IVO FENCL

Aktuálně oceněný americký snímek WHIPLASH proti sobě staví otce a trenéra jeho syna, aniž se ti dva kdy setkají. Což je ovšem možná chyba a byla by to nejen poutavá, ale i klíčová scéna. Chybí, bohužel. Výsledný film absence onoho setkání chlapíků sice nepoškozuje, ale scenárista jako by tím naznačil, že si ti dva stejně neměli co říct, a to, myslím, pravda není. Proč?

I kapku změkčilý intelektuál a fanatický ranař si mají co říct.

Otcův profil je přitom ve filmu zřetelnější. Kdysi chtěl být spisovatel a neprorazil (což je běžné), a tak učí. „Kdo umí, umí, kdo neumí, učí,“ říká se, ale říká se to neoprávněně, a právě tento film neoprávněnost toho předvádí na figuře trenéra bubnování, kterému říkejme třeba Mráz, anžto z něj přímo mrazí (a jeho skutečné jméno není tak podstatné). I Mráz učí, a přece je současně mistr vlastního oboru; báječně válí na klavír, má absolutní sluch, má i cit pro rytmus a na hudebních akcích se vynořuje jako charismatický čestný host. Co z toho vyplývá?

Proti sobě stojí duo pedagogů, kteří by si skutečně měli co říci, ba mohli by se i shodnout, i když jenom na něčem. A to?

Přinejmenším na tom, že vytvořit román anebo složit kvalitní jazzovou kompozici je nad jejich síly, to asi ano, a přece oba zvládnou být přínosnými. Jinak. Lze přece i „jen“ interpretovat tvorbu jiných, a to invenčně, a je možné podněcovat mladé kluky tak, až to z nich udělá nové Buddy Riche (bubeníky) anebo nové Johny Irvingy (příklad současného známého spisovatele). Nu, a právě otec hlavního hrdiny připomíná trochu Johna Irvinga, byť Irvinga v mírně imaginární verzi světa, který literárně neuspěl.

Podstatné ovšem je, v čem se oba muži rozcházejí i střetávají a v čem se rozcházejí a střetávají jejich životní filozofie. A co je to?

Tatínek tvrdí, že svého syna miluje, a že je tento syn to jediné, co pro něj má v životě smysl. A zároveň mu radí nebýt fanatikem na cestě za uplatněním. Právě proti tomu názoru ovšem stojí Mráz. A vítr – a realita, prostě příroda. I kapitalismus, kde to často ani nejde jinak než cestou Mrázovou, a tedy tvrdě.

Klíčovým momentem filmu je ovšem sebevražda předchozího Mrázova adepta a lze se po právu ptát: Oběsil se ten mládenec spíš proto, že byl změkčilý, anebo kvůli Mrázovu extremistickému přístupu, který se na něm podepsal? A na tuto otázku snímek neodpovídá, jako na ni nikdy jednoznačně neodpoví ani život. Whiplash dělá dobře, že neodpovídá, nicméně část diváků vám, myslím, vždycky podepíše, že je Mráz naprosto „v pořádku“, ba imponuje, a že jsou jeho brutální metody stále ještě v mezích. I já si to myslím. A srovnání s Kubrickovým filmem Full Metal Jacket je jistě místné, ale neobstojí v tom směru, že Mráz a jeho učeň spolu ani zdaleka netráví tolik času jako zupák a jeho otrok kdesi na vojně. Učeň tady naopak má právo kdykoli a dobrovolně odejít. Ten chlapec není v kasárnách a je to jen jeho kariéra, za čím se ubírá a oč přijde, pokud to vzdá a prchne. Po svém útěku – od skladby jménem Whiplash – se jistě uplatní i jinak, když to za svými bicími vzdá, anebo (a to je taky fakt) taky ne.

Uvědomme si tady navíc, že i silně realistický film jako tento není nikdy realistický úplně, tedy pokud chce být umělecký. A proč by taky byl? To už bych rovnou mohl točit dokumenty, říkával Alfred Hitchcock, ale dokumenty samozřejmě tvořit nechtěl. „Nikdy nenatáčím kousky života,“ dodával.

A Whiplash? Kouskem života je, a tedy i realistickým filmem, ale současně je filmem natolik kvalitním, že si nemohl dovolit nepracovat s jistou nadsázkou, a právě jí jsou krev, těch pár facek, židle mrsknutá přes bubeníkovu hlavu a… A snad i trochu toho zupáckého křiku. Kdyby to absentovalo, kdo by pak asi do kin přišel na ten zbylý jazz? Jistě, někdo ano, ale pokud přece chceme podpořit určitý přístup a postoj (a tady ten Mrázův), musíme je přehnat, což se tvůrcům oscarového filmu podařilo. A ne snad?

Učeň a jeho „správce“, jeho trenér se dokonce i poperou, ale to nevadí. Mistr Mráz chlapce nakonec (a mimo jiné) naučí sebevědomí. Stojí to za to. Whiplash je film o způsobu, jak lze získat tohle sebevědomí i první místa ve společnosti, která – podobně jako příroda – není milosrdná ke změkčilým.