JAROMÍR SEDLÁK

V obrovském díle Ruské kolo podal Solženicyn charakteristiku Lenina, když chtěl shrnout ruské dějiny od roku 1914 do roku 1922. Mělo to být něco jako pokračování epopeje Lva Nikolajeviče Tolstého Vojna a mír. Nakonec v roce 1975 vydal samostatný soubor pod názvem Lenin v Curychu, který poté vyšel v mnoha jiných jazycích. Solženicyn upoutal nejen moji zvýšenou pozornost v roce 1973 během mého pobytu v Ženevě, kde jsem reprezentoval ČSSR v souvislosti s KBSE, kde se od roku 1972 připravoval dokument »Závěrečný akt«, podepsaný v roce 1975. Na této konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě jsem měl na starosti, spolu s delegáty z ostatních států, tzv. Třetí koš, jehož jedna z podkapitol pojednávala o umění. V roce 1973 přišli západní účastníci s dokumentem, který nesl název »Dopis představitelům Sovětského svazu«, Solženicynovo dílo, které vyvolalo na Západě, a zvláště na zmíněném jednání Ženevě, bouřlivou debatu.

Solženicyn byl celosvětově známou osobností již od roku 1962, kdy vyšla jeho proslulá novela Jeden den Ivana Děnisoviče, a to v časopise Novyj mir. Byl to produkt atmosféry, za niž SSSR a svět vděčil Chruščovovi od roku 1956, kdy se konal XX. sjezd KSSS. Tato se ještě více zdramatizovala při přípravě a po XXII. sjezdu KSSS, a toho Solženicyn využil.

Už v této novele se prolíná realita s literární fikcí. Pro současnost je velmi aktuální, že Solženicyn nejen ve zmíněném souboru kritizoval Lenina za to, že dovolil vytvořit »falešné hranice« mezi Ruskem a Ukrajinou i Kazachstánem, čímž vzniklo »neruské« rozdělení Ruska, které takto nepřirozeně rozčlenil. Podle Solženicyna se toto rozparcelování Ruska rodilo již za carského režimu, ale Lenin to pak dokončil.

Nazvat knihu Lenin v Curychu »souborem« může být produktem snahy vyhnout se termínu »román«. Někteří experti se totiž domnívají, že nejde o román; jiní tvrdí, že to možná je román, ale »román svého druhu«, což je názor i autora těchto řádků. Jeho specifičnost spočívá v tom, že Solženicyn se snažil románovými prostředky vystihnout pravdu, ovšem tak, jak jí on rozuměl, o Leninovi, tj. o velké historické osobnosti, o čemž ani on nepochyboval. Solženicynovo dílo sice odkazuje čtenáře k historické realitě, ale pouze nepřímo. V tomto sborníku se nemohl neodrazit osobní tragický osud autora, který ovšem byl nakonec po roce 1991 v Kremlu vyznamenán.

Solženicyn umisťuje hlavní postavu své knihy do Curychu, tedy ne tam, kde byl budoucí vůdce VŘSR úspěšný. Neumístil ho do těchto triumfálních let, ale do nálad Leninova předrevolučního pesimismu, občas až beznaděje. Lenin je zde v situaci, která je prosycena opakem revoluční touhy, totiž víceméně spokojeného švýcarského prostředí. Solženicyn si vysloveně pohrává s tímto protikladem spokojeného švýcarského dělnictva a jeho předáků, nemluvě už o středních vrstvách, a duševním rozpoložením Lenina. Je to snaha vystihnout, jak profesionální revolucionář prožívá podobnou situaci.

Solženicyn celkem vystihl způsob, jak se asi Lenin vyrovnával s myšlenkou, že se možná revoluce nedožije. Je vylíčen jako muž vnitřní energie, který uvažuje především o tom, co by mohlo být dobré pro budoucí ruskou a pak světovou revoluci, nebo sérii revolucí. Lenin v této souvislosti není vylíčen jako negativní postava, spíše naopak, i když Solženicyn jeho tehdejší ani pozdější hlavní názory nesdílí. Nepochybuje o Leninově mimořádné inteligenci, i když termínu génius se v podstatě vyhýbá. Ovšem jeho základní pohled na Lenina zní: je to fanatik, který vše podřídí cíli, jímž je revoluce.

Solženicyn píše o fiktivním rozhovoru Lenina s dalším revolucionářem, který představuje, podle Solženicyna, jakési alter ego Lenina a současně jeho protiklad, což je do jisté míry pravda. Je to Alexandr Lazarevič Parvus. Podle Solženicyna je pro Parvuse Lenin sice geniální stratég, oceňuje jeho schopnost vybudovat ilegální organizaci a politickou stranu, ale nechápe např. jeho určité sektářství, neustálé štěpení jiných revolucionářských organizací. Lenin se, podle Solženicyna, o Parvusovi domnívá, že je to schopný člověk, a to i pokud jde o podnikání za kapitalismu. Cení si ho zejména pro schopnost získat pro revoluční organizace peníze. Jako revolucionáře jej však hodnotí jako poněkud problematického: má výborné nápady, ale myslí příliš na sebe.

