VĚRA BERANOVÁ

Z Konference Unie českých spisovatelů

Metodologické poznámky

O proměnlivosti výkladu dějin jsme se přesvědčili v poslední době velmi intenzivně. Velká výročí k tomu přímo vybízí. Vždyť na to máme i ústav, který dopředu ví, jaké ty dějiny byly a hlavně jaké je současné zadání jejich výkladu.

VLASTISLAV HNÍZDO

Z Konference Unie českých spisovatelů

K ne vždy šťastným tradicím českého národa patří radikální přeměna hodnot po významných společenských změnách. Po všech převratech 20. století (vznik ČSR, Mnichov, protektorát, Květnová revoluce, únor 1948, listopad 1989) následovalo vždy, zejména mezi intelektuály, období kotrmelců a salt. Kdo chtěl být trvale na výsluní, musel být zdatným artistou a hbitým převlékačem kabátů. Bylo tomu tak i v období 1945–2015. V českém umění byla a je řada tvůrců, a zejména zprostředkovatelů – historiků, kritiků a novinářů, kteří v této artistice vynikali a dodnes vynikají.

PETR MUSÍLEK

Z Konference Unie českých spisovatelů

Připusťme, že hodnoty sami o sobě mají podobu stálic. Jsou jako stromy v krajině. Jejich větve občas zesílí či proschnou, ale nikdy jehličnan nevyplodí jablka nebo švestky.

IVAN FONTANA

Z Konference Unie českých spisovatelů

Těžko říci, je-li aforismus nástrojem životní analýzy či syntézy. Literatura tento lapidární útvar prostě má a po staletí (ve skutečnosti již po tisíciletí) si ho pěstuje snad proto, že je krátký jako dýka nebo že je nositelem sdělení, které stojí za zamyšlení – a možná i za zapamatování.

JOSEF SUCHÁNEK

Poslední román Milana Kundery La fete de l‘insignifiance (Svátek bezvýznamnosti) inspiruje čtenáře k otázkám, na které sami obtížně hledají odpověď a vyvolává spory i mezi literárními odborníky. Svědčí o tom i zasvěcená recenze Milana Blahynky v LUKu č. 36/2014, která obsahuje nezodpovězenou otázku již ve svém titulu.

JAROSLAV ČEJKA

Milan Kundera je nesporně velký a světově uznávaný spisovatel. Běžně se tvrdí, že Václav Havel byl velký a světově uznávaný politik a dramatik. Zdánlivě by tedy měli mít k sobě blízko. Jenže neměli.

MILAN BLAHYNKA

V jedné z básní sbírky BŮH MEZKŮ (Jiří Tomáš-Akropolis, Praha 2015) si Petr Kukal stýská a také se zároveň utěšuje: „Když láska, tedy vždycky krutá. / Jen ta nás dojímá a baví. / Láska, jež v sobě nese tmu. Ta! / Šťastní, ti nejsou zajímaví.“ Myslím, že úměra platí nejen o lásce, ale i o životě a o poezii; určitě o poezii Kukalově, nejen milostné. Myslím, že je to klíč i ke Kukalovi prozaikovi, k jeho Deníku muže ve středních letech; a také ke Kukalově esejistice, k jeho objevnému výkladu Nezvala (Nezvalova Třebíči 2015), jehož Kukal miluje a jemuž rozumí. A myslím, že je to i návod, jak se dobrat jádra Boha mezků, knížečky do kapsy, sbírky nevelké rozsahem, velké dosahem; dosahem komprimátu básnického poznání života krutého, a přece krásného: „Do krve zedraní / se dotýkáme krásy“; sbírky, která není ani trochu deklarovanou, zato však o to srdečnější poctou básníkovi úzkosti i radosti z života i smrti.

KAREL SÝS

Na rozdíl od předchozí knihy Petra Kukala 52 slok, rozsáhlého epického pásma, za něž vloni obdržel Cenu Unie českých spisovatelů, je nová sbírka BŮH MEZKŮ souborem básnických miniatur.

MILAN DUŠEK

Knížek vychází mnoho a někdy je těžké se v této záplavě literatury orientovat. A tohle lze vyslovit, i pokud jde o knihy pro dětského čtenáře.

JAROSLAV KOJZAR

Rosťa Kolář stříhal na své zahrádce, které přiléhala k domku, „vlky“ jabloně. Byl počátek března, vždycky to v tuto dobu dělal. Léta už žil na samotě nedaleko Javorníka. Šumava byla jeho svět. Tady se narodil, i když to bylo v Sušici, tady pak, když odešel od Pohraniční stráže, se usídlil natrvalo. Zdědil domek po rodičích, a i když se často stěhovával, podle toho, jak požadovala služba, sem s ženou dojížděli, aby tu alespoň, to ještě žila babka, trávili dovolenou a svátky, kdy měl volno.

Píšeme si

VĚRA KULIŠOVÁ, Most

Dnešní doba přináší kromě mnohých východ i nevýhody. Jednou z nich je i časté propouštění z práce. Stane se, že podnik zkrachuje, nebo se člověk stane nadbytečným. Tuto nemilou situaci snášejí hůře muži než ženy a vypořádávají se s ní různě. Někteří hledají práci neúnavně dál, jiní se do pracovního procesu nezařadí již nikdy, nemají o práci zájem, stávají se bezdomovci. Pokud jedinec nenalezne práci po delší době, ačkoliv se snaží, může zatrpknout, uzavře se do sebe, s okolím přestává komunikovat a je poté označen za podivína. Někdy stačí nějaký negativní podnět, a z podivína se může stát nebezpečný šílenec o to nebezpečnější, pokud vlastní zbraň.

PETR KUKAL

Černý Most

Příští stanice Černý Most

hlásí mi kdosi cizí.

Já, vy a každý jsme tu host

a čeká na nás černý most,

za kterým všechno mizí.