JIŘÍ STEGBAUER

(Poděbradům)

Moje rodné město

jsi lanem provazochodců Třískových

k nimž pod šapitó nočního nebe

jsme v obdivu i bázni vzhlíželi

přes sochu krále Jiřího

marně nabízejícího padajícímu světu

ruku smíru

Jsi visutá pupeční šňůra

po níž jsem se učil chodit

nad vodopády lží

propastmi jepičích lásek

sopkami ega, násilí a bídy

té lůzy lidských věků

Už věky nad námi z nás

dál pláčou i hvězdy

a na zem padá

popel jejich slz

A přece s každým početím

znovu a znovu přichází naděje

vzkříšení

A já kacířsky volám:

Ale probůh, kdy už? Kdy?!

Moje město

tys jediné vždy zůstalo

mysem návratů v závratíchhledání

Aniž bych věděl

jak první milostné lásce dal jsem ti

mlčenlivý slib

a tys věrněji než já

beze slov

slovům dostálo

Jen dlaněmi nabírali jsme doušky

z křtitelnic pramenů tvých pravěkých vod

Není snad v životě to prosté

tím nejčistším?

Není snad největší láska ta

s níž mlčky dokážeme kráčet

dlaň v dlani

a z artésů krve v nich

čerpat víru v nová početí?