MILAN BLAHYNKA

Jaroslav Čejka má pravdu (LUK č. 23), že jsem se zmýlil, když jsem ve své recenzi „udělal“ z malíře Rajena otce básníka (a hlavně pěkného štrébra) Rataje, za ten omyl se omlouvám, ale musím poznamenat, že pro hodnocení knihy ani jejích postav jsem z toho nic nevyvozoval, o žádném krvesmilství ani incestu jsem nepsal. Přesto za upozornění na svou chybu upřímně děkuji.

Přimělo mě položit si otázku, jak jsem jen mohl při četbě stránek 136-138 pozapomenout, že na straně 20 jsem četl, že Přemkovým otcem byl majitel klenotnictví Rataj. Že by mne spletla aliterace jmen Rajen a Rataj? Jistěže sama o sobě ne. Jenže Jaroslav Čejka vybavil zázračného malíře Rajena stejně jako úspěšného básníka Rataje tolika vlastnostmi a schopnostmi k obrazu svému, že byť je nespojil poutem rodinným, ti představitelé otcovské a synovské generace patří k sobě jako dejme tomu Mahen Brnu, byť se v Brně nenarodil. A tak děkuji Jaroslavu Čejkovi za bezděčné zdůraznění, že do těch dvou postav vepsal, jak sám sebe vidí a hodnotí: malíři Rajenovi se sice nepodařilo spojit surrealismus se socialistickým realismem, ale jeho obraz je víc než zdařilý obraz, je to usvědčující poselství; a nezměrná velikost je básníku Ratajovi dána už do vínku sudičkami, od první má „odvahu a smysl pro krásu“, od druhé „ctižádost a básnický talent“, od třetí „opatrnost a schopnost empatie“. Kdo by si mohl přát víc? Věčná škoda, že u postýlky (v „naštěstí soukromém sanatoriu“) nebyla ještě jedna sudička, která by Čejku naučila počítat, aby totálně nezpochybnil lekci svému chybujícímu kritikovi (kdo se nikdy nezmýlí?) poučováním, že Rajen „zemřel dříve, než se udála většina M. Blahynkou vzpomínaných kulturních činů, takže jimi autor nemohl bedrům nešťastného malíře nijak ´ulehčit´“. Jestliže brigádník Rataj (narozený na jaře 1942) měl sedmnáct, když nešťastnou náhodou připravil o život Rajena, psal se rok 1959. Nuže, všecko, na co Čejka ve svém (dnešnímu oficiálnímu výkladu snaživě podbízivým) líčením padesátých let jaksi pozapomněl a co jsem mu taktně připomněl, o tom k roku 1959 neví, jen kdo nechce vědět: Nezval, který energicky hájil po celá padesátá léta moderní umění, byl roku 1959 už rok po smrti, Milan Kundera a Adolf Kroupa už vydali své překlady z Apollinaira, také Jiří Kolář své překlady Whitmana a Masterse, Světová literatura už byla ve čtvrtém a Kultura 1959 v třetím ročníku. Bystrý autor ví, že jedna vlaštovka jaro nedělá a za jednu chybu nelze odrovnat kritika, který neprojevil dost uctivosti a obdivu k jeho dílu, a tak se kurážně pustil na tenký led hledání jeho chyb dalších ledabylou obhajobou „svých“ zjednodušujících představ o tom, co nezná z vlastní zkušenosti; budiž mu přáno, aby se ve studené vodě poznání pod tenkým ledem neutopil.