KAREL SÝS

Na rozdíl od předchozí knihy Petra Kukala 52 slok, rozsáhlého epického pásma, za něž vloni obdržel Cenu Unie českých spisovatelů, je nová sbírka BŮH MEZKŮ souborem básnických miniatur.

Co je víc? Rozlehlých básnických skladeb napíší i největší básníci za život jen několik a většinou v uzlových bodech rozlomené historie. Jako kdyby hořkost či sláva času přivolávala jedno slovo za druhým, aby žádná dějinná epizoda nespadla pod stůl.

Mistr se pozná na malé ploše. Věděli to básníci Orientu, k malým formám dospěli i básníci Západu. Často však až ke konci svého básnického života.

Poslední básně Arthura Rimbauda, Píseň nejvyšší věže, Věčnost, Je to tanečnice?, Štěstí a nakonec Ticho (!) z června, ze srpna 1872, patří k absolutním vrcholům básnického umění. Stejně tak Nezvalovy předsmrtné básně překonávají ještě – ač se to zdá nemožné – Edisona, Pět minut za městem, Moře… Právě jsem dojedl polévku šči, Zařvání divokého zvířete, Ještě se ohlédnout… Básně utkané z mlhy, ale z jaké mlhy?! Z mlhy, která se na tomto světě nevyskytuje!

Petr Kukal svou desátou knihou „pro dospělé“ (jeho knihy pro děti neznám) zatím dosáhl svého vrcholu. A není náhodou, že se ať vědomě či nevědomky (to často splývá) přihlásil k Nezvalovi, o němž ostatně originálně hovořil na letošní – po třiceti (!) letech obnovené – Nezvalově Třebíči. Současným jazykem (kámoši, ňouma, chlapák, motorest…) pokračuje ve stopách Mistra, avšak zcela po svém, po cestě, kterou už Nezval neprošlapal.

Najdeme tu pandán k básni Právě jsem dojedl polévku šči: Víno z Rakvic, a neříkejte, že Nezvala vidím všude! A co tedy krásná báseň Zpáteční lístek?

K básním jako Hospoda U Tržických, Trest za jablko, Klíčová dírka, Jeřabiny, Milostná báseň, Noe, Motorest, Hic sunt leones, Tma, 43,8, Koně, Plán, Večerní písně, Sup, Koně II by byl hřích něco dodávat. Patří k tomu nejlepšímu, co poezie dnešní době přinesla. Co ji snad může o kousek pozdvihnout z bezedného marasmu.

Aspoň cituji pětiverší Noc, vítězství miniatury nad epopejí: Přichází noc. Zkouším ji přepít / a čím víc piju, tím víc je. / Sídliště je jak černý sešit / se žlutou kaňkou / mého pokoje.

A dodám jen, že v knize objevíš i názvuky básní Jiřího Žáčka (Cukry, Rusalka, Boží plán č. 2). Ale na tom není nic epigonského, básníci tvoří příbuzenstva a smějí si vzájemně hledět do zahrad.

Při cenách dnešních knih, jejichž vydání si většinou musí básník zaplatit sám, jsou Kukalovy miniatury volající z horních růžků bělostného papíru až marnotratné. Takových časů jsme se dožili. Proto je namístě složit poklonu i pražskému nakladatelství AKROPOLIS za to, že nebojácně vyšlo na tenký tržní led.