BOHUMILA SARNOVÁ

Září je měsíc, kdy je ještě zdánlivě teplo. Ale ne takové, aby se dalo využívat k letnímu lenošení. Spíš je dobré jej využít k bloumání po kraji, návratům na známá, ale i dosud nepoznaná místa. Prostě k cestování. A právě to jsme s manželem udělali. I když ne jednoznačně. Spojili jsme příjemné s užitečným, povinnost se zábavou. Udělali jsme si prostě jednodenní dovolenou, vybočení ze stereotypu běžných pracovních dnů. Vydali jsme se na výroční schůzi a na setkání členů Společnosti Jana Zrzavého v Krucemburku, jejíž jsme oba členy. Společnost se zabývá výhradně osobou Mistra Zrzavého a to jak po stránce životopisných dat, tak po stránce jeho tvorby, mapuje místa jeho pobytu a působení. A to nejen v naší republice, ale na příklad i jeho působení a pobyty v Itálii, ve Francii.

Není příliš známo, že Jan Zrzavý sepsal pohádky pro děti pod názvem Jeníkovy pohádky, které byly vydány bez ilustrací (1920). Právě na toto téma vypisuje a organizuje Společnost J. Z. ve spolupráci se školami již po několikáté výtvarnou soutěž, kdy děti vytvářejí ilustrace k jednotlivým pohádkám. Záměrem je vydat tyto pohádky s vítěznými ilustracemi dětí. Společenství lidí beroucích se o záslužnou věc nás opět nastartovalo a osvěžilo. A v neposlední řadě podnítilo k přemýšlení. Klademe si věčnou otázku: jak se z umělce stane symbol určité umělecké etapy, jak se zařadí mezi mistry nejvyšší? Co je příčinou, že i po létech se na něj vzpomíná s úctou k jeho životu a k tvorbě?

Zůstal svůj, nenechal se zviklat názory druhých, kritikou, pomluvou, odmítáním. Šel za svým cílem.

Součástí setkání Společnosti byla i společná návštěva výstavy v galerii Doubravka ve Ždírci nad Doubravou, uspořádaná z prací J. Zrzavého, z jeho ilustrační grafické tvorby. Znovu jsem stála okouzlena před půvabnými ilustracemi k Máchovu Máji, k Erbenově Kytici, k Shakespearovým Sonetům, k J. Zeyerovi a dalším. Zcela hmatatelně jsem pociťovala, jak musela okouzlovat nádherná poezie duši malíře.

Součástí výstavy byla i kolekce ilustrací, jimiž Jan Zrzavý, coby jedenáctiletý chlapec, doprovodil svoji pohádku Zlatý déšť. Již zde byl patrný velký talent a naznačen způsob a styl pozdější malířovy tvůrčí cesty.

Můj manžel, ještě coby pracovník Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, měl to štěstí, že se s Mistrem několikrát sešel nad přípravou jeho katalogu (reprodukcí jeho obrazů) pro výstavu v Aténách. Podle jeho vzpomínek byl Mistr velice svérázný pán.

Nedá mi to, abych neuvedla jméno akademické malířky Vendy Truhlářové, neteře Jana Zrzavého, která v tomto roce dovršuje 90 let. Galerie v Havlíčkově Brodě pořádá k této příležitosti na přelomu září a října výstavu z její tvorby. Samo sebou nemůžeme s manželem při této vernisáži chybět a popřát naší milé přítelkyni ze srdce jen a jen zdraví a stálou tvůrčí invenci a sílu k její realizaci. Geny se nezapřou. Jak v díle malířky, tak v díle její dcery, rovněž malířky Venduly Císařovské, je cítit v určitých rysech zcela nevědomky lehký dotek múzy, která věnčila čelo Jana Zrzavého.

Jako při každé návštěvě Krucemburku, i tentokrát jsme se šli poklonit jeho památce na místní hřbitov. Nechtěl být pohřben nikde jinde nežli na své milované Vysočině, v Krucemburku, svém rodišti, jak sám uvedl. I když se narodil v nedaleké Okrouhlici. O jeho přání vypovídá i kamenný náhrobek, kde je pohřben spolu s maminkou a mladším bratříčkem (jejich ostatky nechal převézt z Čáslavi). U jeho jména na náhrobku není uvedeno ani datum narození, ani úmrtí. Podle vlastního návrhu nechal náhrobek vyrobit ještě za svého života. Přes náhrobek, u hřbitovní zdi, se otevírá poutavý výhled na jeho Vysočinu.

Opustili jsme Krucemburk a naše cesta vedla k rekreačnímu rybníku Velké Dářko, který je s rozlohou 206 ha největším rybníkem Českomoravské vrchoviny. Leží jen kousek od Škrdlovic, známé sklářské huti na výrobu ručně tvarovaného, barevného hutnického skla. Huť byla založena v 40. letech minulého století a požívala svého času světové renomé.

