JAROMÍR PELC

K výstavě – světové premiéře ilustrací Kamila Lhotáka ke knize Jamese Joyceho Odysseus v Numizmatické galerii ENA (5. patro, Václavské nám. 21, Praha 1, vstup do budovy z Jindřišské 2), kterou uspořádal Spolek přátel Kamila Lhotáka

 

Co jsem se napřemýšlel o Joyceovi a Picassovi, mistrech fragmentování estetických obsahů a kupení geniálních trosek… V Odysseovi vplývá nekonečný, bezdechý svět trosek do skutečna, tj. do vesmíru neslýchaných vzdechů a nářků a neprolitých slz, neboť utrpení se samo zalklo a svou líbeznost začalo zjevovat nekonečné rumiště. Viděl jsem, jak se stejný proces odehrával u Picassa.“

Carl Gustav Jung v dopise Herbertu Readovi (1960)

 

Na počátku stalinských let padesátých, v době velkého ohýbání estetických norem i lidských charakterů, prožíval Kamil Lhoták jakési životní provizórium. Vždycky byl optimista, ale tenkrát opravdu začal pochybovat, zda v nových poměrech přežije jako malíř. Vždyť jeho magický realismus neměl pranic společného s kašírovanou popisností, která byla po umělcích bláhově i tvrdošíjně vyžadována jako daň době, jako znak podivně zvrácené pokrokovosti. Mnozí se pokusili přizpůsobit. Lhoták však při své čisté, nezáludné povaze žádný kompromis prostě nebyl schopen udělat. Dokázal malovat jen tak, jak mu bylo dáno a čemu věřil.

Dělal si starost o budoucí uměleckou existenci, rozhodně však nepřestal pracovat. Právě v této navenek zmatené, nepřehledné době tvoří s rozmachem, koncentrovaně a systematicky jako nikdy dřív. Vznikají velká plátna, v nichž kulminuje jeho malířská technika: „Lidé v krajině – s motorizovaným bicyklem, můj portrét“ (1951), „Trénink motocyklů na silničním okruhu“ (1950), uhrančivá „Dívka s rozpuštěnými vlasy“ (1951), nebo rozměrný „Pohled na Stromovku z mého ateliéru“ (1951). A co víc, vznikají programní kresebné cykly, které v moderním českém umění dvacátého století představují zcela originální, k ničemu nepřirovnatelnou hodnotu.

Je velkým paradoxem, že nejvýznamnější z těchto cyklů, 400 kreseb „Ameriky“ z roku 1951, a 69 barevných kreseb-parafrází na úryvek z 13. epizody Joyceova Odyssea (1952), jsou veřejnosti zpřístupňovány až nyní, dlouho po svém vzniku a dlouho po malířově smrti.

Z téměř sedmisetstránkové Joyceovy experimentální prózy Lhoták vyňal jen jednu kratičkou část. Pan Bloom, tento hrdina naruby, poutník, surfující na vlnách svého podvědomí, si všimne při podvečerní procházce po dublinské pláži sotva dospělé dívky s hustými tmavohnědými vlasy, v týle staženými modrou mašlí. Dívka je nabita erotickými představami, čerstvě probuzenou ženskou tělesností. V atmosféře úplňku, v jakémsi souběhu cyklu přírodního i tělesného, za mihotání světel majáku, která pletou instinkty hmyzu i zmatených netopýrů, v tomto vášnivém letním soumraku se nechá jinak skeptický pan Bloom vydráždit malou Gerty k nevídanému vzepětí touhy. Neunikne mu, že jeho novodobá Nausiké je chromá, že při chůzi lehce napadá na jednu nohu. Uvědomí si, že se mu to líbí.

Joyceův text musel být svými reáliemi pro Kamila Lhotáka jako stvořený – pláž a děti, hrající si s míčem, sebevědomá chromá krasavice, Bloomova zběsilá jízda na kole s rozpřaženýma rukama a puštěnými řídítky, měsíčná noc, reálie irského města na samém sklonku belle epoque, kdy ještě panují šněrovačky a korzety, ale ze všeho, i z lásky a snů, se už začíná dělat vážná věda. Malíř převádí Joyceův psychoanalytický způsob vyjadřování, jakýsí nekonečný tok asociací a podprahových vjemů, do obdobně dynamického sledu obrázků, jež na sebe přímo nenavazují, ale přesto jsou spojeny prožitkem nevysloveného chtíče i jakési něhy, vtělené do každého předmětu hmotné skutečnosti („Chtěl bych být tou skálou, na které seděla“, přemítá Bloom).

Jak bylo řečeno, Lhotákovo dílo není ilustrací, ale spíš parafrází kratičkého fragmentu z Joyceova eposu. Zajímavé je, že spisovatel sám ve svých původně nezveřejněných poznámkách označil právě třináctou epizodu přívlastky povýtce výtvarnými: „Dějiště – skály. Doba – 8 hodin večer. Orgán – oko, nos. Umění – malířství. Barva – šedá, modrá. Symbol – panna. Technika – naběhlost, zplihlost v tahu štětce.“ O tomto explicitně vyjádřeném autorském záměru neměl Kamil Lhoták při četbě ani tušení. Přesto však neomylně vycítil, že právě zde se pro oko malíře nabízí nezvykle bohaté ložisko inspirace.

Po „Americe“ může se tedy veřejnost seznámit s dalším kreslířským počinem Kamila Lhotáka v jeho vrcholném tvůrčím období. Bohužel i zde jde o torzo: část kreseb se dochovala v malířově pozůstalosti, další, dějově klíčová část, situovaná na pláž, pochází ze soukromé sbírky malířova blízkého přítele, několik čísel je nezvěstných. Vskutku zaráží, že o tomto díle, které jsme mnohokrát obdivovali při návštěvách u Kamila v Rybné 25, nebyla veřejnost za více než šedesát let od vzniku prakticky informována. Roku 1964 upozornil na Ulyssea Lhoták sám v anketě Knižní kultury (číslo 8, str. 309), kde Joyce přímo označil za „svého miláčka”. Reprodukována tu byla i jedna ukázka, nikoli však z původního cyklu, ale pozdější (1956) portrét Gerty z poloprofilu. Několik kreseb, vyňatých po Lhotákově smrti z celku, prošlo aukcemi. Jako kuriozitu zaznamenejme nedávno publikovaný údaj, že patnáct kreseb z cyklu vzniklo prý již roku 1943 a bylo vystaveno zjara 1946 v Pošově galerii v Praze! Sebevědomý autor knihy o Lhotákově ilustrační tvorbě (2014) si spletl Jamese Joyce s Alfredem Jarrym. Na zmíněné výstavě bylo totiž možno shlédnout (položky 103–117 katalogu) ilustrace k jeho Nadsamci.

Pokud tedy užíváme v souvislosti s naší výstavou jinak ošidné slůvko „objev”, není to věru žádná nadsázka ani neskromnost.