IVANA BLAHUTOVÁ
Dokončení z minulého čísla
Červený smích neboli Budoucnost
V r. 1904, napsal ruský spisovatel Leonid Andrejev (1871–1919) novelku s názvem Červený smích (Krasnyj smech). Toto vizionářské dílo vytvořil v krizové atmosféře rusko-japonské války (1904–1905), a ačkoli tehdejší válečné utrpení nezažil na vlastní kůži, zachytil je se sugestivní naléhavostí, varovností a nadčasovostí. Červený smích je geniální uměleckou anticipací, je naplněným literárním proroctvím tragiky celého 20. i počátku 21. století. Andrejevův expresionistický a symbolický obraz historicky a místně neurčené, děsivě iracionální, zvěrsky surové a donekonečna se stupňující války musíme s postupující dobou číst jako realistickou zprávu o stále se vracející apokalypse – o 1. světové válce, jež propukla přesně o deset let později, poté o občanské válce v Rusku… a následně o všech vojnách všude na zeměkouli, o 2. světové válce i lokálních konfliktech, o dnešní válce „proti terorismu“, i o té občanské na jihovýchodě Ukrajiny.
VLADIMÍR KOLÁR
Dvacet pět let, které uplynuly od listopadu 1989, představuje hodně dlouhou dobu, což samo o sobě jen zdůrazňuje nicotnost dosažených výsledků.
První široce tlumočené představy byly velkolepé, to, že by se měl otevřít prostor pluralitě názorů, koncepcí, uměleckých východisek, směrů a proudů, snad každý vítal, málokdo měl zájem, aby nadále o všem rozhodovala všelijaká grémia v KSČ (ale i dalších politických stranách a organizacích Národní fronty), ministerstvech, uměleckých svazech, nakladatelstvích či redakcích.
ZBYNĚK ZDEKOŠ (KOŠEK)
Píšeme si
Za kulturní počin považuji úvodní stať Jaroslavy Dvořákové z LUKu č. 1, jež se vrací do roku 2014 ostrou polemikou s interview ČT 24 z 21. 11. 2014 pod titulkem Dnes uráží prezidenta kdekdo (kdeco), i Putna, nakročila k volnému ringu s nositeli kulturního úpadku a otřesného zpochybnění života českého lidu a jeho boje o život na slunci. Děkuji paní literární historičce a beru její krásný český projev jako dar k mým třiadevadesátým narozeninám. To je ona důležitá loňská i letošní kulturní událost, kterou třeba dále rozvíjet. To, co se děje v prostředí mediálního urážení českého vlastenectví, nemůže náš lid a jeho kulturní předvoj beztrestně přijímat.
JAROSLAV VÁŇA
Konec i počátek roku se setkávají podle vědecky stanovených kritérií, a tak u mnoha lidí nastává čas pro bilancování a hodnocení toho, co není, co již minulo, a jak by měla vypadat budoucnost toho či onoho.
MILAN DUŠEK
Milan Báča je ředitelem gymnázia ve Svitavách, kde vyučuje český jazyk a literaturu, ale přednáší i na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Je autorem básní, řady učebních textů (Literární dokumenty a svědectví, Syntaktická cvičení), odborných textů z oblasti školského managementu, četných regionálních příspěvků literárně zaměřených článků, autorem nebo spoluautorem řady publikací o svitavských osobnostech a jako redaktor se věnuje internetovému portálu Literární toulky po Svitavsku.
JOSEF BÍLEK
Čas od času tu upozorňujeme na regionální publikace. V tomto případě jde o dvě sličně vypravené knihy, které spojuje osobnost básníka Boleslava Jablonského (1813–1881). Boleslav Jablonský byl vždy v Karadašově Řečici ctěn, jak ukazuje dobový tisk, pamětní deska na budově jeho rodného mlýna a ovšem i monumentální Jablonského socha uprostřed dosti rozlehlého náměstí. Je proto na místě a je i velmi záslužné, že Kardašovořečičtí právě takto, ale i jinak (přednášky o Boleslavu Jablonském aj.) uctili jeho památku.
BOHUMILA SARNOVÁ
Když se mojí mamince něco nezdařilo, když se jí „povedla“ věc, kterou zamýšlela úplně jinak, slýchávala jsem, jak si povzdechla a s patřičným vztekem prohlásila: Jak jsem stará, tak jsem hloupá!
ZDENĚK HRABICA
V polovině roku 1988, v době, kdy jsem jako novinář pracoval v týdeníku Svět v obrazech, jsem procestoval Korejskou lidově demokratickou republiku. Byl jsem v ní od prvního okamžiku až do konce jako v Jiříkově vidění, skoro jsem se cítil jako v Campanellově Slunečním státě, neřku-li v Moorově Utopii. Po návratu jsem napsal pro časopis dvě reportáže, ilustrované svými autorskými fotografiemi. V obou jsem vyslovil údiv a překvapení. Z obou stran – z korejské i československé – se na mne strhla vlna kritických nařknutí, údajně pro mou neobjektivnost. Ale setkal jsem se i s velkým obdivem čtenářů. Za svými řádky jsem si však stál a dodneška stojím.
VÁCLAV FRANC
„Stávka, která omezuje svobodu ostatních, omezuje jejich práva, je nevhodná v demokratické společnosti,“ přiznal pan premiér.
GENNADIJ IVANOV
13. března
Sníh zasypal zemi horami,
hory se postavily mezi mne a tebe.
Měl jsem sebrat odvahu tě mít,
teď mé srdce pozdní lítost zebe.