Širý oceán! Autorita na mě jukla kdysi v Číně. Milan Kundera. Otázka hostitele zněla, zda víme, kdo je v Číně nejčtenější autor – my nevěděli. A on to zmíněný M. K., nepřeháním – najednou jsem pocítil hrdost, že jsem Čech.

 

Věříte, že literatura může ovlivnit společenské mínění?

Literatura může ovlivnit čtenářskou obec, nic víc. Kdo do této obce patří, se můžeme pouze domnívat. Pravdou zůstane, že přečíst si odkrytou pravdu není k zahození. Připustíme-li, že kniha je zboží, jako každé jiné, můžeme žít v klidu – koše knih zaplavují knihkupectví, autorů jak hub po dešti, prý všichni píší a nikdo nečte… polopravda. Lidé čtou, ano, ne každého a ne vše. Věčnou Ambru a Komtesu Šotka nahradily novější tituly, ale popravdě – všechno už bylo napsáno, kriticky zváženo, změřeno, slovně upatláno a dokonale zrentgenováno. Omyl nelze vyloučit, ale z omylů spokojeně žijeme!

 

Vrátím se k Flákačům. Opravdu byli svobodní?

Podívejte, lopatu a krumpáč vám, obrazně řečeno, nikdo z rukou rvát nebude. Práce bolí, možná i šlechtí, jak koho… Ignoranti a černí hrdinové lumpenproletariátu říkají, že práce je poslední zoufalý pokus, jak sehnat peníze. Říkám, sežeň práci za slušné peníze a přiblížíš se svobodě. Svoboda, krásné slovo, máš-li ji z čeho krmit. Lidé chtějí více než svobodu peníze. Doba se atomově zrychlila. Nezdržujeme se slušností, pokorou, citem – máme našlápnuto do zapomnění, kolumbária čekají denně čerstvé přírůstky.

 

Nevidíte svět příliš černou optikou?

Vůbec ne. Na světě je krásně, akorát to kazí lidé. Přeháním. Lidé jsou různí i hrůzní. Různost postrkuje lidstvo kupředu. Opíjet se vlastní důležitostí je pro neznalé životních poutí. Stokrát narazíš ústy do zdi, bratře, zvedneš se a jdeš dál – nic jiného ti nezbude. Tak jako učit jedinou a přesnou pravdu… naleznete ji prý v bibli. Nu, možná ano. Pak si ovšem položím otázku, k čemu taková samojediná pravda slouží, když ji nectí ani sluhové boží?

Nectít pravdu je znakem doby. Mladí prozaici píší o tom, co nezažili, a dostávají za to ocenění. Píší s chutí a mýlí se, ale mýlit se je lidské. Vycházejí z upravených historických reálií. Víte, někdy se mi zdá, když poslouchám pukající lebky v televizi, že jsem žil vlastně jinde.

Nejnebezpečnější je bytost obdařena bájnou lhavostí, usazena do funkce, s možností plkat a krkat smyšlená fakta, zahalena umně do kroniky zloprcků. Zlehčeme situaci – Alexander Dumas, Wiliam Shakespeare a jiní významní autoři psali způsobem, jako by jejich příběhy byly skutečně… i když, popravdě řečeno, současní autoři plodí bláboly, jsou slušně placeni a ke všemu se domnívají, že přelišačili dobu a lidi. Důležité je, že jejich omyly, podvody, snůšky pitomostí, jsou zaznamenány pro příští pokolení. Vešli do síně zrůdností, kde mají zajištěna svá čestná místa.

 

Dnešní doba je dramatická, jako ta minulá. Co o ní napsat?

Tuto kraso smutnou dobu jsem pro sebe nazval dobou hašašírskou. Ano, obsahuje v sobě materiál pro velký román – jenže Jaroslava Haška se nám jaksi nedostává. Psát román pravda v současnosti je výzva. Najde-li se romanopisec světového formátu, ať píše. Jepičí románové směšnosti neosloví nikoho dnes a zítra tím méně. Ke všemu začínat psát je krásné, ale v těchto časech sociálně vlahých i nepohodlné. Kdysi v sedmdesátých letech jsem napsal román Hořící žito, pojednávající o rodinách v Sudetech. Že nemohl vyjít – jasná zpráva. Pak vyjít mohl, ale… vršit k hromadě drti další slova, věty, kapitoly – děkuji, pozdní hrdinství mě nebere. Pro hrdiny není kam padnout. Budeme společně čekat román románů a překonávat zatím nejednu barikádu zběsilých Pravdokabátníků.

 

Hovořil TOMÁŠ VANĚK