Noční rozhovor Lenina s Parvusem patří zřejmě k nejzdařilejším pasážím Solženicynova románu. Bývá někdy přirovnáván k dialogu Fausta a Mefistofela. Je to text velmi zajímavý právě hlavně literárně. Jak to ten Solženicyn vlastně dokázal, že uměl rozhovor dvou revolucionářů, u kterého nebyl, využít k takřka surrealistické scéně, která je již navždy zapsána do kánonu světové literatury?

Lenin morálně zvítězí nad svým spojencem a současně sokem právě tím, že důsledně sleduje svoji linii, která je vyjádřena větou: »Vzít si od druhých, co potřebuji, to ano. Ale sobě nechat svázat ruce? To nikdy!«

U Solženicyna byl Lenin nakonec předvídavější. Ačkoliv byl v daný moment bezmocný, domníval se, že má pravdu a nepovolil. Zvítězil idejemi nad ďábelským pokušením nechat se, obrazně řečeno, koupit. Ukázal Lenina v jeho opravdové síle, v jeho schopnosti zapomenout na sebe vzhledem k cílům, které sledoval.

Solženicyn čtenáři umožňuje nahlédnout do světa ideologů, přesvědčených radikálů, ačkoliv sám vlastně do této kategorie lidí také patří. Solženicynovi se zřejmě podařilo vystihnout onen rozpor mezi rozhodováním a rozhodnutím jednotlivce a mezi jakýmisi danostmi povahy a minulého života, kterými je hrdina určován. A tak vlastně čtenář nabývá pocit, že čte také o Solženicynovi samotném a ne pouze o Leninovi či Parvusovi. To dovoluje ona umělecká kombinace fikce a reality.

Solženicyna vzrušuje kontinuita a diskontinuita ruských a evropských dějin, nakonec i světových. Lenin podle něho vítá evropskou válku, a je rád, že je do ní zataženo Německo, kde existovala nejvlivnější strana Socialistické internacionály. Vítá ji i v carském Rusku, své vlasti. Leninské myšlení je v Solženicynově podání jednoznačnou ideologickou diskontinuitní konstrukcí, sestavenou z přesvědčení o nutném pokroku cestou revoluce. Marxismus v geniálním Leninově pojetí je ideologií, která směřuje k diskontinuitě historie.

Solženicyn se mnohokrát vyjadřoval o marxisticko-leninské ideologii jako takové a odsuzoval ji pro její údajný nenárodní, neruský charakter. Lenin je mu jakýmsi nakaženým Rusem, který je v roce 1917 převezen vlakem do své vlasti s pomocí německé armády, aby Rusko rozvrátil. U Solženicynova Lenina je možné si uvědomit jednu ze složek jeho revoluční přitažlivosti. Je vylíčen jako člověk, který dokázal mnohé strhnout svou zásadní odevzdaností určité myšlence, svou schopností ji zjednodušeně zformulovat do pochopitelných a účinných politických hesel. O charismatu Lenina Solženicyn nepochybuje, i když řada nemarxistických historiků se soustřeďovala na tvrzení, že Trocký byl lepší řečník a muž činu, zatímco Lenin byl spíše mužem v pozadí, který rozpracovával Marxovy a Engelsovy ideje a ovlivňoval své okolí.

Solženicyn se evidentně pokusil čelit hlasům, které nadšeně opěvovaly Leninovu osobnost, jako byl především Vladimír Majakovskij a po jistém váhání i Maxim Gorkij. Cesty obou těchto mužů byly tedy odlišné. Majakovskij, jenž velikostí svého talentu patřil k titánům meziválečné ruské i světové básnické avantgardy, s Říjnovou revolucí 1917 doslova splynul. Stal se symbolem sovětské agitační poezie a vytvořil styl korespondující s duchem doby, styl určený širokému auditoriu v obrovských sálech, styl, jehož hlavním cílem bylo působit na tisíce posluchačů úderným slovem, strhujícím autorským přednesem. Hyperbolické náčrty sovětské budoucnosti se střídaly s kontrapunkty a květnatými metaforami. Majakovského verše malovaly před očima stovek posluchačů jásavými barvami obrazy nové reality, jež si mysl jeho posluchačů a čtenářů ani nedokázala představit. Patos milionů bezejmenných aktérů ruské revoluce nahrazuje v Majakovského tvorbě časem koncepce vůdce revoluce. V letech 1919–1920 napsal poemu 150 000 000, v níž údernými verši, či spíše výkřiky, promlouvá ústy těchto milionů a v hyperbolických obrazech vyzvedává ruský národ jako zvěstovatele celosvětové socialistické revoluce. Po Leninově smrti píše poému Vladimír Iljič Lenin, v níž je ten, jenž inicioval, spolu s několika svými spolubojovníky, jeden z největších historických experimentů. Není třeba zapírat, že Leninův obraz je básníkem vykreslen v poněkud romanticky zidealizované podobě, v duchu futuristického vidění světa. Přestože Majakovskij tyto obavy do poémy zakomponoval, byl to právě jím vytvořený obraz, jenž později objektivně přispěl k vytvoření určitého Leninova kultu, po kterém sám Lenin prokazatelně netoužil.