Do této rekreační oblasti jsme se vydali ne za účelem koupání, ale k pokochání se jiným koutem Vysočiny, než v kterém žijeme my. Typická Vysočina, zvlněné kopce a jako malý drahokam do prstence smíšených porostů vsazená osvěžující vodní hladina. Plující loďka s bělostnou plachtou dávala rybniční vodě vzletný rozměr. Ale jen chvilku. Zatáhlo se, zabouřilo a spustil se lijavec. Při zpáteční cestě nás několikrát dohnala průtrž mračen s hromobitím, a Krucemburk, kterým jsme opět projížděli, nás uvěznil na křižovatce v řečišti přívalové vody a s kroupovou závějí. Inu, čas pro výlet jako stvořený, že?

Zato Havlíčkův Brod nás přivítal s náručí plnou sluneční pohody, bez jediné louže. Jenom pohled zpět dotvrzoval připomínku prožité sloty černošedou peřinou zlověstných mraků.

Díky umoudření počasí jsme se rozhodli vyplnit si ještě jeden cestovatelský počin dovolenkového dne a odbočili jsme k Lipnici nad Sázavou. Docela se stydím přiznat, že jsem tam ještě nikdy nebyla, a přitom ji máme téměř za humny. Dominantní siluety hradu se vytratily, čím víc jsme se k Lipnici blížili. Cesta byla klikatá a stále jsme stoupali. Když už jsme pochybovali, zda jedeme správným směrem, vylouplo se před námi náměstíčko, a nad ním se tyčil impozantní hrad Lipnice jako obrovská kulisa. V hospůdce U české koruny jsme se osvěžili typickým českým mokem, pivem.

Zde údajně Hašek psal svého Švejka. V prostředí prostém, bez bombastického šumu a VIP společnosti, u dobrého piva, s mohutným hradem za zády. Inu, velkým umělcům netřeba vzletnosti okolo sebe, oni ji mají v sobě a dokážou ji prostřednictvím svého díla přenést do srdcí těch, kdo umějí naslouchat a přijímat. Navzdory všemu a všem okolo uskuteční svůj záměr, bez ohledu na slova chvály či kritiky, současné nebo budoucí. To je ta tíha, kterou si nese na svých bedrech každý umělec.

Vystoupili jsme po kamenném schodišti k jednomu z nejmohutnějších šlechtických hradů, původem z 14. století. Z ochozů se před námi otevřel panoramatický a vskutku nádherný pohled na Vysočinu. Ano, vydali jsme se za Jaroslavem Haškem. Také zde jsme se poklonili památce spisovatele, který snad ani netušil, co svým stěžejním dílem způsobí, jakou lavinu sepsáním Osudů dobrého vojáka Švejka spustí. Nejen v naší české kotlině, ale i ve světě. Že se budou jeho životem a dílem zabývat „švejkologové“ všech možných věkových skupin i národností. K Lipnici, kterou svým dílem proslavil, se obracejí zraky humoristů různých úrovní. Od zábavy jednoduché, lidové, někdy až přes čáru, až po badatele zcela vážné a vědecké.

Je velká škoda, že se nedaří realizovat záměr a sen režiséra Antonína Kachlíka natočit film o tomto spisovateli. Důvodů je mnoho a podle jeho slov nejenom finančních. Jaroslav Hašek přišel do Lipnice v roce 1921, na popud svého bohémského přítele malíře Jaroslava Panušky. První zmínku s rysy vojáka Švejka lze objevit již v roce 1911. Velkoryse započaté dílo však dopisuje až v rozmezí let 1921–1923, kdy také umírá nad nedokončeným čtvrtým dílem. Dílo dopisuje fejetonista tehdejšího Rudého práva Karel Vaněk, ale na myšlenkovou a uměleckou koncepci se mu již nepodařilo navázat. Hašek je pohřben na místním hřbitově v Lipnici. V Lipnici, kde završil své stěžejní dílo a přestože smrtí přerušené, silně burcující i v současnosti. Ptám se, o čem a jak by psal Hašek, kdyby žil v dnešní době. Ve světě krutostí, násilí, chystaných válečných konfliktů? Promlouval by jeho Švejk ústy současníka k milionům lidí svojí prostotou a upřímnou naivností, která v sobě nese hlubokou myšlenku – protiválečnou, proti násilí, bezpráví, proti blbosti a nadutosti mocných? Ve filmovém zpracování Osudů dobrého vojáka Švejka hovoří za všechno jediná věta z úst představitele titulní role Rudolfa Hrušínského. Na bojišti I. světové války se na utábořenou marškumpačku náhle nečekaně spustí palba z protistrany. Švejk reaguje výrazem udivené a rozhořčené tváře: „Proč střílíte? Vždyť jsou tady lidi!“ Co dodat? Není třeba dalších slov.

Z Vysočiny, která začíná rozprostírat na svůj stůl okrový ubrus, srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