ALEXEJ MIKULÁŠEK

O sbírce 52 SLOK jsme v Obrysu-Kmenu psali už v květnu roku 2010 (recenzi si čtenář může dohledat na internetu; jmenovala se Bezdomovecká literatura, nebo mystifikace?). Pod stejným názvem, ale už s uvedením jména autora Petra Kukala, samozřejmě s ISBN a s dalšími atributy, které odlišují současný samizdat od „oficiální“ produkce, tuto sbírku nedávno přineslo nakladatelství Periskop v Příbrami za pečlivé redakce Karla Sýse (a s ilustrací Milana Nováka, edice Báseň na sobotu, sv. 25).

Její vydání lze pokládat především za výraz legitimního autorova hlediska, které vyjádřil v Předmluvě k novému vydání: „Před pěti lety se autor domníval, že je správné ustoupit do pozadí a vydat skladbu anonymně, aby tak podpořil sdělení samo. Nyní se domnívá, že je ze stejného důvodu správné, aby ji vydal pod svým jménem“ (s. 6). Dodejme, že původní vydání, samizdatové, mělo čtenáře mystifikovat ne proto, aby si s ním kdosi hrubě pohrával nebo vyjadřoval svoji intelektuální převahu (tzv. intelektuální elity), ale anonymnost a záměrně samizdatová forma byly projevem uměleckého záměru a byly také všemi možnými prostředky podporovány (např. nakladatelství Mezera bylo instruováno, aby o autenticitě příběhu i vypravěče utvrzovalo čtenáře a kritiky).

„Oficiální“ vydání sbírky tedy už nemůže počítat s vírou v jistou senzačnost „faktu“, že sbírku napsal bezdomovec a že jen řízením osudu se dostala ke čtenáři. A přestože tento nádech senzačnosti už knížku nedoprovází, její umělecká kvalita, zvláště způsob vyprávění, virtuozita formy i živé poselství, zůstává. Básník Petr Kukal suverénně nejen napodobil, ale také umělecky aktualizoval formu oněginské strofy a nepřímo dokázal, že puškinské tradice ve světové literatuře pokračují až do jedenadvacátého století. A nejen forma čtyřstopého jambického verše, zde komponovaného virtuózně do tří čtyřveršových a jedné dvouveršové sloky (rýmovaných střídavě, sdruženě a obkročně; poslední dvouverší je opět rýmováno sdruženě; rovněž pravidelným rozložením tzv. ženských a mužských rýmů).

Čteme tu romanticky pohnutý, ale typizovaný a namnoze realisticky koncipovaný příběh středoškolského profesora ruštiny, milovníka A. S. Puškina, jenž je po roce 1989 vytlačován na stále nižší stupínky společenského žebříčku: vyhozen z práce a čelící rozvodu, neschopen zapřít sám sebe, svůj charakter, ale ještě příliš dlouho žijící v iluzích a neschopný bránit se yperitu každodenního kapitalismu, od diktatury těsně polistopadových „pravd“ po diktaturu „elit“ (stát sice přísahal „na vzdělání“, ale vsadil na „modlitbu nákladů a zisků“). Bez bytu, práce a prostředků, málem umlácen partou výrostků nakonec přežívá jako bezdomovec v kontejneru. Příběh silný, nosný, epický, vhodný i k dramatizaci (divadelní, rozhlasové nebo televizní). Příběh s nadčasovou platností konfrontující humanistické ideály a morální hodnoty s krutou a cynickou realitou, od předsudků očištěnou minulost s všeobjímající kostnatou přítomností, čirý pragmatický rozum (hraničící s lhostejností) s touhami, nadějemi i s čistou láskou. Hynku! Viléme! Taťáno! Pavle!

Na české Wikipedii (http://cs.wikipedia.org/wiki/Oněginská_sloka, z 29. 7. 2014) čteme: „V původní české tvorbě zatím oněginská sloka nebyla použita“. Vzhledem k tomu, že od samizdatového vydání sbírky uplynulo pět let, je tato věta buď výrazem ignorování samizdatu a literatury o něm, nebo pohrdavého nezájmu o vše, co nelze převést na body do akademické kariéry.