U Maxima Gorkého, jedné z nejsložitějších postav sovětské kultury, byla cesta k bezvýhradně kladnému přijetí Lenina velmi složitá. Nemá smysl tajit, že Gorkij byl zpočátku vůči vůdci Velké říjnové revoluce i způsobu, jakým bolševici uchopili moc, kritický. Mezi léty 1917–1918 publikoval řadu takto zabarvených politických statí, jež nazval Nečasové úvahy a opatřil podtitulem Poznámky o revoluci a kultuře. Tyto statě, publikované na stránkách listu Novaja žizň, byly de facto polemikou s Leninem, jenž na to reagoval tím, že v červenci 1918 noviny zakázal. Dal tak Gorkému poprvé pocítit sílu svém moci. Když se v srpnu 1918 eserka Fanny Kaplanová pokusila o atentát na Lenina, využil Gorkij této příležitosti a pokusil se urovnat znesvářený vztah s vůdcem Sovětského svazu. Poslal Leninovi telegram, v němž spolu se svojí družkou Marií Andrejevovou přeje brzké uzdravení. Po osobním telegramu poslal také oficiální, spolu se svými spolupracovníky z nakladatelství Vsemirnaja literatura. Brzy Lenina navštívil. V roce 1924 položil k Leninově rakvi věnec s nápisem »Na shledanou příteli«. V dopise Leninově družce napsal: »Je mi těžko u srdce. Kormidelník opustil loď. Leninův odchod je největším neštěstím za posledních 100 let. Ano, největším.« Zde opomenul, že v roce 1883 zemřel stejný gigant s revoluční orientací, totiž Karel Marx, a v roce 1895 Bedřich Engels. Nepěstoval však nějaký kult Lenina.

U zrodu sovětské leniniády, literárních děl oslavujících toho, kdo dovedl ruské profesionální revolucionáře s využitím proletariátu i chudého rolnictva k vítězství, stáli tedy dva kulturní velikáni sovětské doby: Majakovskij a Gorkij.

Je třeba zdůraznit, že v množství publikací, které byly v SSSR napsány o uctívání Lenina, se autoři striktně vyhýbají termínu »kult«. V sovětské tradici se tímto termínem chápalo nepřiměřené zneužívání reálné moci kombinované s politickým terorem, a je spojováno se Stalinem, s Leninem nikdy. Tím nemá být řečeno, že nebyl šířen idealizovaný obraz po celém Rusku. Lidové masy jím byly přitahovány, oplýval jakýmsi tajemným magnetismem, ještě před rokem 1917.

Přesto dlouhou dobu nebylo Leninovo postavení ve straně ničím mimořádné, neexistoval žádný důvod, pro který by měl být v sovětském období přehnaně oslavován. Celá řada klíčových rozhodnutí roku 1917 byla přijata prostou většinou ÚV, občas v přímém rozporu s jasně vyjádřenou Leninovou vůlí. Po Říjnu se situace postupně změnila. I když byly ihned po vítězství revoluce publikovány v tisku Leninovy životopisy, Leninovy reakce byly velmi zdrženlivé. Prvních deset měsíců po převratu se objevoval na veřejnosti velmi zřídka, kromě akcí, na nichž hovořil k lidu. Krupská vzpomíná, že první týdny bolševické vlády Leninovu tvář skoro nikdo neznal: »Po večerech jsme se často procházeli kolem Smolného a nikdo ho nepoznával, portréty tehdy nebyly.« První oficiální portrét se zrodil koncem ledna 1918. Je to realistický obraz unaveného člověka. V tisku Leninovo jméno nebylo nijak zvlášť zdůrazňováno. Až k oslavám 1. máje 1918 byla zveřejněna báseň Děmjana Bědného Vůdci, ovšem nasycená náboženskými obrazy. Leniniáda narostla po výše zmíněném atentátu Fanny Kaplanové 30. srpna 1918.

První vystoupil Jakov Sverdlov, předseda Všeruského centrálního výkonného výboru. Nazval Lenina opravdovým vůdcem. Přidal se 2. září Trockij, pak Kameněv a Zinovjev. Vyšla brožura nákladem 1 milionu exemplářů. V deníku Petrogradskaja pravda se objevila paralela mezi Kristovými a Leninovými skutky. V básních začal Lenin vystupovat jako mučedník. Objevily se formulace: »Lenina nelze zabít. Lenin je věčně živý. Dokud je živ proletariát, je živ i Lenin.« To, že Lenin atentát přežil, je vydáváno za zázrak. Tyto poznatky není nutno přemoudřele zlehčovat. Je to podmíněno tehdejšími způsoby myšlení běžných občanů Ruska.

Projevy delenizace se objevily až v roce 1988 jako směs lží, polopravd a také pravd, ve snaze být věrohodné. Francouzi stále ctí Napoleona Bonaparte.